TulipányPříběhy pro Ivanu čtu přibližně rok a čtvrt – tehdy mi o nich řekla kamarádka. Celou tu dobu si říkám, že i já napíši svůj příběh. Teď, když vím, že budou Příběhy končit, se k tomu na poslední chvíli dostávám.

S Ivanou jsem se setkala den poté, co nás pustili z porodnice (bohužel ne dřív), ale to až v závěru. Teď tedy náš porodní příběh.

O porodu jsem si v těhotenství nic moc nezjišťovala, jen jsem si poslechla pár zkušeností od známých. Tedy ani výběr porodnice jsem neřešila a rozhodla se pro Vinohradskou, z důvodu toho, že ji mám „za barákem“. Prostě jsem si řekla, že dítě ven musí a s nepříjemným personálem se můžu setkat kdekoliv. Navíc mám kamarádku, která v této porodnici přivedla na svět syna a byla moc spokojená, prohlásila, že by už nikde jinde nerodila.

Těhotenství probíhalo v pořádku, bez jakýchkoliv komplikací. Naprosto automaticky jsem prošla všemi vyšetřeními, na která jsem byla odeslána, vůbec mě nenapadlo, že třeba můžu něco odmítnout… Měsíc před předpokládaným termínem porodu jsem začala docházet do porodnice na monitory a vyšetření. Přesně týden před termínem jsem absolvovala tuto kontrolu. Pan doktor, kterého jsem zde viděla poprvé, mi před vnitřním vyšetřením řekl, že by bylo dobré, abych do toho týdne porodila (nevím proč), nicméně jsem s ním souhlasila, také „už bych to měla ráda za sebou.“ Když tohle píši, je mi z toho smutno. Pan doktor po svých slovech provedl velice bolestivé vyšetření (nyní jsem přesvědčená o tom, že mi provedl Hamiltonův hmat), ještě cestou domů jsem brečela manželovi do telefonu, že mě to dnes opravdu bolelo a nemůžu pořádně ani chodit. To byla středa…

