KlokánkováníJeště než jsem otěhotněla, věděla jsem, že chci rodit přirozeně, nejlépe doma, ale třeba i v porodním domě nebo v porodnici, kde by mi přirozený porod umožnili. Bohužel jsem ale porodní dům v Čechách nenašla a v porodnicích narazila vždy na velké ALE. Navíc jsem během těhotenství dospěla k názoru, že bych ráda nechala pupeční šňůru odpadnout přirozeně (tzv. lotosový porod), což je prostě i v té ,,nejlepší“ porodnici u nás science fiction.

Manžel, rodina ani přátelé mě však v mém přesvědčení rozhodně příliš nepodporovali, proč musím chtít pořád něco jiného než všichni ostatní? Však jsme se narodili také v porodnici a jsme zdraví a dobří lidé ne? 🙂

Velmi mě tato nepodpora oslabovala, nicméně jsem byla rozhodnutá stát si za svým a nenechat své dítě a sebe připravit o krásný vstup do života. Byla jsem zdravá, miminko také. S paní Ivanou jsem měla naplánovaný kurz předporodní přípravy v A-centru na ten však již nedošlo..

Ve 26tém týdnu mi začaly bolesti břicha a špinění, odjela jsem tedy pro jistotu do nemocnice-porodnice v Příbrami. Již při příjezdu byly kontrakce naprosto pravidelné po čtyřech minutách, byla jsem přijata s tím, že hrdlo je zavřené, placenta se neodlučuje, dostanu magnesium a vše bude dobré. Kontrakce se zpomalily, v noci jsem se však rozkrvácela a ráno byla převezena na Prahy k Apolináři s tím, že nález je nezměněn, ale co kdyby… stále jsem si říkala, to jsou jen nějaké komplikace, to bude dobré. V Praze mě přijali jako otevřenou na 2,5cm a uložili na předpokoj se dvěma dalšími ženami. Otáčela jsem se na posteli a snažila se chovat ohleduplně. Odpoledne mě zkontrolují. Byl frmol, hodně se rodilo, ve dvě přijel manžel, který byl tou dobou pryč a spěchal za námi. Po půl čtvrté jsem ho vyslala, ať už mě přijde někdo prohlédnout, už to bylo k nevydržení. Jaké bylo mé překvapení, když vyšetřující lékař utrousil směrem k sestře 7,5cm. Tehdy mi POPRVÉ došlo, že jsem v průšvihu! Jdeme rodit, nic jiného dělat nemůžeme… byla odpověď na moje vytřeštěné oči.

Takový strach a bezmoc se těžko popisuje, ptala jsem se PA, zda můžu křičet, no cítila jsem se zcela nesvéprávná, porodník ani nikdo jiný kromě PA se mnou nekomunikoval a to tam bylo asi 8 lidí včetně mediků, přestože jsem jejich přítomnost písemně odmítla, PA jsem za její vlídnou podporu vděčná. Lehnout, monitor, vycévkovat, tlačit, zadržovat dech, nástřih. (Musím říct upřímně, že všechny tyto úkony pro mě byly rozhodně bolestivější a hůře snesitelné než jakákoliv kontrakce.) Proč na to tak spěchají? Jde o vteřiny? Žije chlapeček? Jsem pomalá? Chci dýchat jinak, zvládnu to? To je jen zlomek toho co se mi v té chvíli honilo hlavou. Najednou byl náš syn na světě. Tak malý a krásný, že jsem brečela dojetím, jeho první zaplakání bylo hotový balzám pro duši, žije. Dnes je mu osm měsíců a je to krásný, šikovný zdravý kluk a za to jsem moc vděčná, jen jsem zatím ještě nenašla způsob jak jemu i sobě zhojit rány na duši, které nám to celé způsobilo.

Péče o nedonošené děti je u nás prý jedna z nejlepších na světě, klobouk dolů. Jen toho odloučení je moc a času, vůle, lůžek a peněz v porodnici je málo a člověk, zvlášť si myslím prvorodička, přijde zcela o svůj vlastní rozum a názory, dítě je tak maličké a sestry a lékaři přeci vědí, co je pro ně nejlepší. V místnosti je i osm dětí a musí tak panovat jasný řád a pravidla. Přišla jste o deset minut později, smůla, přikládat k prsu se nebude.

Osm měsícůJá jsem tentokrát na konec cesty nedošla, přesto si velmi přeji, aby rodit přirozeně pro zdravou ženu a zdravé dítě bylo běžné i u nás jako jinde ve světě, aby se ženám dostávalo ženské podpory a důstojnosti. Lékaři by tady měli být pro jistotu, když se něco pokazí, neměli by se cítit dotčeni a ohroženi tím, že bez nich jde spousta věcí lépe, tak by to mělo přeci být. A když krize nastane, podpořit člověka, nejsme jen fyzické tělo, duše není vidět, ale kdo pochybuje o tom, že je?

Snad nějaké ženě můj dopis pomůže, já o předčasném porodu nikdy předtím nic neslyšela a nevěděla a byla jsem jak Alenka v říši divů, doslova. Příčina předčasného porodu nezjištěna. Teď bych mohla o uplynulých osmi měsících sepsat knihu, kolik je tam důležitých pocitů a detailů, ale pro účely příběhu jsem se snažila být maximálně stručná.

I příště budu chtít rodit přirozeně, co přijde, to přijde. Umožní mi stát rodit přirozeně v porodnici či porodním domě, nebo mě bude tlačit k tomu, abych si načerno sháněla PA, která se mnou do toho půjde doma, nebo se budeme s rodinou na měsíc stěhovat za hranice? Není to směšné? Není.

P + J + A

PS.: Přes všechna úskalí, 72 dní strávených v nemocnici, syna dodnes plně kojím a je to naprosto úžasné.