Příchodem domů se mi nějak přestávají pozdávat záclony. Po obědě verbuji manžela, abychom společnými silami sundali záclony ze všech 8 oken, kde jsou, a odnáším je do prádelny do pračky. Pouštím dlouhý cyklus a nakládám se do tolik vytouženého bazénku. Danuška se přidává, chvíli si hrajeme, tu mi však najednou její přítomnost přestává být příjemná. Mám nutkavou potřebu sama sebe uvést do stavu stand by, takže ji odvelím ven na ručník, aby se nakrmila broskví.

Stand by stav konečně zabral a začínám něco cítit. Ležím na boku v tom nevelikém bazénku, snažím se udržovat pupek pod vodou, hlavu opřenou o nafouklou obruč. Odpolední slunce uspává, mysl je vypnutá, břicho tvrdne jako švýcarské hodinky. Tu najednou zvoní mobil. Maminka se mě z Prahy na něco ptá, či mi cosi oznamuje. Věcně odpovídám, nenechávám se rušit. Je kolem šesté odpolední. Činím rozhodnutí sdělit Sofii radostnou změnu situace, ptá se mě, zda má přijet, ale rozhodnutí nechávám na ní, je mi to v zásadě jedno.

Pak mi poloha vleže na boku přestává být příjemná, potřebuju změnu, ale vody je málo, tak se s nelibostí zvedám, přehazuji přes sebe lehké šatky, upozorním s potutelným úsměvem manžela, že to bude už dnes, a začínám na šňůry před prádelnou věšet vyprané záclony. Zatím to jde dobře, takže na sobě nedávám nic znát a zdravím svou tchýni, která na mě mává zdola ze dvora. Domů už se nevracím, zůstávám v koupelně za prádelnou, sedím na sklopeném záchodovém prkýnku, oči zavřené, houpu se sem a tam a broukám si do stahů svou dobře osvědčenou porodní melodii: velká sekunda dolů a nahoru, čistá kvarta dolů, malá tercie nahoru a dolů, čistá kvarta nahoru a dolů… snažím se představovat si jednotlivé intervaly, na klavíru, na flétně, na kytaře, v notách… je to tak lepší. Kupodivu mi vůbec není dobře na míči, který mi byl tolik příjemný při prvním a třetím porodu, ale nepomáhá mi ani sprcha, opírání o stěny, poloha vkleče před toaletou… zkrátka nic, takže volím cestu nejméně nepříjemnou, což je prostě dál sedět na sklopeném záchodovém prkýnku. Už vůbec neotvírám oči.

Přijíždí Sofie, ale mám pocit, že nijak nezasahuje, až na vpíchnutí antibiotik do zadku. Místo vpichu mě po porodu bolelo nejdéle 😉 Něco si s manželem šuškají v prádelně za mými zády, ale nevnímám je, má melodie je společně s prodlužujícími se kontrakcemi čím dál delší, členitější a intenzivnější, občas už mi udýchání půlových not v andante začíná dělat potíže. Člověka to nepotěší, ale na druhou stranu je to dobré znamení. Jsem si toho všeho vědoma.

Šuškání za mými zády se mění v jasné tiché pokyny, manžel z bytu přináší veškeré připravené vybavení a sterilizuje v troubě ony zabalené plíny a rudý ručník. Začínám požadovat při každé kontrakci jeho ruku, pevně ji držím, a když ji nemám, hlasitě projevuji nesouhlas. Sofie mi pod jazyk strká bobulky nějakých homeopatik, neřeším to, spíš na ně nevěřím, zatím mi nikdy nepomohla (ta homeopatika). Pak se někdy vprostřed kontrakce ptá manžela, kde jsou nějaká další konkrétní homeopatika, vnímám to, ale v té chvíli neřeším, pak si po prozpívané kontrakci odkašlávám a věcně prohlašuji, že zrovna tyhle mi na seznam neuvedla, takže nejsou. Samotnou mě překvapuje vlastní přítomnost v roztroušené konverzaci, jinak totiž mluví jen sem tam oni.

Jinak je ticho.

