Petříček spinká

Můj příběh pro paní Ivanu, Ivušku, Verunku a mnohé další.

Někde na počátku tohoto příběhu je moje celoživotní touha být maminkou alespoň tří dětí. Když jsem po 15 letech odcházela z prvního manželství, věděla jsem, že ke dvěma stávajícím dítkům třetí ještě přijde. S novým partnerem, s novým životem.

Stalo se a o necelé dva roky později, ke dvěma synům přibyl třetí. Všichni přišli na svět v porodnicích, všechna těhu byla fyziologická. A já, jak jsem nabývala vědomí sebe, nejen ve směru ženy – matky, jsem v porodnicích vystupovala čím dál víc, jako ta, kdo to vede. Třetím porodem jsem myslela, že mám tzv. splněno.

Jaké bylo překvapení, když osud zavelel a souhra okolností nás přivedla opět do stavu jiného. Týden před TP jsem donesla do vybrané porodnice svá porodní přání. Nastala debata s vrchní sestrou. Překvapeně reagovala na fakt, že předpokládám fyziologický porod, a stále argumentovala svým ale co když. Opakovaně jsem jí vysvětlovala, že pokud nastane to její co když, uvítám jejich profesionální pomoc. Loučili jsme se s tím, že o všem stejně rozhodne sloužící lékař. Tato vize zdravotnického personálu byla velký omyl.

Tentokrát se narodila holčička. Její příchod mezi nás byl velmi rychlý, od první kontrakce to trvalo pouhých dvacet minut. A tak jsme příjmem pouze prolétli. Stihli pouze jeden formální monitor a nechat si potvrdit můj absolutní souhlas se vším. Nebyl jim však k čemukoli dán prostor. Dobíhající MUDr. mne přistihla v polokleče prodýchavajíc předposlední kontrakci. Tu následující, pravda, na porodním stole, se vynořila z mého lůna hlavička a při další byla Anička na světě. Za tichého úžasu kolemstojícího a trochu nadbytečného personálu. MUDr. vše sledovala s vědoucím úsměvem a ani se nesnažila jakkoli zasahovat. Dokonce v okamžiku, kdy PA pocítila profesní nutkání poučit matku o tom jak správně dýchat, vyslala jejím směrem naléhavý pohled zvící nerušit!!!

Po porodu euforie opadla a měl začít klasický rutinní postup. Přestřižení pupečníku před vypuzením plodového koláče, měření, vážení… Infuze s oxytocinem měla za následek nekontrolovaný třes celého mého těla, tak jako ostatně při předchozích porodech, se kterým si PA nevěděla rady. Trval asi půl hodiny. Po celou dobu držel dcerku v náručí manžel. Když přešel, očividně se PA ulevilo. Následoval transport malé na novorozenecké a můj na šestinedělky s tím, že si potřebuji odpočinout.

Nechala jsem se přesvědčit.

Následující tři dny byly ve znamení obhajování si svobody svých rozhodnutí. Obhájily jsme, co se dalo, včetně oddálení očkování. A tak to pokračovalo i nadále, jak Anička rostla.

Na počátku roku 2013 jsme se přestěhovali. Novým domovem se nám stal dvojdomek v Jizerských horách s majiteli, kteří mají z velké části podobný životní příběh. Druhý partner, děti mísící se z prvního a druhého manželství. Navíc hošíček narozený doma.

Jeho maminka, vzdělaná žena, se rozhodla na základě předchozích zkušeností z porodnice, porodit tohoto synka jinak. Vzbudila tím můj velký respekt a zájem o tento směr, byť jsem věřila, že pouze hypotetický. Společně jsme začaly organizovat setkání maminek – žen, které mělo v náplni sdílení právě takovýchto informací spolu s těmi o individuálním vzdělávání, neočkování a podobných témat.

O to překvapivější bylo moje říjnové zjištění, že jsem opět těhotná. Naprosto nepřipravená, prý chráněná pesarem a spermicidním krémem. Bylo to ten měsíc naše jediné milostné spojení.

