Když jsem vloni na začátku listopadu zjistila, že jsem těhotná, zavládl v mé hlavě nejprve zmatek. Jak to všechno zvládneme? S přítelem jsme byli ani ne půl roku spolu. Miminko jsme chtěli, ale ne tak rychle. Navíc ještě chvilku předtím, než jsem se dozvěděla o svém těhotenství, jsem byla z důvodu ukončení projektu ve výpovědní lhůtě. No ze začátku mě alespoň uklidnilo, že se našel nový projekt a já tudíž nebudu bez práce. Po první kontrole u doktorky se zjistilo, že bych měla být v 6tt. Rodit tak budeme v létě.

Začala jsem se na miminko těšit. Docházela jsem na pravidelné kontroly a vyšetření ke své doktorce. Téměř při každé návštěvě jsem chtěla vidět své miminko na ultrazvuku. Chtěla jsem vidět, jak se mu daří. Dnes už bych postupovala jinak, protože moc ultrazvuku plodu škodí. O tom, že čekáme miminko, jsem své okolí informovala pomalu. Bohužel do konce prvního trimestru, kdy nás čekal první screening, jsem to nevydržela a oznámila to rodině a nejbližším. Byly Vánoce a všichni měli radost.

Postupně začalo sbírání nejrůznějších informací ohledně těhotenství a porodu. Věděla jsem, že je

v Praze potřeba se registrovat do porodnice ve 14. týdnu těhotenství. Po úvaze jsem nakonec zvolila Vinohradskou nemocnici. Registrace byla volnější, popis porodnice a přístupu k rodičkám se zdál vstřícný, a navíc jsem nechtěla porodit své miminko v „továrně na miminka“, jak já nazývám některé porodnice typu Podolí či U Apolináře.

Krátce před Vánocemi jsem s přítelem navštívila svou kamarádku. Měla za sebou už dva porody. Jeden v Hořovicích, který se nakonec úplně nevyvedl podle jejích představ, druhý ve Vrchlabí, který už byl o poznání hezčí. Když jsem jí oznámila, že chci rodit ve Vinohradské nemocnici, řekla mi, ať si to pořádně rozmyslím a raději rodím někde za Prahou. Zapůjčila mi 3 knížky. První od Lucie Groverové, Aby porod nebolel. V knížce autorka píše o své negativní zkušenosti s prvním porodem. Své další děti porodila už doma. Zmiňuje zde např. afirmace, kresby a jiné podobné těhotenské a porodní techniky. Docela mě to zajímalo. Zůstala jsem ale nepochopena na straně své rodiny. V porodnici se přece rodí miminka a doktoři chtějí pro rodičku a dítě to nejlepší. A porod prostě bolí, na to se připrav. Můj přítel mi byl ale velkou oporou.

Následovala knížka Hypnoporod od Marie F. Mongan. Tou třetí knížkou byla Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Po přečtení knížky o Hypnoporodu jsem začala pátrat, zda by bylo možné s pomocí jejích technik přivést své miminko na svět. Cítila jsem, že bych chtěla absolvovat nějaký kurz, protože bych to pouze s knížkou asi nezvládla. Při hledání na internetu jsem narazila na stránky jedné české duly, která žila v Anglii. Zjistila jsem, že dělá kurzy, kterých je možné se v Čechách zúčastnit. Oznámila jsem to svému příteli a poprosila ho, zda by se jich se mnou zúčastnil. Souhlasil. Ve stejném období už jsem začala chodit na cvičení do A centra v Praze a začala se tak více stýkat s lidmi, kteří se zajímali o přirozené těhotenství a porod. Na začátku každé hodiny gravidjógy jsme mluvily o tom, co každou z nás trápí či těší. Sdílely jsme informace o porodnicích, dulách, porodních asistentkách apod. V té době jsem začala vážně uvažovat o tom, že nebudu, že prostě nechci rodit v Praze. Má volba padla nakonec na Neratovice, i když ve hře byly nejrůznější porodnice (Vrchlabí, Jilemnice, Jablonec…). Absolvovala jsem prohlídku porodnice. Navíc na Neratovice byly i skvělé reference ohledně přirozeného porodu pouze s porodní asistentkou. Můj přítel mě v mém rozhodnutí rodit mimo Prahu podporoval. Podporoval mě už od samého začátku.

Má rodina ale kroutila hlavou nad tím, že jsem se rozhodla rodit kdesi za Prahou. Vždyť přeci v Praze je ta nejlepší péče.

