HavlíčekJsem normální dospělá žena. Pracuji na MacBooku, volám z iPhonu a (přestože do toho nikomu nic není) holím se. Úplně všude. Přesto mám v porodopise ze svého prvního porodu napsáno „alternativní matka“.

A tak se zlobím. Zlobím se na český stát. Zlobila jsem se pro mnoho věcí i dřív, když jsem rozhodovala jen sama za sebe. Občas jsem protestovala, podepisovala petice, občas si z toho zdejšího kocourkova dělala legraci.

To se ale s porodem změnilo. S dítětem je to totiž jiné. Proč má ta bezmocná bytost trpět za hloupost lidí, kteří v tomhle státě rozhodují? A proč má vlastně někdo rozhodovat za mě a moje dítě?

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hon na Ivanu Königsmarkovou už byl v plném proudu. Většina porodních asistentek se na porod doma bála kývnout, protože nebylo jisté, jak si ty které úřady v případě komplikací náš právní řád vyloží…

S Ivanou jsem se sešla, popovídala, zalitovala jsem, že není možné mít u porodu právě ji, a sehnala jsem si po nějaké době jinou porodní asistentku.

Těhotenství bylo bez problémů, je mi sice už něco přes 35 let, takže jsem se ze strany zdravotnického personálu nevyhnula jisté míře zastrašování, brala jsem to však jako součást zdejšího středověkého koloritu. Většinu zbytečných vyšetření jsem odmítala, s omluvným úsměvem podepisovala reverzy a věnovala jsem se, pravda, poněkud hekticky, práci a – po dlouhých letech – také opět studiu druhé vysoké školy, které jsem shodou okolností ten rok započala.

Než nadešel den D, podařilo se mi krásně všechno uzavřít, zvládnout zkoušky, dodělat pracovní projekty a dokonce si i pár dní odpočinout. A pak to přišlo. První slabé kontrakce začaly zhruba v 11h dopoledne den před porodem. S přítelem jsme si z toho dělali legraci, nějak jsme si pořád nedokázali představit, že k nám už brzy, možná dokonce dnes, přijde někdo další a bude s námi bydlet. Dala jsem si vanu, přesně podle instrukcí paní asistentky, ale s kontrakcemi to nic neudělalo, pořád byly, i když slabé a asi po 20-ti minutách. Ve čtyři odpoledne jsme proto zavolali, že už se to asi blíží. Dostali jsme doporučení na další vanu, a když se po ní interval kontrakcí zrychlil asi na 10 minut, přijela se na nás asistentka podívat domů. Zjistila 1cm otevření, popřála nám klidnou noc a odjela s tím, že kdyby něco, máme volat. Noc už byla dost nepříjemná. Přítel se snažil spát, občas mi měřil intervaly, které se teď zkrátily na 7 minut, a já se jen snažila přežít do rána. V 6:00 dorazila asistentka zase na kontrolu, zjistila 4cm a rozhodla se už zůstat. Během rána jsme zkoušeli různé polohy a já si pořád říkala, jak to, že mi ještě nepraskla voda? Nějak jsem se na tom zasekla a myslela jsem si, že to přece mělo dávno přijít (teprve dnes zjišťuji, že se na to různí odborníci dívají různě a že to může být naopak pozitivum, jak pro dítě, tak pro matku). Asistentka mě několikrát vyšetřila, pravidelně poslouchala ozvy dítěte, všechno se zdálo v pořádku, jen to celé trvalo. Při poloze v dřepu pak jednou ozvy trochu klesly. V tu chvíli naše porodní asistentka nevydržela a zavelela k odjezdu do porodnice.

