Následujícího dne jsem totiž kvůli přípravě blížícího se koncertu zašla za přítelkyní-pěvkyní, jednou z místních pionýrek podporujících přirozené porody, aktivní ženství a mateřství atd. Mezi řečí jsem si jí postěžovala na svou situaci. Bez zaváhání odvětila, ať se netrápím, že támhle mezi haraburdím na stole se válí jedna obálka, ve které jsou čtyři pětiseteurové bankovky, a že pokud se tam ta obálka válí, tak je to z hlediska prozřetelnosti určitě proto, abych si jí vzala a ty peníze využila. Ona prý je ani výhledově nepotřebuje a až jednou v budoucnu budu moci, tak jí je vrátím.

Nebyla jsem schopná tomu uvěřit, fascinovala mě ta ruleta Štěstěny. Předevčírem mě jedna bezejmenná Mudra chtěla rozříznout a kastrovat a dnes mi kamarádka cpe dva tisíce euro s poukázáním na to, že teď už si přece víc než kdo jiný zasloužím přirozený domácí porod. A ať si koukám vybrat nějakou spolehlivou PA.

Vznáším se na oblacích štěstí, tohle jsem ani nečekala, ani nepředvídala. Jen jsem intenzivně toužila po domácím porodu, kde by se ani cípem roucha neobjevila žádná usměvavá anonymní tvář s vlastní dobře míněnou představou o tom, co je pro mě a mé dítě dobré. Nedokážu ani uvěřit tomu, že se má touha bude moci vyplnit!

Neváhám a objevuji Sofii. Neznám ji osobně, jen z nejkrásnější televizní reklamy, která kdy byla natočena na podporu prodeje nějaké matrace. Ke shlédnutí zde. Naše dvorní tanečnice, která kamarádku pěvkyni při koncertech doprovází, v tomto reklamním šotu doma rodí svou dcerku, Sofie jen sekunduje. Od tanečnice se dozvídám, že i jejímu staršímu synkovi před lety z bříška pomáhala právě ona. A prý i polovině jeho spolužáků. Jsem pevně rozhodnuta a těším se.

Telefonuji Sofii, která je při hovoru evidentně vprostřed jiné práce, ale zběžně jí diktuji složitou adresu a předběžně domlouváme její návštěvu na příští týden, koneckonců už jsem ve 35. těhotenském týdnu. Pro jistotu mám raději veškeré údaje zaslat i na mail, který mi nadiktuje. Jsem rázem klidná, beze stresu. Nebýt obrovského břicha, mohla bych lítat.

V den její první návštěvy jsem plná očekávání, zvědavosti… jako bych se snad na porod připravovala poprvé. Sama se nepoznávám, ale přikládám to tolik nečekanému zvratu. Vprostřed bouře, přesně v dohodnutou hodinu, Sofie zcela sebevědomě doráží. Během prvních vět vychází najevo, že e-mail s podrobným popisem cesty k nám jí nikdy nedošel. Zírám na ní jako na zjevení a po chvíli prohlašuji: Pokud jsi teď tady, pak je to naprosto evidentně proto, že tu prostě opravdu máš být. Od té chvíle jsem už ani jednou nezapochybovala o tom, že tenhle domácí porod bude v pořádku a přesně takový, jak má být.

Byl poměrně pozdní večer, takže dcerky běhaly sem a tam po bytě v nervózním reji, co předchází nutné a nudné povinnosti odebrat se na kutě. Sofie si je krátkým, mlčenlivým pohledem pod rouškou tajemného úsměvu Mony Lisy zhodnotila a pak naprosto přesně definovala: Ta je taková, tamta maková a ta třetí zase jiná. Ta maková… vrací se zamyšleně k výrazně blonďaté Anežce… a tak jí vyprávím o nezdařeném domácím porodu, klešťovému řešení, převozu do jiné nemocnice a týdenní novorozenecké JIPce. Ano, je to taková éterická Maková panenka, usmíváme se na sebe se Sofií, která podotýká, že každé dítě přichází na svět něco sdělit a že skrze Anežku máme patrně získat nějaké poznání, se kterým bychom se jinak nesetkali. Dozvídám se, že ona porodila a vychovala pět dětí, skládám jí všechnu čest.

