KosatecPodruhé jsem otěhotněla, když bylo synovi 1,5 roku. Trochu dřív, než jsme plánovali, ale to nám nevadilo. Asi v 7. týdnu jsem šla se synem po městě a najednou jsem začala krvácet. Zrovna jsme měli namířeno do A-centra na nějaké zpívání pro děti a tak jsem se na recepci sháněla po Ivaně, protože jsem věděla, že tam má jako porodní asistentka nějakou poradnu. Ivana tam nebyla, ale dali mi na ni telefonní číslo, tak jsem jí hned zavolala. Ivana mě vyslechla, uklidnila mě, že to nemusí nic znamenat nebo že taky vůbec těhotná být nemusím a doporučila mi návštěvu mé gynekoložky. Ta měla ovšem zrovna dovolenou, takže jsem se k ní dostala asi až v 10. týdnu těhotenství. Celou dobu jsem trochu špinila, krvácení bylo jenom ten jeden den. Zpětně si říkám, jestli to mohlo nějak způsobit to, že jsem ten den měla hodně zařizování, běhala jsem po městě se synem v kočárku, který jsem si také sama vynesla do schodů (dnes bych to už neudělala).

Na UTZ se ukázalo, že těhotná opravdu jsem a že v děloze je kromě miminka i větší hematom. Lékařka říkala, že v tomto případě je to tak 50 na 50. Buď plod hematom utlačí a ten se vstřebá nebo naopak. Nezbývá než čekat, stejně to nemůžeme ovlivnit. Tak jsme čekali. Za 3 týdny na kontrole hematom nikde, na UTZ vidíme, jak sebou děťátko šije. Asi to bude sportovec, říká lékařka.

Další kontrola za 4 týdny. Lékařka dělá jako vždy kontrolní UTZ. Tentokrát se dítě nemele. Lékařka se tváří divně. Vzpomenu si na svůj včerejší sen. Zdálo se mi, že už nejsem těhotná a ráno jsem se divila, že mám malé břicho. Lékařka mi s lítostí oznamuje, že srdíčko nebije. Podle dalších znaků zjišťuje, že plod už je mrtvý několik dní. Dává mi doporučení do nemocnice, kam si mám hned zajít. Volám manželovi, ať pro nás přijede z práce. Pak čekáme i se synem skoro 2h v prázdné čekárně ambulance na Bulovce. Když mě konečně zavolají dovnitř, lékařka na kontrolním UTZ potvrzuje, že je dítě mrtvé a navrhuje kyretáž. Ovšem dnes ne, je pátek odpoledne a před víkend tyhle zákroky nedělají. Mám přijít na příjem v neděli večer. Nejdřív jsem zklamaná, chtěla bych to mít co nejdřív za sebou. Celý víkend s mrtvým dítětem v břiše mě neláká. Nakonec to ale oceníme, máme aspoň přes víkend čas nenarozené dítě oplakat a rozloučit se s ním.

Nastupuji v neděli večer dle instrukcí. Na příjmu sloužící lékařka potvrzuje kyretáž v celkové narkóze. Aspoň to bude rychle odbyté. Na oddělení volím ubytování na nadstandardu, abych byla na pokoji sama. Večeři nedostanu, nepočítali se mnou (i když v pátek mi sestřička na ambulanci slíbila, že ano, když jsem nahlášený příjem).  No a od večera mám být kvůli zítřejší narkóze nalačno. Večer ještě přichází lékařka sloužící na oddělení a diví se, že bych měla jít na kyretáž, když už je plod tak velký (15tt). Ona to vidí spíš na vyvolání porodu. Ještě se ráno poradí s primářem. Je mi opět do breku. S tímhle jsem nepočítala.