A tady začalo naše bolestné martyrium. Proč jsme se z pražských Holešovic nevydali do některé z blízkých, dobře vybavených velkých porodnic? No přece proto, že tam by nás okamžitě zařadili mezi nezodpovědné domorodiče a znepříjemnili nám celý porod. Přece proto, že to je v tomhle státě norma, se kterou musí každá rodící žena počítat i přes to, že si celý život nedobrovolně platí zdravotní pojištění, ergo ono vyhlášené arogantní chování a špatnou péči zdejších porodnic vlastně spolufinancuje. A tak jsme místo toho podnikli cestu do Mělníka, kde jsou přece jen nakloněnější přirozenému porodu, a kde jsme se proto již měsíce předtím pro všechny případy zaregistrovali, vyplnili papíry, odevzdali porodní plán atd. Nepohodlí v autě, nepříjemné pohledy udivených okolojdoucích, parkování, čekání na tvrdém linu v ošklivé čekárně ošklivého areálu porodnice, opětovné vyplňování papírů, nátlak na podpis donucovacího informovaného souhlasu… i přes to všechno byl nález po příjezdu do porodnice 6cm. Navrhli nám prasknout vodu, což jsme po poradě s naší asistentkou odmítli s tím, že ještě chvíli počkáme a uvidíme. Krčí rameny, kroutí hlavou, nevysvětlují, neargumentují, jen si nás tiše škatulkují. Jdeme rovnou na sál, kde o nás celkem ohleduplně pečují 2 místní asistentky, tu naši nám nechávají a chodí jen každých asi 20 minut kvůli monitoru. Ozvy jsou při kontrakcích kolísavé, ale v normě.  Snažíme se, měníme polohy, jsme už unavení, ale věříme si. Asi po dvou hodinách přijde mladá lékařka s cizím přízvukem (jiná než mě vyšetřovala na příjmu) a radí neotálet s prasknutím vody. Na naší porodní asistentce je najednou vidět nejistota, možná je to rozumné…kdo ví…a tak na to kýveme. Než to zrealizují, uběhne ještě asi hodina. Je kolem čtvrté odpoledne. Voda je zkalená a všichni se začínají tvářit napjatě. Najednou mají v rukou argumenty. Následuje několik mohutných kontrakcí, během nichž mám silné nutkání tlačit, tělo si o to říká, skoro tlačí samo, ale v tu chvíli nade mnou bohužel zrovna probíhá diskuze o tom, zda nasadit umělý oxytocin. Dnes přemýšlím, jestli jsme právě v ten moment nepropásli rozhodující obrat. Možná kdyby mi někdo řekl, ať se tomu pocitu na tlačení poddám, ať to zkusím, třeba by bylo všechno jinak, ale kdo ví. Po těchhle silných kontrakcích jdu potřetí zvracet a potom se ve mně rozhostí pocit odevzdanosti. Kontrakce mizí. Jsou slabší a v delším intervalu. Kýváme na oxytocin, dostávám kanylu a propadám se do pocitu bezmoci. Od té chvíle si všechno pamatuji jako v mlze. Zažila jsem, jak si pamatuji, ještě několik kontrakcí, které se vymykaly veškerým mým představám o bolesti, měla jsem pocit, že to nejde přežít. A pak zase najednou nic. Zvyšují dávky oxytocinu postupně až na maximum, moje tělo už ale nereaguje. Kontrakce jsou skoro úplně pryč. Mladá lékařka si neví rady, všichni ostatní jsou nervózní a poletují zmateně kolem. Volají na pomoc zkušenou kolegyni, „řeznici“ z příjmu, ráznou starší paní, která nás sice častuje posměšnými poznámkami ohledně našeho dvouhodinového otálení s prasknutím vody a vyvolává v nás pocit vrahů dětí, nicméně se alespoň tváří jistě a ví co dělat. Od chvíle, kdy přijde na sál a bolestivě do mě vrazí ruku, už ji vlastně skoro nevyndá, netuším, co ve mně provádí, bolí to, ale nemám sílu ani chuť se bránit, věřím, že ví, co dělá. Dávají mi kyslíkovou masku, ruku mám napojenou na infuzi a musím poslušně ležet. Všichni říkají, ať proboha konečně vyprodukuji nějakou kontrakci a koukám tlačit, jinak že bude průšvih, ozvy dítěte už se jim totiž v tu chvíli vůbec nelíbí. Nevím jak to udělat. Naše asistentka už to dávno vzdala a jen se na mě útrpně dívá. Nechápu jak, ale po nějaké době pár slabých kontrakcí skutečně přichází. Možná je tím čarováním uvnitř mě vykouzlila ta starší lékařka, nevím. Všichni křičí, ať tlačím, já se snažím, ale nevím jak, tělo mi nepomáhá, podložka na křesle pode mnou způsobuje, že se při tlačení jen sklouzávám níž a níž a nemám o co se opřít. Je mi strašná zima na nohy a po několikátém pokusu poprvé omdlívám. Když se vracím zpátky, chvíli nechápu, kde jsem, vyděšený pohled partnera, který mě drží za ruku, mi to ale rychle připomene a jedeme dál. Tlačte, tak tlačte přece! Proboha, ale jak? Není se čeho chytit, mám v sobě hadičky, v kyslíkové masce vidím nastříkanou krev z nosu, místnost je plná nějakých lidí, prostě zmatek, katastrofa. Doktorka hrozí kleštěmi. Už leží připravené na stole, naštěstí je nevidím. Něco mi vpichují snad do děložního hrdla, prý aby dítě nemělo vůbec žádné překážky při průchodu ven, bez ptaní probíhá nástřih (registruji jen ustrašené a opovržlivým pohledem zkušenější nadřízené okamžitě utnuté špitání jedné z asistentek, která se doktorce snaží sdělit, že v mém porodním plánu stojí nenastřihávat). Pak se mi na břiše vystřídají 3 hekající sestřičky, omdlívám podruhé a pak ještě potřetí, a pak je najednou venku hlavička a nakonec, pár minut před šestou večer, to náš syn nějak zvládne a dostane se ven. Byl hodně omotaný pupeční šňůrou.

Šmik, pupečník je pryč. Bez ptaní. Bez vysvětlování. Zahlédnu svoje dítě zplihle a fialově viset doktorce přes ruku a potom mi mizí v chumlu cizích lidí, který se kolem něj okamžitě uzavře u vyšetřovacího stolku. Nemohu nic. Doktorka ze mě vyrve placentu s vysvětlením, že tady už radši nebudeme na nic čekat a rychle zahajuje šití, které v polovině předává oné mladé lékařce s nejistým pohledem a cizím přízvukem. O dítěti nikdo nemluví, někam ho odnesli, situace je strašně nepřehledná a zmatená. Podaří se mi přemluvit partnera, ať se po něm jde podívat. Mezitím si užívám ještě několik uštěpačných, nicméně zřejmě celkem dobře a upřímně míněných poznámek ze strany zkušené paní porodnice, která pak s úsměvem na tváři odkluše, protože má už dávno konec směny. Všechny ty tváře si pamatuji jako v mlze, co mi ale utkvělo, je nálada, která z nich byla cítit – strach, nejistota nebo naopak sebejistota a naštvanost. Dneska nedokážu stoprocentně říct, co bylo správně, co špatně nebo kdo chyboval – ať už my či zdravotnický personál. Naše otálení s protržením vaku blan. Umělý oxytocin. Nebo atmosféra strachu, která nám porod zabrzdila. Prostě se to všechno takhle seběhlo a – pozor, teď přijde ta klasická ovčí věta – jsem ráda, že mám zdravé dítě. Zkrátka a dobře, přežili jsme, z traumat se postupně dostaneme, snažím se kvůli tomu nezlobit na sebe ani na nikoho jiného.

…konec první části…

Anna Škopková