V pátek dopoledne mi volala kamarádka Terezka, že se staví na pokec s pizzou. Během rozhovoru jsem vstala z gauče a „lup“ – praskla mi voda. Nastala mírná panika: „Tak už je to tady…“ Manžel chvíli na to přišel z práce a pustil se do vaření segedínského guláše (měla jsem na něj už pár dní velkou chuť a „až budu kojit, tak si ho přece pěkně dlouho nedám, protože zelí nadýmá…“). Tak jsme mu s Terezou oznámily, ať už nic nevaří, že mi praskla voda a musíme okamžitě do porodnice (tak přece zněly instrukce). Na příjem jsme dorazili kolem třetí hodiny odpolední. Pan doktor i sestra byli příjemní, já napojená na monitor odpovídala na různé otázky, zatím bez sebemenší kontrakce. Po vyplnění všech „potřebných“ papírů a natočení monitoru zazněl verdikt: „Už si Vás tu necháme.“ Terezka odjela a nás s manželem odvedli na „hekárnu“. Tam nás mezi dveřmi přivítala sice s úsměvem a od pohledu příjemná PA ale se slovy: „Vy jste prvorodička, Vy budete rodit ještě třeba čtyřiadvacet hodin, manžel ať jde domů, zavoláte mu, až půjdete na přípravu.“ Byla to věta oznamovací, vůbec nás ani jednoho nenapadlo se bránit (teď už samozřejmě vím, že jsme se měli zachovat jinak, bohužel pozdě). Manžel mi tedy ještě doběhl koupit nějaké jídlo a pití (zbytečně – nejdřív nebyla chuť, poté ani možnost) a odešel domů. Loučili jsme se se slzami v očích. Ještě předtím, než přišly první kontrakce, jsem v tomto pokoji odvolila v prezidentské volbě  – to je asi jediný úsměvný moment. Byla jsem sama v nehezké a neútulné místnosti a čekala, co se bude dít. První stahy přišly kolem šesté hodiny večer, tedy asi šest hodin po prasknutí plodové vody a přicházely po deseti minutách. V sedm hodin se měnily služby, tak jsem se „seznámila“ s novou PA. Kontrakce začaly sílit a přicházely asi po pěti minutách. Bylo mi velice nepříjemné, že se v tomto pokoji začínaly střídat maminky na monitoru vedle na posteli (byly to maminky, které už byly nějaký čas hospitalizovány a třeba čekaly na plánovaný císařský řez). Každé z nich jsem se omlouvala, že tam tak pochoduji a hekám. PA jednou za čas přišla a připoutala mě na monitor. Nebylo to vůbec příjemné, potřebovala jsem chodit. Poznámka PA, když jsem vleže (na monitoru) začala skučet: „To už máte takové bolesti? To není možný, vždyť mi to tady nic neukazuje“, mi také moc nepomohla. Pak nastala příjemnější hodina a to, když mě PA odvelela do sprchy na balon, tam mi bylo nejlépe. Občas sice přišla, ať vylezu, že poslechne ozvy miminka, ale hned jsem lezla zpět. Následovalo vnitřní vyšetření, kdy mi PA řekla: „Ale vždyť Vy se vůbec neotvíráte, jste pořád na dva.“ To už mi začínalo být opravdu zle, s bolestmi jsem si nevěděla rady a dle vyšetření se nic nikam nepohnulo… (Na dva jsem byla otevřená už na příjmu.) Přesto mi za malou chvíli bylo řečeno, že jdu na přípravu. Absolvovala jsem tedy klystýr a poté přesun na porodní sál. Vlastně jsem uvnitř absolutně nechápala, co se děje – před chvílí mi PA řekla, že se vůbec neotvírám a teď mám jít na porodní sál, proč? Nahlas jsem ale nic neřekla a dělala, co se po mě chtělo. Na porodním sále jsem byla opět připoutána na monitor, bylo jedenáct hodin večer. Kontrakce jsem už v této pozici nezvládala, dostala jsem kyslíkovou masku a najednou se objevil doktor. Oba s PA koukali na monitor velice nervózně. Pak zavolali ještě jednoho doktora, něco si tam šeptali, koukl zamyšleně na papír, co leze z monitoru a na mě a řekl: „Bohužel to budeme muset ukončit císařským řezem, nejste vůbec otevřená a miminko už chce ven. Mohla byste rodit ještě třeba tři, čtyři hodiny, to by miminko nemuselo přežít a to si nevezmu na triko.“ Bylo mi tak zle, byla jsem vyděšená a samozřejmě jsem mu to odkývala. Pak už následoval přesun na operační sál, připoutání na operační stůl, studená desinfekce na břiše, spousta lidí kolem a tma. Ještě než jsem usnula, koukla jsem na hodiny nad dveřmi, byla půlnoc.

Po probuzení jsem nechápala, co se stalo. Měla jsem velké bolesti a byla mi strašná zima, což jsem také stále dokola opakovala. Až po nějaké chvíli mi došlo, že mám asi někde miminko, bylo mi řečeno: „Holčička je v pořádku.“ A já byla na cestě na JIP. Byly dvě hodiny ráno, když mě tam přivezli. Prosila jsem sestru, ať zavolá manželovi, že už je Karolínka na světě. Odpovědí mi bylo: „Od toho my tady nejsme, jsou dvě hodiny ráno, nechte manžela vyspat, ráno mu dáte vědět.“ Veškeré argumenty, že manžel nespí, protože čeká na telefon, že má přijít k porodu, byly marné. Celou noc jsem nespala, hekala bolestí, omlouvala se mamince, co ležela vedle mě, brečela a nechápala, co se stalo. Od rána jsem se ptala na své miminko, vždy mi bylo řečeno, že mi ho za chvíli přivezou. Manželovi jsem v půl sedmé ráno napsala sms, že vše dopadlo jinak, Kája je na světě, císařem. Nezmohla jsem se na telefon, nedokázala bych to vyslovit. Následně jsme spolu mluvili (může přijít až v půl třetí, tak to dovolují návštěvní hodiny JIP).