Vizualizace intervalů přestává zabírat. Kontrakce jsou silné a dlouhé, odpočinek mezi nimi téměř žádný. Je to ta slavná učebnicová fáze, kdy rodička prohlašuje že „už nemůže dál“, chce od všeho utéct, ochotně by kývla na cokoli, co by ji zbavilo vší té bolesti a tlaku a poskytlo alespoň trochu odpočinku a úlevy. Jsem na tom samozřejmě přesně takhle, v duchu si říkám, že jsem pablb, že se takhle mučím doma, místo abych si ve špitále nechala pěkně v klidu píchnout epidurál… a zároveň jsem ráda, že ve špitále nejsem, protože bych nebyla schopna odolat pokušení o úlevu požádat. No a zároveň si říkám, že jsem pěkná bábovka, když si za všech těch už dříve zmíněných nepříznivých podmínek vydupu domácí porod jako dítě lízátko, a teď tu uvažuju přesně o opaku. A navíc (nadávám si v duchu), za ty prachy to tu prostě vydržíš a basta!

Vím, že se blíží závěr. Tenhle „vrchol“, takové to „už nemůžu dál“, je už neomylnou předzvěstí zklidnění těla i duše, začínám víc vnímat, jsem schopná poslouchat, přemýšlet i odpovídat, pomalu cítím tlak na konečník a snažím se měnit polohy a vyhledat tu nejméně nepříjemnou. Docela mě zaráží, že žádnou takovou nenacházím. Jsem unavená a nějaká líná, dala bych si pár facek na probrání. Nakonec se nic nemění, jen mezi mě a záchodové prkénko se ještě vsouvá manžel, takže utváříme takový podivný sendvič, přičemž chudák Sofie leží přede mnou vkleče na zemi a snaží se z podhledu v šeru večera objektivně zhodnotit situaci.

Tlačení mi oproti předchozím porodům připadá nějaké delší a neúčinné. Zdá se, že Sofii asi také, neboť prohlašuje, že mám strašně pevný plodový vak a navrhuje ho píchnout. Váhám, neboť při prvním porodu tak bez upozornění učinili vleže a s výrazným odstupem to byla nejhorší bolest, co jsem kdy v životě zažila. Sofie mě ale ujišťuje, že to bolet nebude, takže s vidinou pominutí úmorných kontrakcí souhlasím. Má pravdu, nebolí to, jen je teď sama, vzhledem k poloze, v níž se, chuděra, nachází, totálně zmáčená.

Dost usilovně jsem pořád tlačila, hodně jsem se snažila. Vzpomínala jsem na druhý porod, kdy jsem takto navzdory lékařským snahám o císaře, vytlačila hlavičku alespoň natolik, že uznali, že to vaginálně půjde. Teď jsem ale chvíli měla pocit stagnace. Tlačím a ono nic.

Jenže pak to přišlo. Nezávisle na mých snahách si přitlačit se najednou uvnitř mého těla cosi vzdulo a tělo SAMO zatlačilo nesrovnatelně větší silou. Probleskla mi hlavou myšlenka, že tohle předem vědět, tak se na to předchozí půlhodinové tlačení vykašlu. Jenže jsem to vědět nemohla, protože poprvé mě položili na záda a radili a nutili tlačit, podruhé jsem měla klešťový porod s epidurální anestezií a potřetí příšerný hormonální koktejl zakončený taktéž epidurální anestezií. Ani jednou si moje tělo nemohlo dělat přesně to, co chtělo. No a tentokrát jsem si myslela, že tlačení k porodu patří, když člověk to nutkání tak nějak cítí a všude se o něm ve spojitosti s porodem tak posvátně mluví… a hele, ono to tak není!

Zkrátka a dobře – projela mnou vlna nepoznané vnitřní síly, která ze mě hodlala naráz vypudit hlavičku dítěte. Tu Sofie zavelela, ať uberu a snažím se to zpomalit, abych se nenatrhla. To bylo asi ze všeho nejtěžší. Když mluvím s jedinci mužského pohlaví o porodu, nabádám je, ať si snaží představit, jak se kadí kokos. Ono to tak totiž je. No a ve chvíli, kdy ten kokos prochází tou nejužší cestou a člověk by nejraději vyskočil z kůže nebo ho vyškrtl z reality nebo ho prostě co nejrychleji dostal konečně ven… tak je potřeba zabrzdit a situaci udržet, aby nedošlo k potížím. Jedinci mužského pohlaví se při této představě bez výjimky svíjejí v imaginárních bolestech.