Ráno mi potvrzují vyvolání porodu a zavádí první tabletu. Další budou po 3 hodinách, dokud se porod nerozběhne, mezitím mám ležet. Odpoledne se staví manžel, pořád se nic neděje. Doktor se diví, většinou prý tablety zabírají do 12h. Porod se rozjíždí až pozdě večer. Kontrakce se rozběhnou hned celkem silné. Jak jsem mohla zapomenout, jaké to při porodu bylo. Ještě, že jsem na pokoji sama a můžu si hekat dle libosti. Přijde mě zkontrolovat sestřička a nabízí mi něco na bolest. Souhlasím. Myslím, že v tomhle případě nemá smysl více trpět. Ale ještě než lék zabere, plod vyklouzne ven. Překvapuje mě, že to bylo tak rychlé a snadné. Zvoním na sestru. Než přijde, dítě si prohlížím. Překvapuje mě, že vypadá tak hotově – jako hodně maličké miminko, jenom některé části těla jsou ještě jakoby narýsované. Sestra zasvorkuje pupečník, plod odloží do mísy a zvoní na sanitáře, aby mě odvezl na sál. Je krátce po půlnoci, tak jsou všichni celí nadšení, že kvůli mně museli vstávat. Nepříjemná sestra mě instruuje, jak si přelézt na operační lůžko. Nejde mi to dostatečně rychle, tak mě kárá. Pak se mi představí mladá slovenská anestezioložka a dál už naštěstí o ničem nevím.

Druhý den můžu jít domů. Při propouštění radí setra lékaři, aby mi dal něco na zastavení laktace. On oponuje, že při takhle raném potratu se mi mléko nespustí. Spustilo. Druhý den si tedy s nalitými prsy musím vysedět frontu na ambulanci, aby mi napsali recept.

Tím, že jsem měla možnost si ztrátu dítěte hodně odžít přes víkend, tak mi potom pobyt v nemocnici už nepřišel tak hrozný. Až na výjimky byl přístup personálu v normě, ale určitě by bylo fajn setkat se v takové situaci s větší empatií (např. rozlišovat, kdo jde na interrupci a kdo je tu nedobrovolně).

Třetí těhotenství přišlo po půlroční pauze (jak mi doporučila moje gynekoložka). Navštěvuji svoji lékařku pro potvrzení těhotenství, pak jako vždy kontroly po 4 týdnech. Jako u předchozích těhotenství odmítám všechny screeningy na vrozené vady. Lékařka nic nenamítá, jenom si to nechá podepsat. Když se blíží kontrola v 16tt lehce znervózním. Dítě se opět nemele, ale to je proto, že spí, ostatně jako na všech UTZ během těhotenství. Opět natrefíme na velkém UTZ ve 20tt v Gennetu na odměřeného až nepříjemného lékaře, takže jsem rozhodnutá, že sem už příště (pokud se ještě poštěstí) nepůjdu.

Přemýšlím, kde budu rodit. Tentokrát se rozhoduji pro Neratovice, které se mi tenkrát nelíbily. Pokoje už od té doby vymalovali, porodní sál zrekonstruovali, ale stejně se nezapře bývalá ubytovna. Domlouvám si nadstandardní služby porodních asistentek Věry a Milady. V ceně jsou tři schůzky před porodem, asistence jedné u nich u porodu a návštěvy doma po porodu. Tentokrát vím, že důležitější než pěkné prostředí je pro mě přítomnost osoby, které důvěřuji. Tedy někoho, koho už znám (a nevidím ho při porodu poprvé v životě) a kdo také zná mě (povahu, představy, zkušenosti, …).

Moje gynekoložka mě po 36tt nechce vidět. Mám jít do porodnice. Tam se mi ale nechce každý týden jezdit. Ještě nedávno bych mohla chodit k jedné z vybraných PA do poradny, ale to momentálně z kapacitních důvodů nedělají. Doporučují mi chodit k Ivaně. Absolvuji tedy v Neratovicích pouze vstupní prohlídku, naštěstí celou v režii Věry, a pak chodím do poradny k Ivaně. Je opravdu taková, jak se o ní říká. Milá, věcná, empatická, naslouchající, uklidňující. Svěřuji se s obavou, že nepoznám, kdy odjet do porodnice, abych tam zase nebyla moc brzo. Možná bych raději rodila doma. Třeba budete příště, usmívá se Ivana.