Zatímco si povídáme, vytahuje Sofie tlustý šanon plný kartiček. Dozvídám se, že každá kartička patří jedné rodičce a že má takových šanonů doma plno. Když se jeden k prasknutí naplní, koupí si nový a jede se dál. Co dva roky šanon. Považuji takovou aktivitu v porodech za dobré znamení, jen muže musím ještě získat na naší stranu. Po Anežčině nezdařilém domácím porodu je vůči doma asistujícím porodním asistentkám značně skeptický. Lustruje tedy Sofii a bombarduje ji dotazy co a jak v případě že… Dostává se mu zcela klidných odpovědí, žádné dogmatické myšlenky, jen zcela střízlivý pohled osvíceného zdravotníka. Manžel se viditelně uklidňuje, začíná ji přijímat a zdá se, že ho přesvědčila o své kompetenci.

Sepisujeme na malý papír, co si mám připravit (pro úplnost a ilustraci seznam předkládám):
• staré povlečení na vyhození (vyprané) – na zem pod přistávající miminko
• 1 balík savých podložek (pod rodičku)
• krabice sterilních gázových čtverců (různé užití a pupečník)
• dezinfekční tekutina (zde Betadine)
• 96% alkohol (pupečník)
• 5 látkových plen (zabalit do pečicího papíru a během porodu půl hodiny sterilizovat v troubě při 130°C, na zabalení miminka)
• dvoje různá homeopatika (jedno na předejití přenášení, druhé pro užití během porodu)

A to bylo vše. Připsala jsem červený ručník, který zase ona neznala, tak jsme ho probraly. Zbývalo téma pozitivního streptokokového nálezu. Zapeklitá záležitost, neboť jsem alergická na penicilin. Sofie mi slibuje, že to poptá u nich na středisku, kde přes den řádně pracuje, stejně jako moje státní PA, která ale domácí porody neprovádí. Domlouváme se na další návštěvu za několik týdnů a odjíždí.

Konečně se začínám cítit živá, konečně jsem zace kompletním člověkem, velmi těhotnou ženou, která má plnou zodpovědnost za sebe a své dítě, která musí pro sebe a pro něj něco dělat, neboť to, co je třeba vykonat, nenáleží nikomu jinému a ani to nikdo jiný místo ní udělat nemůže a nedokáže. Sterilizovat ručníky – to tak ještě ano, ale připravit sebe na zodpovědnost na porodu – ne. Porodit také ne.

Vedra přituhují, končí školní rok, začínají prázdniny. Už zase nevím, co je horší – honička během školního roku nebo vydržet v tom vedru s tolika dětmi doma (neboť sama se s nimi v tom vedru nemám kam vypravit, k moři to s nimi už bez pomoci nezvládám). Snažím se na terase co nejvíce nakládat do bazénku hlubokého asi 50 cm, ale děti kolem mě při svých honičkách a vodních bitkách běhají, aniž by si všimli, že jim v cestě překáží obrovský buben, tak to v jejich přítomnosti vzdávám.