Jenže to při porodu nejde. Takže jsem patrně jen řvala jak raněné zvíře, ale jistá si tím nejsem. Druhého dne jsem se z terasy ptala naproti bydlícího souseda, jak to vnímal, a říkal, že z ničeho nic mě slyšel pár minut řvát a pak už bylo ticho a do něj miminkovské sténání.

Tu se vyloupla hlavička. Na tuhle chvíli nejsem vůbec pyšná – hulákala jsem na Sofii, ať TO okamžitě vytáhne, že to strašně bolí, a přestože se mezi narozením hlavičky a tělíčka asi jednalo jen o pár sekund, přišlo mi to jako nekonečné a nespravedlivé týrání.

Najednou byla dceruška venku, Sofie mi ji hbitě podala a já ji držela v rukou, pevně přitisknutou ke hrudi. Slzela a štkala jsem, ovšem nikoli dojetím, které jsem v sobě marně hledala, nýbrž bolestí. I tenhle pocit byl pro mě nový. Po porodu tělíčka mě dříve bolest pokaždé okamžitě opustila, ale nyní mě s ní ještě stále spojovala pupeční šňůra procházející rozbolavělými porodními cestami, a ta jitřila čerstvě namožené svalstvo. Brečela a kňučela jsem jako nakopnutý pes, až mě manžel se Sofií museli napomenout, ať k sobě to mimino tolik netisknu, že ho udusím. Úplně jsem v té bolesti zapomněla, že ho vlastně držím! Snažila jsem se v sobě vybudit nějakou radost z děťátka, ale dokud se placenta neodloučila a konečně to ze mě všechno nevylezlo ven, moc to nešlo. A vzhledem k tomu, že na rozdíl od nemocničního postupu „okamžitě zasvorkovat, střihnout a vyškubnout“ Sofie poctivě vyčkávala, připadala mi třetí doba porodní jako dokonalý očistec.

Když bylo konečně po všem, zhodnotila Sofie, že byla placenta už vskutku poněkud zestárlá, ale že vyšla celá a já neutrpěla žádné porodní poranění. Takže jsem se jako Královna Koloběžka I., ustrojená – neustrojená, za doprovodu dvorní dámy Sofie a pážete manžela, s miminkem v náručí mohla přesunout přes celou terasu domů do obýváku na pohovku. Mimi se přisálo a Sofie mi neúprosně masírovala dělohu. Vysvětlovala mi, jak to mám dělat a že mám cítit tvrdou kuličku, ale mně se pod rukou pořád ztrácela. Nedokázala jsem se na ni soustředit, přeci jen už mě teď víc než vlastní děloha zajímalo děťátko, Sofie mi ji přesto pokaždé trpělivě nahmatala, položila na ni mou ruku a pokračovala v masáži. Myslím, že říkala, že to mám dělat po dobu dvou hodin. Také mě doprovodila do sprchy, abych se trochu umyla, a poněkud polekaně se ptala, jestli mi není špatně, když jsem si dřepla na bobek kvůli nutkání na malou. Vůbec mi nebylo špatně, už mi bylo fajn.

Zpět na pohovku, dítě k prsu, druhou ruku na dělohu a masírovat, pořád masírovat (ach jo, to je otrava! a bolí to!!!), hodně krvácím. Zkoušíme různá homeopatika. Údajně některá z nich začínají zabírat, takže se uklidňujeme a manžel dobíhá dolů pro své rodiče, aby se přišli přivítat se sedmým vnoučetem. Tchýně je celá nesvá… Kolem půl sedmé mě viděla věšet prádlo, když v osm večer otvírala Sofii dveře, myslela si, že mě přichází jen zkontrolovat, pak jí ale kolem půl desáté muž sdělil, že rodíme, no a v jedenáct bylo po všem, takže se to v jejím měřítku všechno seběhlo nějak rychle. A to je jedině dobře.

Kolem půl třetí ráno se Sofie rozhodla, že když už se sem v kufříku tahala s váhou, na níž před desetiletími vážila prý i vlastních pět dětí, tak že bychom ji měli užít, a jala se ji sestavovat. Trvalo to půl hodiny. Vítězoslavně pak prohlásila, že má dítě 4,4 kg a další půlhodinu pak váhu zase rozebírala. V duchu jsem se tomu trochu smála, přišlo mi to prostě komické, ač zároveň velice milé.