Tentokrát se porod ohlásí opět pozdě večer, ale pár dní před termínem. Jsem nepřipravená, dnes jsem s tím opravdu nepočítala. Ještě jsem večer ujišťovala manžela, že může ráno klidně odjet na celý den pryč. Porod se rozjíždí docela rychle. Naštěstí ostatní spí, tak mám volnost pohybu po bytě a můžu si v klidu prodýchávat kontrakce. Většinu času stejně trávím na záchodě, tentokrát se tělo čistí samo a důkladně. Poloha vsedě na WC mi vyhovuje. Pak se přesouvám na míč do obýváku. Syn kašle ze spaní, chodím mu dávat napít. Kontrakce jsou dost časté, změřím interval 5 min. Radši vzbudím manžela, ať jde za synem, nechci k němu pořád odbíhat. Manžel navrhuje, že radši dojede pro sestru, aby pohlídala syna, až pojedeme do porodnice. Říkám, že to počká do rána, ale on stejně jede. Než se za půl hodiny vrátí, mám kontrakce po 2-3 min. A začínám panikařit, že se už nestihneme přesunout do porodnice. Manžel rozhodně protestuje proti tomu, abychom zůstali doma. Volá Věře, že jedeme, ta ale povolává Miladu, která má mít od rána službu. Najednou mám pocit, že kontrakce jsou trochu jiné a chce se mi tlačit. Manžel mě dostrká do auta a pak zvládá cestu do Neratovic za poloviční čas než obvykle.

Na příjmu mě chtějí vyšetřit, ale já odmítám, protože hrozně potřebuju na záchod. Aha, to bude hlavička, říká vědoucně sloužící PA a jdeme rovnou na sál. Na sále jdu do kleku a nevnímám, co mi asistentky říkají. Myslím, že mě připojují na monitor, ale nevnímám to, v pohybu mě neomezují. Za chvíli doráží Milada a přebírá mě do péče. Mám pocit, že mi tlačení zase nejde. Milada radí změnit polohu do lehu na bok. Zase tlačím ze všech sil a Milada mě povzbuzuje, že mi to jde výborně. Když mám pocit, že už to dlouho nevydržím, slyším, že je vidět hlavička. A pak na jedno zatlačení je miminko venku. Od našeho příjezdu uběhla asi půlhodina.

Je to holčička. Hned mi ji Milada dává na nahé tělo. Jsem opojená a dojatá. Je to úžasný pocit držet svoje čerstvě narozené dítě. Vychutnáváme si s manželem první společné okamžiky. Mezitím Milada stříhá dotepaný pupečník, radí mi, ať zatlačím, abych porodila placentu, která hned vychází. Potom mi zašívá natržení. Nevím, jestli to je tím, že jsme pod ochranou Milady nebo tím, že jsme přijeli zrovna, když se předávají služby, ale po celou dobu na sále se o nás stará jenom Milada. Dělá i první ošetření dítěte po porodu. Lékař se ukazuje až po 2h. Milada mu popíše situaci, on jen koukne do papírů, pak na mě a odejde. Milada mi ještě pomůže do sprchy, která je hned vedle a pak se všichni přesouváme na pokoj. Cestou se manžel staví s dcerou v náručí u dětské lékařky, aby ji prohlédla.

Máme nadstandard, kde je polohovací lůžko, pojízdná plastová postýlka na dítě a rozkládací křeslo pro návštěvy. Chtěla bych mít dceru u sebe v posteli, ale je příliš úzká a není u zdi, tak mám strach, že by mohla spadnout. Po kojení ji tedy dávám zpátky do plastové postýlky.

Manžel odjíždí domů za synem a taky se trochu vyspat. Já bych po probdělé noci také ráda spala. Dostanu snídani a pak si jdu lehnout. Ovšem usnout se mi nepodaří, protože pořád za mnou někdo chodí. Pravidelně každou hodinu. Nejdřív paní odnést nádobí po snídani, pak uklízečka vynést koš (nechápu, jsem na pokoji hodinu a předtím snad byl uklizený). Potom nakoukne sestra, jestli jsem se už byla od porodu vyčůrat, pak zase uklízečka setřít podlahu, asi jako předvoj malé vizity, která přichází za chvíli.