Zázrak, který však nikdo nečekal.

První tři dny jsem bojovala sama se sebou. Věděla jsem, že moje tělo těhotenství zvládne v pohodě, můj zdravotní stav je již několik let velmi dobrý. V létě jsem si naordinovala očistu pomocí přírody. A přesto zde nastoupil pocit bezmoci, zda dokážu předat dostatečné množství pozornosti i tomuto tvorečkovi, když mladším dvěma je pět a tři roky. Přiznávám i osobní trochu pohodlnosti, děti tohoto věku už jsou samostatnější a konečně jsem měla i nějaký čas na svoje aktivity.

Po překonání kocoviny z minulých těhotenství a porodů jsem nový stav přijala a jako bonus mne přijela podpořit maminka s miminkem sotva tříměsíčním, také doma narozeným. Hormony se rozjely naplno a já pochopila. Další maminka, která na setkání přijela, je PA. Navíc mi tedy bylo hned jasné, že i miminko uhnízďující se uvnitř mého bříška, přijde na svět jinde, než jeho sourozenci.

Pomalu jsem začala pátrat po těhotenské poradně. Věděla jsem, že to má být paní MUDr. kdo nám bude předávat informace. Trvalo to téměř měsíc a půl, než jsem vybrala tu pravou. Nebylo kam spěchat. Znala jsem již důvěrně průběh prvního trimestru. Nevolnosti při pohledu na jídlo přešly s úpravou jídelníčku. Miminko preferovalo RAW stravu s mírně vegetariánskými sklony. Díky za soju ve všech podobách. Milým bonusem byl po celé těhu minimální nárust váhy mojí, resp. úbytek na jeho počátku, vs. naprosto tabulkový růst miminka.

Absolvovala jsem jen vyšetření mojí krve, oGTT jsem odmítla s tím, že mám spíše cukru málo a stres spojený s cestováním nalačno se dvěma malými dětmi výsledku nepřidá.

Druhý test na vrozené vady se zdravotníkům nezdál. Za prvé kvůli věku, narodila jsem se v roce 1972, no a pak tam bylo něco. Jak mi pravila sestřička do telefonu, mohlo by jít o rozštěp páteře. Jejím jediným štěstím je moje zvídavá povaha spojená s vhledem z předchozí kariery zdravotní sestry. Než jsem zvedla telefon, abych si vyslechla jejich verzi, vyhledala jsem si dostatek informací o tom, kdy může nastat chyba ve výsledku. Bez velkých emocí jsem tedy vyslechla její verzi a domluvily jsme se na podrobném UZ vyšetření k vyloučení jakýchkoli pochybností o zdraví miminka.

PetříčekVyšetření proběhlo s pozitivním výsledkem a závěrem MUDr. „je naprosto dokonalý“. Pohlaví nešlo přehlédnout. Takže tedy hošíček – Petříček.

Než jsme opustili teritorium těhotenské poradny, dovolila jsem si krátkou mateřskou promluvu se sestřičkou – telefonistkou. Upozornila jsem ji, že by mohla lehce způsobit takovýmto prohlášením nějaké mamince šok a že by bylo vhodnější informaci zobecnit. Přijala moji výtku s vděčností. Prý si to vůbec neuvědomila a pro příště bude citlivější.

Poslání zdravotních sester je náročné.

Bylo to naposledy, co jsem poradnu navštívila. Asi o čtrnáct dní později jsme se přestěhovali do Středních Čech.

S hledáním nového gynekologa jsem ani nezačala. Spojila jsem se s porodní asistentkou, která nás poznala v Jizerských horách, a společně jsme se domluvily, že od nyní bude naší porodní tetičkou.

Příští kontrola tedy proběhla v našem novém domově a později jsme psaly info přes fb.

Přiblížil se první termín porodu 4.7.14 a já si nachystala vše, co bylo třeba k porodu mimo zdravotnické zařízení.

Konzultace s porodní tetičkou proběhly, a tak jsem zůstávala v pohodě. Ostatní členové rodinky přijali fakt, že budeme rodit doma, a tatínek se aktivně připravoval být mi podporou.

