Tímto příběhem bych chtěla podpořit Ivanu v její práci, ale také tento projekt, díky kterému jsem se dostala k informacím a kontaktům na osoby, které změnily můj život a ovlivnily narození našeho Olivera.

Před několika lety jsem doprovázela svoji přítelkyni u porodu – a byla svědkem porodnické klasiky. Protrhnutí vaku blan, monitory vleže, necitlivé vyšetřování během kontrakcí, neosobní přístup a ironie PA, střídání personálu, porod na zádech, epiziotomie, skok na břicho a separaci dítěte od matky. Od té doby se kolem mne odehrálo mnoho dalších těhotenství a porodů, z nichž mnoho skončilo akutní sekcí pro nepostupující porod. Začala jsem tedy přemýšlet o tom, co všechno se může a nemůže stát, a jak bych chtěla přivést jednoho dne na svět svoje miminko já.

Příběhy pro Ivanu jsem začala číst asi půl roku, než jsem sama otěhotněla. Narazila jsem na ně úplně náhodou, někdo z mých facebookových přátel mi je doporučil. Všechny příběhy jsem hltala, některé mne dojaly, některé rozlítostnily, nicméně jsem začala těhotenství a porod vidět v jiném světle než do té doby.
A pak jsem otěhotněla a mým přáním se stalo porodit miminko přirozenou cestou tak, jako mnoho maminek v příbězích. Chtěla jsem se vyhnout rutinním nemocničním zákrokům, cítila jsem, že jdu správnou cestou a že se naše miminko může hezky narodit.

Podpořena pozitivním vnímáním rození u žen v celé naší rodině jsem kontaktovala soukromou porodní asistentku. Na porod doma jsem si netroufala, věřila jsem, že najdeme porodnici, která mne nechá rodit jen s ní, v soukromí a s porodním plánem. S přítelem jsme navštěvovali kurzy Ivany, které nám otevřely další obzory, obzvlášť příteli. Celé těhotenství jsem se cítila dobře, kombinovala jsem poradny u PA s poradnami u gynekologa, odmítla jsem test na cukrovku, nebyla jsem ani na streptokokovi, žádná vnitřní vyšetření.

Vize byla jasná, důvěru ve svoje tělo a spolupráci s miminkem jsem měla, skvělou porodní asistentku také, stejně jako zvolenou nemocnici kousek od Prahy. Člověk míní život mění, naše miminko rozhodlo že to chce ale úplně jinak.

Přešel 37. týden těhotenství a miminko bylo ještě stále otočené koncem pánevním. Chlapeček, prvorodička, to není ideální kombinace. Pořád jsem věřila, že se otočí. Cvičila jsem, brala homeopatika, dělala akupunkturu, přemlouvala miminko, ale taky jsem mu říkala, že nemusí, aby se necítilo pod tlakem. Že to zvládneme, že umím porodit miminko i koncem pánevním. Váhový odhad 3800 gramů. Trochu panika, ale naději jsem stále měla. Týden 39, 40, 41…čtyři dny jsem měla poslíčky po 10 minutách. Ale nikam nevedli, stáli jsme pořád na místě. Padl návrh na vyvolání porodu, ale věděli jsme, že do porodu KP se nesmí zasahovat a vyvolání porodu může způsobit kaskádu dalších zákroků a pravděpodobnost akutní sekce by se zvyšovala.

A tak jsme nakonec miminku pomohli, Oliver se nám narodil „okýnkem“ – plánovanou sekcí. Říkám té naší sekci „CS s vlastní PA“. Proč? Porodní asistentka mě doprovázela od příjmu – přebrala a zařídila veškerou potřebnou, dopředu podepsanou dokumentaci, navlékla mi kompresní punčochy, byla u napíchnutí kanyly, krevních testů, pomohla mi převléct se do košilky, dovedla mne na sál. Celou dobu byla se mnou, nikoho jiného kromě ní jsem nevnímala, cítila jsem se absolutně v bezpečí. Miminko dali po sekci k tatínkovi, na pokoji s ním opět byla naše PA, podporovala ho v bondingu a ukazovala mu jak malého držet. Po zašití mne převezla na pokoj opět ona a byla s námi dalších 5 hodin, měřila mi tlak, masírovala necitlivé nohy. Opět nás obalila svojí péčí a my byli všichni tři nepřetržitě spolu, miminko se od nás nevzdálilo a tak je tomu dosud. Po čtyřech dnech v porodnici, kdy za námi PA každý den chodila, pomáhala s kojením, se sprchováním a vůbec se vším, s čím jsme potřebovali, jsme šli domů, s plně nastartovanou laktací, miminkem bez žloutenky, já bez traumatu a bez jakýchkoliv komplikací.

Splnil se nám jeden velký sen – naše miminko se narodilo a od té doby bylo bez výjimky s námi. Tak to přesně stálo v mém porodním přání.

Děkuji naší porodní asistentce za její péči, bez které si těhotenství, porod, ani šestinedělí neumím představit. Děkuji Ivaně za její průkopnickou práci a věřím, že jednoho dne bude odměněna za vše, co pro ženy, může a děti v této zemi dělá.

Šimona, David a Oliver