Měla jsem strašnou chuť na meloun (jak už jsem pravila, poslední týdny jsem byla živa vlastně převážně z melounů), takže mi manžel nakrájel a donesl sladkou večeři, miminko mezitím v červeném ručníku v klidu chrupkalo vedle mě na pohovce.

Sofie se mezitím sbalila, poučila manžela jak naložit s ampulkou oxytocinu, pokud bych nadmíru krvácela, a lehce po třetí odjela domů. Manžel zazíval a odebral se do ložnice, zatímco holčička a já jsme zůstaly na prostorné pohovce… a tam jsme měsíc spaly krásně a spokojeně, kromě této první noci, kdy jsem neměla pohodlný polštář a nedošlo mi, že bych si pro něj mohla dojít nebo o něj požádat. Pro mě to bylo z celého bytu jediné místo, kde jsem se v noci nevařila.

Píšu „holčička“… Neměli jsme pro ni totiž ještě žádné definitivní jméno. Rozhodli jsme se, že během dopoledne zavoláme jejím starším sestrám do Prahy a nabídneme k výběru mezi „Dalia“ a „Amanda“. Jenže – a to nás mohlo předem napadnout – holky byly správně prepubertálně zásadně proti kterékoli z obou nabízených variant. Takže: Manžel brouzdal po internetu a pročítal kalendáře tady ve Španělsku, zároveň jsme skypeovali s mou maminkou a holkami do Prahy – a tam brouzdali ony po českých a maďarských stránkách… a čas od času se někdo z nich ozval s nějakým jménem. Pokaždé jsme se na sebe s manželem podívali, zopakovali si to jméno nahlas, pak se podívali na spokojené miminko a zakroutili hlavou. Až se pražská babička konečně vytasila s tím, že jsem se já původně měla jmenovat Magdalena, a to se nám docela zalíbilo, splňovalo to všechny moje onomastické podmínky (žádné R, neboť příjmení už obsahuje R dvě, a žádná znaménka), takže jsme více než 12 hodin po porodu konečně do novorozenecké průkazky k oběma příjmením dopsali i jméno. Hurá! Máme Magdu!

Před porodem jsem se inspirovala jednou na můj vkus docela drahou francouzskou dětskou kolébkou, která mi ale připadala úžasná, takže jsem si odhadla míry a doma houpačku sama vyrobila. Hned první den jsem ji tedy zavěsila a Magda v ní strávila a prospala na střídačku v bytě a na terase první tři měsíce svého života, naprosto spokojeně. To jsem od předchozích tří dětí neznala. Ovšem při tom prvním zavěšování, jak jsem se natahovala vzhůru, najednou cítím, jak ze mě něco leze, pak plác, skončilo to na parketách a vypadalo to jako játra. Byla jsem pochopitelně poněkud překvapená, ale nic mi nebylo, tak jsem játra schovala v krabičce do lednice, že to večer ukážu Sofii. Ta kolem desáté večer, když přijela, opět s celou procedurou zvážila miminko a nyní ho i změřila (54 cm), játra prohrábla prstem a vysvětlila mi, že jde o krevní sraženinu, že jak jsem v noci sedo-ležela a nehýbala se, krev neodtékala a srazila se. A že je jedině dobře, že sama vyšplouchla ven.

Sofie mi odpovídala na všechny otázky, a že jich nebylo úplně málo. Člověk si myslí, že je po třech dětech expert, ale ono těhotenství natolik zakalí mysl, že často i domyslet si úplně nejzákladnější věci je zcela mimo možnosti novopečené maminky. Přišla, jak říkám, po 24h, pak po dalších dvou dnech a pak ještě jednou… a pak měla přijet i na konci šestinedělí, ale vzhledem k tomu, že bydlela daleko a já jsem stejně přestoupila zpět do péče státního zdravotního systému, už to ani nebylo třeba.

Třetího dne po porodu Sofie otiskla kapku krve z patičky do políček na formuláři už se sháněla po náušnicích. Ty jsem měla vydezinfikované a připravené po všech třech předchozích děvčatech, takže než jsem si to stačila hlouběji uvědomit, frk – frk, prostrčila Sofie náušnice živým masem ušního lalůčku. Dítě poněkud zaštkalo a mně podívaná na tuto proceduru nedělala úplně nejlíp, takže i když se ukázalo, že na jednom oušku je vpich trochu vedle, rozhodně jsem odmítla nápravu. Se slovy „No co, až jí bude šestnáct, stejně si do ucha napíchá piercingů, kolik bude chtít“ a s mávnutím ruky Sofie smetla nakonec celé téma ze stolu.