Odpoledne jsem už fakt unavená, chtěla bych se na chvíli vyspat. Jenže to už zase chodí návštěvy. Ty, co jsou na vícelůžkových pokojích, přijímají návštěvy na židlích na chodbě. Pár míst je i před dveřmi do mého pokoje. Když přichází manžel se synem, říkám, že bych chtěla jít domů. On se ale zdráhá, ať prý aspoň jednu noc zůstanu tady. Souhlasím. V noci je konečně trochu klid.

V noci zjistím, že je dcera po dlouhém spánku totálně pokaděná smolkou. Musím na dětskou sesternu, kde mají dřez na koupání dětí a náhradní oblečení. Starší sestra mě nejdřív sjede, že jsem nechala dceru tak dlouho spát, že ji mám budit na kojení. Pak mi nabídne, že mi ji vykoupe. Souhlasím a brzy toho lituju. Sestra při koupání dceru častuje hloupými poznámkami a vůbec se k ní chová dost hrubě. Dcera pláče. Když si ji vezu zpátky na pokoj, jsem rozhodnutá, že půjdu ráno domů.

Při ranní vizitě jim oznamuji svůj úmysl. Můj ošetřující lékař s tím nemá problém, když jim podepíšu revers, že na sebe beru všechny rizika a vím, že můžu doma vykrvácet a umřít. Dětská lékařka s tím má větší problém. Varuje mě před možnými riziky a říká, že si to nemůže vzít na svoji zodpovědnost. Chce ode mě potvrzení od naší dětské lékařky, že převezme dítě do péče. To nemám, protože jsem s tím úplně nepočítala, i když jsem o této možnosti uvažovala. Říkám, že doktorka o nás ví a že dítě převezme (sice počítá s převzetím dítěte do péče, ale ne po dřívějším odchodu z porodnice). Nakonec mi slíbí propuštění na dopoledne. Volám tedy manželovi, aby pro nás před polednem přijel. Sbalíme tašky, naložíme dceru do sedačky a chceme si vyzvednout propouštěcí zprávu. Objeví se ale jeden zádrhel – všichni lékaři jsou zrovna na sálech, mají dnes totiž od rána jednu sekci za druhou a tak mi teď nikdo nemůže podepsat propouštěcí zprávu. Mám hlad, syn taky. Oběd už mám odhlášený, tak nám sanitářka dává nějaké suché rohlíky, co zbyly od snídaně. Čekáme asi 2 hodiny, než se uvolní jeden lékař a věnuje nám podpis. Ještě platíme za pobyt na nadstandardu a účast manžela u porodu.

Naše pediatrička je vyděšená, když ji druhý den ráno volám, aby převzala dceru do péče 48h po porodu. Nechápe, proč jsme nemohly zůstat v porodnici, ale odpoledne nás přijme. Nakonec si troufne i na odběr z patičky. Chce ale, abychom jezdili každý den na převážení, jestli dcera přibírá. To naštěstí zvládne obstarat manžel a já se nemusím každý den unavovat dojížděním.

Ze začátku za námi jezdí každý den Milada. Kontroluje, jak se mi hojí poranění i dceru, jak prospívá. Asi po týdnu mám problém s kojením, stačí ale zavolat Miladě a ta hned přijede, poradí, uklidní a za pár dní se to srovná. Potom už Milada přijede jenom párkrát a na konci šestinedělí se s námi rozloučí. Jsem jí velmi vděčná za povzbuzující přístup na konci porodu, díky němuž si odnáším pocit „dobře odvedené práce“ (a ne jako minule – zpackala jste si to sama). Velice oceňuji, že nám po porodu umožnila v soukromí a bez zbytečného vyrušování prožít první dvouhodinku života naší dcery. A děkuji jí za podporu a pomoc během prvních dnů a týdnů sžívání se s miminkem.

Pro mě byla kontinuální péče jedné porodní asistentky velmi prospěšná a posilující a moc bych si přála, aby se tato možnost u nás brzy stala standardem.

A Ivaně přeji hodně síly a radosti do další práce!

J.