PodruhéJedno krásné zimní ráno roku 2010, kdy jsem právě ve 39 + 6 tt., se spolu s dvouapůlletou dcerou budíme nezvykle pozdě, až v devět. Manžel je už dávno v práci, vůbec jsem ho neslyšela vstávat. Dcerka si dopřává své ranní kojení, které jí náhle musím přerušit a spěchám na záchod. Průjem a hlenová zátka mi, stejně jako u prvního porodu, ohlašují, že naše druhé děťátko se už k nám chystá. Vracím se do postele, ještě se s dcerou v poklidu povalujeme, povídáme si, blbneme. Pak pomalu vstáváme a u vydatné snídaně jí říkám, že dnes už se nám narodí miminko. Ptá se: „A kdy? Až se napapáme?“ Odpovídám, že tak rychle ne, miminka se rodí pomalu. „A proč se rodí pomalu?“ Povídáme si tedy (jako už mnohokrát), jak se miminka rodí, jak se pomalu otvírá cesta z bříška a jak budu bručet jako medvídek. Dcerka se těší.

Kolem jedenácté už cítím velmi jemné nepravidelné stahy. Ač vím, že u každého porodu je dobré „čekat nečekané“, neplánovat a nesrovnávat s porody předchozími, neubráním se a v duchu uvažuju – porod se začal rozbíhat stejným způsobem, jen později než ten první, druhý však bývá rychlejší, no, myslím, že k večeru, řekněme kolem šesté sedmé, by se miminko mohlo narodit. Manžela ani PA ještě přivolávat nebudu, času dost. Jdeme ven. Za okny svítí slunce a září první sníh (během těhotenství jsem stále měla představu, že miminko se narodí, až napadne sníh), vyrážíme tedy na pěknou zimní procházku. Venku potkáváme kamarádku M. s dcerkou, dělají malé sněhuláčky, jednoho dávají i nám.

Před polednem už však stahy zesilují, vracíme se domů, kamarádka nás doprovází a nabízí, že zůstane do příjezdu manžela. S díky odmítám. Potřebuji už klid, soustředit se na sebe a miminko. Po příchodu domů (něco po dvanácté) s vypětím sil svlékám sebe a dceru a volám manželovi – telefon nezvedá. Volám porodní asistentce – telefon nezvedá. Volám druhé porodní asistentce – telefon nezvedá. Volám dulu – telefon zvedá a ihned říká: „Ahoj, hlavně mi neříkej, že rodíš, právě jedu k porodu úplně na druhou stranu.“ Uf. Nevadí, nic se neděje, porod teprve začíná. Počkám tedy, až se ozve PA a hlavně manžel, ráda bych aby si už převzal péči o dceru a já se mohla soustředit jen na rození.

Dcera chce na záchod, dobře, počkej chvilku, klekám, hluboké „ááá“, dobrý, jdeme na záchod. Čekám u ní, nechce se mi už dělat zbytečně ani krok navíc.  „Ááááá“, sakra, já už zapomněla, jak moc silné stahy můžou být, jak tohle můžu vydržet až do večera? Na pár vteřin mě zaplavuje panika. Co budu dělat? Jak tohle můžu zvládnout? Najednou mě napadne věta „Člověk se nikdy nedostane do situace, kterou by nebyl schopen zvládnout.“  A cítím, že mám na výběr – podlehnout panice (přijmout hrůzu, pocit bezmoci, dobrovolně odmítnout zodpovědnost, přenést ji na někoho jiného … bleskne mi hlavou i volání záchranky a akutní císařský řez, a to ještě jen v tom lepším případě), anebo – doopravdy přijmout tu větu, která mě napadla, které dávno věřím, ovšem pouze hlavou. Rozhodnout se musím a hned. Vybírám si víru, že nejsem v situaci, kterou bych nebyla schopná zvládnout a poprvé to opravdu cítím. Naprostý klid. Vracím se do přítomnosti, když nepředjímám, jak dlouho co bude trvat, není to žádná hrůza, prostě jen poměrně náročná práce. To celé zřejmě trvá jen vteřiny, zpětně to však považuji za nejzásadnější chvíli pro průběh celého porodu.

Stále klečím u záchodu. Dcerka mě něžně pohladí po vlasech a usměje se na mě. Mezi stahy pak hledám přebalovací podložku, sundávám kalhoty a konečně zaklekávám na zem v obýváku. Dcera si náhle vzpomene na sněhuláčka, jde ho zkontrolovat na botník a s pláčem volá, že taje. Nechce se mi vstávat, ještě míň se mi však chce poslouchat pláč. Dobře, počkej chvíli, „ááá“, honem pro sněhuláka, „ááá“, sněhuláka na balkón. Je 12:20, znovu zaklekám na přebalovací podložku na zem, ještě dcerku žádám, aby mi přinesla župan. Ochotně pro něj běží, je ráda, že mi může pomoct. Potom usedá kousek ode mě a probírá se hromádkou pexesa vyrobeného z našich fotek. Občas mi některou přinese ukázat. Po jednom stahu jí říkám: „Bručím jako medvídek, že?“ Ona na to: „Ne, jako medvídek ne. Jako kráva.“ Dobrá, tedy jako kráva :-).