Svou dceru jsem poprvé viděla v půl desáté (tedy devět hodin potom, co ze mě byla vyndána), úplně zabalenou v zavinovačce, koukala jen hlavička. Byla krásná. Nechali mi ji asi půl hodiny a zase ji odvezli. Manžel přišel v půl třetí a sestra ho uvítala slovy: „Vy vypadáte jako byste rodil Vy.“ Byl totiž celou noc vzhůru a čekal na telefon. Empatie tedy opravdu žádná… Bylo mi strašně smutno. Dva dny jsem strávila na JIP, třetí den mě odvedli na oddělení šestinedělí, kde jsem alespoň přes den měla dcerku u sebe. Na noc si ji braly sestry. Vlastně mi to nevadilo, vše mě tak bolelo, že jsem nebyla pořádně schopná se o ni postarat.

Naším problémem bylo také kojení, neuměla jsem ji správně přiložit a prsa mě moc bolela. Když jsem si stěžovala sestřičce, že mě to bolí, odvětila, ať se nedivím, když to dělám špatně, nacpala pak Karolínce prso do pusy a tím to skončilo. Další věc, která mi opravdu vadila, byla, že nám stále do pokoje někdo lezl – změřit teplotu, vynadat za otevřené okno, dolít čaj, zkontrolovat záznamy a váze miminek a podobně. O odpočinku se tedy nedalo vůbec mluvit. Ve středu nás pustili domů, tak moc jsem se těšila. Cestou jsme ještě na doporučení dětské doktorky koupili kloboučky na kojení.

Ještě ten večer přišel problém – kojila jsem dcerku s kloboučky a zaťatými zuby, najednou koukám, že mi z prsa teče krev. Bradavka mi praskla a já dostala záchvat breku. Posílala jsem manžela do lékárny, ať koupí nějaké mléko, že nemůžu kojit. To jsem netušila, že toto počáteční mléko musí předepsat doktorka. Také komunikoval s porodnicí, kde byla na drátě velmi arogantní sestra, která řekla, ať kojím jen z druhého prsa a z toho bolavého odstříkávám. Byla jsem zoufalá. V tu chvíli u nás byla na návštěvě kamarádka, která začala mluvit o Ivaně. Manžel na ni našel na internetu číslo a ihned ho vytočil. Ivana chtěla mluvit se mnou. Brečela jsem do sluchátka a vylíčila, co se děje. Rada zněla: „Vám chybí ten první kontakt, svlékněte se, zalezte si spolu do postele a mazlete se. Zítra v deset přijedu.“ Jen tento rozhovor a vědomí, že někdo druhý den přijde, mi dodaly novou sílu. Ivana opravdu druhý den v domluvenou hodinu přijela, ukázala mi, jak kojit vleže, jak správně vsedě, probraly jsme můj „porod“,  zkontrolovala jizvu a řekla, ať jí zavolám další den, jak jsme na tom. Byla skvělá! Od té doby už jsem ji neviděla, ale myslím na ni často. Nevím, jak by naše kojení dopadlo, kdyby se jí tehdy manžel nedovolal.

Je pravda, že se mi popraskané bradavky nehojily, a tak mi nakonec pomohla ještě jedna laktační poradkyně, elektrická odsávačka a Framykoin. Po týdnu jsem kojila absolutně bez problému, bez kloboučků a bolestí.

Teď je naší holčičce rok a půl, přáli bychom si s manželem ještě miminko, a já vím, že pokud se mi podaří otěhotnět, zkusím kontaktovat Ivanu s prosbou o pomoc. Psychickou pomoc, kterou potřebuji kvůli mému zážitku z porodu. Chtěla bych totiž přivést na svět miminko přirozenou cestou! A vím, že Ivana je ta pravá. Jsem moc ráda, že už jí skončilo to dlouhé tahání po soudech, a že byla zproštěna viny!

Ivano, přeji Vám hodně štěstí a sil ve všem co děláte!

S úctou,
Lucie Srazilová