Tři týdny před termínem. Přijíždí maminka-babička a odváží nejstarší dceru do Čech na tábory. Nadále po ránu pospíchám s druhou dcerou na příměstský tábor zaměřený na inline rychlobruslení (včetně veškerého vybavení), se třetí dcerkou, ani ne dvouletou, zase zavařujeme marmelády, lečo a podobně. Dusím se v tom vedru ve vlastní šťávě, stejně jako to lečo. Během těchto dní se u nás střídají různé návštěvy z Čech, s nimiž si užíváme převážně života na terase, uvnitř se bez klimatizace nedá. Jednou se stavuje i Sofie, neboť má cestu kolem na letiště, a zracionalizuje užití pečicího papíru na 2 kusy (já jsem totiž samozřejmě předem zabalila každou plenku zvlášť), zbytek vracím do špajzky. Stěžuji si na bolestivě potrhané břicho, tak mi radí, abych si koupila speciální elastické těhotenské spodky se stahovacím pasem… Nechápu, proč mě to nenapadlo samotnou, ale tak už to prostě je – jiný stav je vskutku jiný stav, a to se týká i vědomí. Hlava taky běží v jiném režimu. Elastické spodky opravdu pomáhají.

V noci už jsem dávno vzdala manželskou ložnici, spím v obývacím pokoji, hned vedle moskytiéry vedoucí z terasy, ale i to jen v druhé fázi. První úložnou fází je houpací síť přímo na terase. Jen tam dokážu dýchat a usnout. Kolem třetí až čtvrté ranní se budím zimou, přecházím do obýváku, příjemně se na pohovce zabalím do deky a spím dál.

Návštěvy odjíždějí v den vypočítaný systémem coby termín porodu. Nadále zůstávají sedmiletá i dvouletá dcera. Nadále pospícháme každé ráno na bruslení, ale stíhám se více nakládat do bazénku, který je však čím dál teplejší. Se Sofií řešíme, co s tím zatrápeným streptokokem a mou alergií na penicilín. U nich na středisku jí nějaká bodrá gynekoložka vystavila recept na jakési ATB1 v dávce X. V lékárně, kde naši rodinu opravdu dobře znají, se ukázalo, že zmíněné ATB1 v dávce X se vůbec nedistribuuje a že rozhodně není vhodné pro podání injekcí do svalové tkáně, neboť se podává nitrožilně. No vida, další Mudra se vybarvila! Paní lékárnice naštěstí ochotně strávila hodinu listováním v tlustém farmaceutickém šanonu a společně jsme pak usoudily, že jediným vhodným léčivem je pro mě ATB2 v dávce Y. Pouze na předpis. Odcházím tedy za gynekoložkou, co se tenkrát cítila dotčena mým odmítnutím zcela zbytečného kontrolního ultrazvuku, a helemese!, za stolem se jí kulatí obstojný pupek! Tak jsem jí pogratulovala a v duchu si vypočítavě pomyslela, že vzhledem k okolnostem snad bude ochotna recept vypsat, přestože nad ohlášeným domácím porodem ohrnula nos. Opravdu mě však potěšila, když mi bez reptání vystavila, co jsem potřebovala, takže i paní lékárnice mohla následně objednat dvě ampulky za à 1,60 eur.

Cítím se jako voda točící se ve víru, jenž čím blíže se nachází středu, tím zdánlivě rychleji se točí. Možnost úniku žádná, jsem vcucávána do porodního procesu ukončujícího těhotenskou fázi mateřství. Ať chci nebo ne, vír mě pohlcuje. A zahlcuje. Už mě nic netěší, chci se všeho zbavit, i sama sebe, nejen toho obrovského břicha. Voda v bazénku není dost chladná ani dost mokrá, spát se nedá, děti se nedají vypnout. Jediným opravdovým potěšením jsou právě dozrávající melouny. Živím se v zásadě jen desítkami kil melounů.

Skoro každý večer něco oslavujeme nebo někdo chodí na večeři. Vše ale vnímám i dnes jako za závojem husté mlhy, vědomí nebylo rozhodně na 100% přítomno, zajímalo by mě, kde se toulalo.

Jednou uprostřed noci se vedrem trápím natolik, že se v krytu temna nakládám do bazénu v Evině rouše a skoro hodinu se v něm chladím, aniž bych dbala na okna všech okolních sousedů. Stejně chrupkají.