Spaní na pohovce v noci a v závěsné houpajdě buďto uvnitř nebo venku na terase bylo báječné. Blahořečila jsem dni, kdy jsem si tohle všechno vymyslela a prosadila. Ani teď, po 11 měsících, nemám dojem, že by mi péče o Magdu v porovnání s ostatními dětmi nějak časově ubírala na potenciálu. Miluju naopak ten pocit, že pokaždé když vstoupím do oné koupelny na terase, vzpomenu si, jak se nám tady, doma, Majdalenka vyklubala. A i během těch prvních dní a týdnů jejího života mezi námi bylo vše tak prosté a jednoduše obyčejné… být doma a být nás o mimino víc.

Je mi líto, že jsem hlavně při prvním ale pak i při třetím porodu nevěděla nebo někam zasunula, že musím naprosto důvěřovat vlastní intuici, že jen tak lze bezpečně rodit. Od nevědomosti a z nedostatečné důvěry vlastnímu tělu se totiž přímo či nepřímo odvíjelo tolik problémů, trvajících podnes a v životě mých dětí nebo v našem vzájemném vztahu patrně už navždy, až mě to často trápí. Bytostně cítím, že s Magdou je to jinak. Zkrátka vůči dítěti, které neustále řve, matku budí 10x za noc do roka a půl a vůbec je strašné klíště, si člověk vybuduje jistě bojovnější vztah než k jinému, které ve dne v noci krásně spí a kňourá, jen když mu něco opravdu je.

A teď bych měla celý tenhle příběh ukončit, jen nevím jak, protože porodem to ve skutečnosti jenom začíná, přestože se k němu člověk neustále vrací a čerpá z něj životní energii. Hrozně ráda bych svůj „doktorát na děti“ užila nějak prakticky, ráda bych o přirozeném porodu a přirozené výchově dětí vyprávěla a předávala rozumy nabyté vlastní zkušeností… ale zjistila jsem, že to asi úplně neumím, nejsem nevtíravá ani asertivní, takže kdo mi rozumět nechce, ani mi neporozumí, a takových co to zajímá a jsou ochotny mi důvěřovat, je málo. A stejně končí císařem, protože mně sice důvěřují, ale svému tělu už ne. Je mi to líto, chtěla jsem jim ušetřit pár zkušeností, ale nakonec si říkám – nešť!, asi to potřebovaly. Chtěla bych si udělat kurz pro duly, ale nejsem si jistá, že v sobě mám dost pokory a trpělivosti s rozhodnutími případných maminek, pokud se třeba nebudou shodovat s mými názory. No, třeba mě ten „osobnostní“ růst ještě čeká.

Stejně jako jednou, opravdu na to časem dojde, bude i české porodnictví lepší. Pevně v to věřím. Budeme-li holčičkám odmala vysvětlovat přítomnost porodu v našich životech jako cosi přirozeného a nikoli patologického, bude jejich dospělé vnímání přesně takové, jaké v nich vybudujeme. A pak třeba ony budou mít dostatečně silné slovo. Nebo si to do té doby budeme schopny vydupat. My ŽENY s velkým Ž, důvěřující vlastní ženské intuici a bohaté zkušenosti tisíce předchozích generací. Protože k dnešnímu dni, velevážené dámy, ještě žádný muž nerodil ani nekojil! Proč bychom měli věřit více mužům-gynekologům a mužům-laktačním expertům než jedné jediné ženské bytosti, která ač bez titulu, alespoň jednou rodila a kojila?! Copak „matka dítěte“ nestačí jako uznávaný titul? Copak není podepřen desítkami neprospaných nocí, stovkami dní věnovaných naplno pouze zlepšování a zdokonalování se v oboru mateřství a dalšími a dalšími hodnotami?

Přeju hodně sil, uznání a pochopení všem osobnostem, které jako Ivana předávají dnešní společnosti dávné a bohužel zapomenuté hodnoty našeho lidského pokolení. Držím jim palce v nerovném boji proti konvenci, konzumu, lhostejnosti a mocnářství. Ať se jim daří!

S pozdravem

Tamara Precek