Večer 30.6.14 jsme šli spát jako jindy. V noci jsem si došla na záchod. Krom toho, že jsem asi týden cítila nepravidelné poslíčky a předchozí den v podstatě prolenošila na pohovce, jsem nic zvláštního nepociťovala. Když jsem se vrátila do postele, ucítila jsem za sponou stydkou lehké lupnutí. Vzápětí mi po nohách začala odtékat plodová voda.

Vstala jsem tedy a co nejohleduplněji vzbudila manžela. Vzal telefon a zavolal porodní tetičku. Nereagovala ani na SMS. Na displeji svítilo číslo 0:59 hodin. Chvíli jsme tedy probírali, zda to zvládneme i v případě, že by nepřijela.

Další možnost byla nejbližší porodnice vzdálená cca 50minut od našeho domova. Porodní přání, tentokrát sepsané ve třech provedeních na deseti listech, jsem měla připravené.

V okamžiku, kdy jsem zauvažovala o odjezdu, mnou projela první silná kontrakce. Manžel nezávisle na tom právě pronesl, že to zvládneme spolu, a hned na to se rozezněl telefon. Porodní tetička je na cestě.

Bylo rozhodnuto. Čas mi začal splývat, dostala jsem ho právě tolik, abych nachystala vše potřebné do koupelny za rychlé manželovy asistence. Starší syn se přemístil do našeho pokoje k dětem.

V otvírací fázi mi pomohla sprcha a zpěv. Písničky ke mně přicházely samy. Nejprve mantra „Matko země tvá síla je ve mně“ a později „Rozvíjej se poupátko“. Manžel mne tiše podporoval svou přítomností a chvílemi mi nabízel čaj. Poslední písnička byla „Skálo skálo skálo“. Souvislost s významem jména Petr bude asi pouhou náhodou. Poté jsem se ocitla vkleče na podložce a rozdýchávala poslední fázi. Manžel velmi rychle odhadl, kdy je třeba mě přikrýt a kdy pootevřít okno. Orgasmický porod je velkou pomocí.

Manžel v minutě stihl otevřít bránu i dveře přijíždějící porodní tetičce, aby byla vyslovena slova: „Vidím vlásky, jdeme na to.“ V následující kontrakci vykoukla hlavička a malý s otevřenýma očima pozoroval svět. Kolem krčku měl natřikrát velmi lehce omotanou pupeční šňůru. Při další kontrakci vyklouzl ven do náruče tetičky. Než jej stihla zabalit do připravené dečky, chvilečku nám spílal.

Kontakt s mojí kůží a připravené prso jej rychle dostalo zpět do pohody.

Přibyl k nám krásný růžový hošíček – Petříček. Bylo 1.července 2014,  4hodiny 20 minut. Těsně před kuropěním.

Nevážili jsme, neměřili. Odhad byl cca 3000gr a necelých 50 cm. Jako ostatně všechny předchozí děti.

Vítání pohánkůPetříčka jsme nechali připojeného pupečníkem k placentě a užívali si společné chvíle. Asi po hodině bez násilné pomoci vyšla i placenta a po další hodince tatínek přestřihl pupečník. Bez jakékoli reakce malého.

Porodní tetička kolem mne po celou dobu tančila. Jakýkoliv můj náznak k jiné aktivitě než relax po porodu nelibě komentovala.

Po šesté hodině se s námi rozloučila, o 200 km dál na ni čekala další maminka – prvorodička.

Chvíli na to jsem z pokoje uslyšela šveholení Aničky. S miminkem v náručí jsme tedy šli za nimi.

Za okny již svítilo vycházející slunce a křišťál na okně po celé místnosti tvořil duhová prasátka.

„Jééé maminko ty máš miminko? A to je to naše?“

Děkuji za zázrak jménem Život.
Děkuji za ženy, které mne inspirovaly a podpořily.
Děkuji za manžela, který se nebál být přitom.
Děkuji.

Janinka Ja-Ga Čejková