Týden po termínu, žádná novinka. Zbývají ještě 3 dny, než sedmiletou dceru kamarád převeze do Čech. Sofie poněkud hudruje, že vzhledem k mé anamnéze není úplně vhodné dlouho vyčkávat, tak chvíli přemítám a pak jí doporučuji ještě jednou se nad mou anamnézou zamyslet. Myslím, že si mě s někým plete. Uznává, že asi ano a domlouvá mi na 41+4 první sezení akupunktury na vyvolání porodu. Jsem skálopevně přesvědčená, že se porod do ukončeného 42 tt sám rozběhne a zároveň ještě skálopevněji přesvědčená, že za žádných okolností znovu nepodstoupím nemocniční vyvolávání porodu, takže to prostě neřeším. Akupunktura mi připadá jako docela rozumné a přijatelné řešení. Přemýšlím o tom, zda je moudré jet tam sama (i když už kolem sebe v zásadě nikoho nestrpím), pokud by to ihned zabralo a já se nebyla schopna na řízení soustředit.

Anežka konečně odlétá a my se večer s dvouletou Danuškou vydáváme na procházku po pláži. Při příjezdu spatřujeme spoustu sanitek, policejních vozů a hlouček čumilů poblíž dvou přešlapujících příslušníků některé z místních policií, hlídajících patrně lidskému tělo zahalené do třpytivého igelitu. Nespatřuji tuto scénu poprvé. Zažila jsem ji už jednou téměř před dvaceti lety v Izraeli, místo svěcení šabatu jsem se tenkrát, jako jiní, válela na pláži a při žluté vlajce tam tenkrát utonul mladík, plavec, ve snaze zachránit dvě dívky. Není to příjemné pomyšlení, tenkrát ani nyní.

Zpěněné jazyky silných vln nám olizují na ztvrdlém písku nohy, Danuška běhá větrem jako pošetilá, vše je v jakémsi zamlžení absence času. Otáčíme se k návratu; v pološeru i po téměř dvou hodinách kolem duší opuštěné nešťastné tělesné schránky stepují uniformovaní policisté. Žertem se ptám manžela, zda utonulého hlídají, aby neutekl, ale kulturně se naše smysly pro humor neshodují, takže mi vysvětluje, že čekají na soudního znalce, aby oficiálně potvrdil exitus, než ho budou moci odvézt. Podivuji se nad tím, proč mu to tak dlouho trvá, ale příčina zdržení se ukázala vzápětí. Jen jsme nasedli do auta a vydali se zády k moři směrem domů, spatřili jsme na obzoru nejbližší přímořské pohoří v jednom obrovském plameni, z něhož se k nebi valil mohutný černý dým. Nedokážu tomu uvěřit. Ve Španělsku je letních požárů hodně, to ano, ale takhle blízko a na vlastní oči jsem ještě žádný nezažila. V duchu se ptám, co ještě dnešní večer přinese do třetice.

Při večeři na terase na nás hojně padá popílek. Ráno už nemusím na bruslení, takže uklízím a vytírám tu osmdesátimetrovou terasu a při té příležitosti i přiléhající letní koupelnu a prádelnu. Je to „moje místečko“, už dávno vím, že chci rodit zrovna tady, takže vykrámovávám hračky, indiánský stan, kočárek a plážové tašky vně přístřešku a opakovaně několikrát vytírám podlahu a sprchový kout. Už mě čeká jen nákup posledního sešitu, který musím zařadit do igelitky mezi školní potřeby připravené na nový školní rok, a pak už se budu moci naložit do bazénku a opravdu jen relaxovat, tak strašně moc se těším!

Jdeme s Danuškou pro ten sešit, při placení volá Sofie a táže se, jak to vypadá… Je jedna hodina, před obědem, nic se neděje, zítra mám akupunkturu, odpovídám jí. Něco mumlá, ale nemám sílu ani chuť si kalit vidinu pondělního odpoledne v bazénku.

…pokračování zítra…

Tamara Precek