Přála jsem si rodit s porodní asistentkou, a tak jsem pátrala na internetu, jaké ohlasy na PA v Neratovicích jsou. Věděla jsem, že máme od ledna možnost si zvolit PA, která může vést porod v porodnici. Bohužel napsaný zákon a realita byly poněkud odlišné. Proto jsem možnost duly hned na začátku zavrhla (dula mi přece nebude moct aktivně vést porod).

Na začátku března nás čekal screening v druhém trimestru. Přemýšleli jsme, zda si necháme říct, co čekáme. Bude to holčička nebo chlapeček? Podle přítelova snu a ultrazvuku čekáme holčičku. Náš sen se tedy začíná zhmotňovat.

U své doktorky absolvuji všechna vyšetření. Výsledky jsou skvělé. Zjistili jsme jen, že jsem Rh negativní, což znamená, že budu během těhotenství více sledována.

Do kurzu hypnoporodu zbývaly dva měsíce. Žádný dřívější schůdný termín v Praze nebyl. Stěhovali jsme se a měli jsme jiné starosti. Kurz jsme tedy absolvovali na začátku května. To už jsem definitivně rozhodla, že budu rodit v Neratovicích s tamní PA. Chtěla jsem přirozený porod. S PA jsem byla dohodnuta, že po kurzu se sejdeme a řekneme si, co a jak.

Vedle kurzu hypnoporodu jsem chodila ještě na předporodní kurzy k Ivaně K, které mi byly mi doporučeny. Zpětně jsem za toto rozhodnutí velmi ráda, protože Ivanin pohled na těhotenství a porod mě vždy uklidnil a to i ve chvíli, kdy ve 28tt můj čípek vybočoval z normy těhotenských tabulek.

Kurz hypnoporodu byl skvělý. Dostali jsme spoustu informací a rad, shlédli několik videí, poslouchali relaxace a diskutovali. Bylo to přínosné nejen pro mě, ale i pro mého přítele. V té době jsme se rozhodli, že přítel bude u porodu. Musí mě přeci uchránit před všemi nástrahami, co většina českých porodnic dnes přináší.

Kolem 32tt jsme absolvovali závěrečný screening. Všechny testy stále vycházely dobře. Až na zkrácený čípek ve 28tt, který mě znervóznil (přestala jsem cvičit, začala jsem se více hlídat). Doktorka mě tenkrát chtěla vydat neschopenku, což jsem odmítla. V práci jsem si dohodla home office na částečný úvazek. I test na těhotenskou cukrovku, kterého jsem se tak obávala, vyšel negativní. Nějak jsem se necítila zatím na to, abych nějaký test odmítla. Prostě jistota je jistota. Množství sledování mě ale zaskočilo. Vždyť nejsem nemocná, jsem jenom těhotná.

Po kurzu hypnoporodu jsem si v kuchyni na nástěnku pověsila obrázek miminka v bříšku a k němu si vypsala pár oblíbených afirmací. Kromě CD z kurzu jsme dostali ještě další materiál. A tak jsem ihned začala procvičovat dýchání a vizualizace, četla si každý den z nástěnky afirmace k posílení těhotenství a porodu a dívala se na obrázek miminka. Těšila jsem se na porod čím dál více. Mluvila jsem s miminkem, četla mu pohádky a zpívala písně a mantry. Přítel mi čas od času hladil bříško a u toho promlouval naším miminkem. V té době už jsme měli vybrané i jméno. Jolanka. Mně se moc líbilo a prosadila jsem si ho i navzdory přítelova nesouhlasu. Chtěl Rozárku.

Vedle přípravy na hypnoporod jsem se od 32tt začínala zajímat více o to, jak své miminko přimět, aby se otočilo. Bylo koncem pánevním už od 24tt. Paní doktorka mi oznámila, že máme ještě trochu času. Začala jsem tedy s miminkem rozmlouvat. Vedle toho jsem občas cvičila, ale ne moc. Chtěla jsem nechat na miminku rozhodnutí o tom, jak chce přijít na svět. Mé okolí mi dávalo nejrůznější rady a tipy a povzbuzovalo mě v tom, že miminko má ještě čas, aby se otočilo. Na kurzu hypnoporodu nám bylo řečeno, že se může otočit ještě v den porodu. A tak jsem byla v klidu. Stále jsem se nevzdávala své představy o krásném a přirozeném porodu. Žádné metody typu akupresura, homeopatika či manuální otočení miminka jsem ale nechtěla podstupovat. Přeci mé miminko ví nejlépe.

…pokračování zítra…