Cítím klid a pohodu, stahy silné, ale daří se mi zůstávat uvolněná. Takto to tu spolu vydržíme klidně až do večera. A odhaduji, že tak za hodinu už tu určitě bude i manžel, nachystá mi mé „porodní hnízdo“, zapálí svíčky, pustí hudbu, najde můj „cinkací“ šátek (v těhotenství jsem chodila na břišní tance a těšila se, jak si tanec užiju i během porodu), bude mi masírovat (záda mě tentokrát sice vůbec nebolí, ale masáž je vždy příjemná) a domluvíme se, koho zavoláme na hlídání dcery. Opravdu se těším, jak budu do večera krásně rodit.

Další stah a cítím nutkání na tlačení, nijak mě to nepřekvapuje, během prvního porodu jsem měla potřebu tlačit téměř pořád a průběžně jsem si přitlačovala snad celé odpoledne. V klidu tedy zatlačím a překvapeně cítím, že se ve mně něco mocně hnulo a jde „to“ ven. Zpětně mi to připadá úsměvné, ale já vážně pár vteřin nechápala, co to je :-). Byla jsem přesvědčená, že teprve začínám rodit. A najednou toto. Rychle přichází další stah a už se jemně dotýkám hlavičky s drobným obličejíčkem a (poučena prvním porodem, kdy jsem se zbytečně natrhla) čekám na další stah. Cítím naprostý klid a jistotu, že je vše v pořádku, vím přesně, co mám dělat. Při dalším stahu mi do rukou vklouzne miminko. Naše druhá holčička. Violka. Hned krátce zapláče a předpisově zrůžoví, není třeba ji ani odsávat. Starší dcerka se přichází podívat blíž a se slovy „Jé, miminko“ svou malinkou sestřičku něžně pohladí po hlavičce. Je 12:40.

Sundávám si tričko, tisknu děťátko k sobě a zakrývám županem, který jsem si nestihla obléct. Po prsu se holčička zatím neshání, chvíli si mě prohlíží a brzy začíná pospávat, možná unavená tím rychlým příchodem na svět. Držím ji vkleče v náručí a čekám na placentu. Najednou volá první PA, oznamuji jí narození miminka, ptá se na placentu, ta právě začíná vycházet, slibuji PA, že jí brzy zavolám. Placenta vyjde, kontroluji, zda je celá, zdá se, že ano. Starší dcera se ptá: „Maminko, proč z Tebe kape ta krev?“ Vysvětluji, že je to „stará“ krev, že už se miminko narodilo, tak se bříško čistí a udělá se zase „nová“ krev. „Aha“, a vrací se ke svému pexesu. Zdá se, že porod ji nijak nefascinuje, je to vlastně něco dost obyčejného, zajímavé je leda to miminko a ještě zajímavější jsou hračky. (Od té doby bude dcera uvádět do rozpaků babičky svou hrou na porod, kdy si strčí panenku pod tričko a jen tak lehce oznámí, že už rodí, pečlivě si na zem rozloží podložku, klekne a za hlubokého „ááá“ panenku hlavičkou dolů vytáhne, zabalí a hned zase vyskočí a uklidí podložku a jde s miminkem na procházku :-).)

Volá dula a po zjištění situace radí, abych si zavolala aspoň nějakou kamarádku, ať nejsem sama, kdybych třeba omdlela. Zvažuji, že je to dobrý nápad, cítím se sice výborně, jako bych vůbec nerodila, ale přeci jen, mám tu dvě malé děti. Volám kamarádce D., má radost, ročního synka prý dala právě spát do kočárku na balkón, tak ho nemusí ani oblékat a za chvíli bude u nás; dvě ze svých tří dětí D. rodila také doma, tak vím, že s sebou nepřinese úzkost. Volá manžel, říkám: „Přijeď, už máme miminko.“ Šel do práce pěšky, zavolá si tedy taxík. Volá druhá (bližší) porodní asistentka, domlouvám se s ní na „poporodní návštěvě“. Volám první (vzdálenější) PA, ujišťuji, že je vše v pořádku a že už se na cestu k nám vypravovat nemusí.

Přináším si mísu na placentu, jsem překvapená, jak jsem svěží a plná síly. Přichází kamarádka D., jdu jí otevřít domovní dveře bzučákem, dveře od bytu jí pak otvírá dcera. D. se mnou sdílí radostnou euforii a je nadšená z miminka; pomáhá mi uklidit, přináší mi čistou přebalovací podložku a deku. Brzy přichází manžel, starší dcerka mu utíká naproti a radostně volá: „My už máme miminko a jmenuje se Violka!“. Čekala bych, že to bude říkat spíš on jí, ale co už.

Po dlouhém uvítání se s miminkem, dá muž starší dcerce pozdní oběd (úplně jsem na jídlo zapomněla a ona se nijak nepřipomínala) a uspí ji. Osprchovat se tentokrát zvládnu úplně sama, mám sil na rozdávání. Sedíme pak v křesle (já se spící, již nakojenou holčičkou v náručí), zapalujeme svíčku a povídáme si a já stále nemůžu uvěřit, že jsem dnes opravdu porodila. Kamarádka pak odchází a brzy přichází domluvená PA. Podívá se na miminko i na mě, vše je v pořádku. Nejsem ani natržená. Budí se prvorozená dcera a dostává látkové miminko, má radost a hned se o něj stará. PA odchází a my si hrajeme, povídáme a užíváme si první rodinný podvečer ve čtyřech. V noci pak vůbec nespím, poslouchám oddechování svého muže a dvou malých holčiček a jsem moc ráda, že se máme.

A.