Chci se s vámi podělit co nejupřímněji o můj příběh.

To, že chci mít dítě, cítím už hodně dlouho, ale nyní už mám i všechny povinnosti splněny, skvělého partnera a těhotenství tedy může, prosím pěkně, začít. No a nic… jeden měsíc, druhý měsíc, třetí měsíc, každé měsíčky jsou pro mě důvodem k slzám… tak takhle jsem si to tedy nepředstavovala.
A najednou měsíčky nikde a místo toho tlak v prsou, nemůžu tomu najednou uvěřit, říkám si, že mám jen zpoždění… Počkám celý týden a jdu si koupit test. Donesu ho domů a po slavnostním vyčůrání……celá roztřepaná přicházím s kelímkem moči, přítel je též napjatý……a…… aj sou tam – dvě čárky!!!! Objetí a taková zvláštní radost, prostě nemůžu uvěřit, že budeme mít dítě.

Takže ono to fakt funguje, budu mít dítě, pořád to nechápu……jsem konečně těhotná a snažím se to brát s plnou vážností, což asi byla jedna z prvních chyb. Chci to dělat všecko dokonale, zdravě jíst, cvičit, relaxovat a taky se rozmazlovat, ale ňák se ani na jedno nemůžu pořádně soustředit. Neustále se pozoruju, první ultrazvuk rozmetal všechny moje pochybnosti, jakože by to taky mohlo být mimoděložní těhotenství nebo mola (jako lékařka totiž o tom něco vím 🙂 ). Všechno se tváří v pořádku, ale já si to pořád nedovedu představit, jakože fakt? Budu mít dítě, budu matkou (to už jsem velká holka), od teď už to nemůžu vrátit, už napořád budu mít za někoho plnou zodpovědnost. Už žádná dobrodružství, žádné velké cestování, manýry, výkyvy nálad – tohle všechno mi běželo hlavou. Ano, dnes vím, že to tak není….

Jako lékařka taky vím, že až 45% těhotenství končí potratem (spousta potratů se odehraje tak brzo, že žena ani neví, že je těhotná a tudíž se ani nedozví, že potratila). Tahle možnost tu stále je. Začíná mi být ze všeho špatně, plán zdravé výživy se totálně hroutí….. chci se uklidnit, chci jít do přírody. Odpoledne vyrazíme na delší procházku do lesa, stoupáme do kopce, vzhledem k tomu, že jsem toho poslední dobou moc nesnědla, musím se přemáhat, venku se mi líbí, ale popravdě řečeno, cítím, že nemám moc energie, zároveň si to nechci připustit. Vracím se úplně zničená, něco málo pojím a jdeme spát. Ráno se probouzím s pocitem, že nic nemusím. Že mám právo dle libosti lenošit, ukládám se znovu do už jednou ustlané postele, ale moje pohoda netrvá dlouho.

Najednou cítím lehké křeče v podbřišku. Nejdřív jim nevěnuju pozornost, ale pak mi pomalu dochází, že už to bolí, jak solidní měsíčky…. NE, TO NENÍ MOŽNÝ. Svěřuju se příteli, jde mi koupit indometacinový čípek, beru si ho, ale nic moc se nemění. Na kalhotkách se objevuje tmavá skvrnka. Začínám brečet a bolesti pomalu odeznívají. Druhý den jdu na ultrazvuk a nelze si nevšimnout pomaleji bijícího srdíčka a malý nárůst velikosti embrya……smíšené pocity, ale chci to ještě zkusit. Představa, že JÁ bych měla potratit, mi taky moc neštymuje. Celý týden jen lehoulince špiním a koncem týdne dostávám znovu křeče do podbřišku jako při menstruaci. Opět se hroutím, nevím, jestli si vzít znovu čípek nebo mi tím chce mé tělo něco naznačit? Už ani přesně nevím, jestli jsem si nakonec čípek vzala nebo ne, každopádně druhý den je na ultrazvuku všechno jasné, srdíčko se zastavilo. Tušila jsem to a taky nějak tak tuším, že si za to můžu sama. Jsem smutná, cítím se méněcenná a že jsem selhala v té pro ženu úplně nejzákladnější oblasti. Současně ale taky cítím zvláštní úlevu. Ještě ne, ještě jsem asi nebyla úplně připravená.

Těžko se s tím vyrovnávám, ten pocit absolutního selhání, skutečnost, že JÁ jsem opravdu potratila, je fakt hrozná. Doktorský kecy typu, že příroda ví, co dělá, že asi nebylo něco s miminkem v pořádku, absolutně nepomáhají. Na druhou stranu, co kdyby se fakt narodilo „postižené“ dítě? A tady je moje další chyba – jak postižené dítě? Jakože narodí se postižené dítě a všichni máme pocit, že to je teda absolutní průser, že tím se veškeré rodinné a vlastně životní štěstí skončilo. Člověk si tu možnost jakože nepřipouští, ale ona tam je a nemám ji zpracovanou. Dnes už vím, že o tom to není, jestli někdo porodí zdravé nebo „postižené“ nebo žádné dítě. A je pekelně těžké si to uvědomit.
Potratila jsem v osmi týdnech a naštěstí se to obešlo bez kyretáže. Proběhlo to jako měsíčky, a pak několikatunové (asi 3 až 4) špinění.

Ponaučení jsou dalekosáhlá: Není úplně rozumné vše a pořád plánovat, kontrolovat a zvládat. Je potřeba se tomu poddat a neřešit to pořád!!! Je potřeba si to hlavně užívat, člověka to prostě musí bavit, ať se jedná o jakoukoliv činnost, jestli vás to nebaví, jděte od toho, nemá to žádný smysl pro nikoho.
Štěstí je umění být šťastný nezávisle na okolních faktorech.

Stále myslím na Ivanu a držím jí z celého srdce palce, že všechno dobře dopadne.

Zde autorčin první příběh: 719. Já a porod