26.6.2014 jsem na svět přivedla své první dítě – holčičku. Bylo to v době, kdy Příběhy pro Ivanu, plné optimismu, avizovaly své ukončení. Byla jsem moc ráda kvůli Ivaně. Nakonec je vše jinak a i já můžu přidat svůj porodní příběh k těm předešlým, které mi byly velikou inspirací. V této souvislosti však dodávám – bohužel 🙁

O přirozený porod jsem se začala zajímat už delší dobu před otěhotněním – díky své tetě, která je dulou, a mamince, která se rozhodla, že její dcery a případná snacha, budou rodit jinak než ona. Putovaly ke mně zajímavé odkazy, videa, články, knížky. Čtení Příběhů pro Ivanu se pro mě stalo pravidelným večerním rozjímáním. A postupně se ve mně krystalizovala jasná představa mého případného porodu.

Což přišlo o něco rychleji, než jsme plánovali 🙂 Věděla jsem, že rodit doma si netroufnu, proto bylo tím nejdůležitějším najít si v okolí vhodnou dulu a porodnici, kde by respektovali mé představy a můj porodní plán. Zatímco dula byla na doporučení tety vytipovaná rychle, porodnice byla dlouhodobější záležitost. Nikdo v okolí nerozuměl tomu, že opravdu nepůjdu rodit do těch nejbližších, kde přání matky je až na tom posledním místě. Jedničkou byla porodnice v Krnově, ale vzhledem k době dojezdu s tím měl problém můj muž. Nakonec po předporodním kurzu u duly Jany Čurdové pochopil, proč je pro mě tak důležité v Krnově rodit, a když jsem mu slíbila, že opravdu dojedeme včas a on nebude muset asistovat u porodu v autě, mohla jsem se začít těšit!

Celé mé těhotenství bylo bezproblémové. Byl to pro mě nádherný pocit vědět, že v sobě nosím naši berušku 😀 Za pomocí duly jsme sepsali porodní plán. Vlastně dva – jedna verze pro ostravské nemocnice (kdyby náhodou) a jedna pro Krnov. Dle sdělení duly by to tam šlo i bez porodního plánu – to, co se jinde musí vybojovávat, je tam standard. Při kontrole v 36. týdnu mi sestřička řekla, že už je malá pěkně dole, že se může narodit každým dnem. Protože v Krnově přijímají rodičky až od 37. týdne, prosila jsem ji, ať ještě vydrží. A vyšlo to – přesně na konci 38. týdne, v den, kdy dula začala držet předporodní pohotovost, se malá rozhodla, že už nás nenechá čekat. Byl čtvrtek, 2 hodiny v noci, když mě probudily bolesti v podbřišku. Byly pravidelné co 30 minut. Manžel byl na noční a protože u prvorodičky to může být nadlouho, nechtěla jsem ho stresovat a nevolala mu. Čekala jsem, jak se to bude dál vyvíjet. Když přišel, už bylo jasné, že se do porodnice pojede. Po telefonátu s dulou, kdy jsme vyloučili poslíčky, jsme v 16:00 hodin vyrazili. I když byly kontrakce co 10 minut, porodnice byla hodinu daleko, něco mi říkalo, abychom už jeli.

V autě se kontrakce zkrátily na 6 minut. Těsně před vchodem do porodnice mi praskla voda, a abych si to užila komplet, stihla jsem se na chodbě ještě pozvracet 🙂

S dulou jsme se setkali na příjmu, měli jsme stejný dojezdový čas 🙂 Během vyšetření paní doktorkou se zjistilo, že už jsem otevřená na 8 cm, což všechny, včetně mě, překvapilo. V 17:30 jsme šli i s manželem na porodní sál.

Celou dobu jsem si říkala, jak se asi budu cítit, když tam s námi bude dula, žena, se kterou jsem se viděla jen párkrát. Jsem takový stydlivý typ. Ale hned od začátku jsem za ni byla velmi vděčná. Se všemi se znala, respektovali ji. Můj porodní plán přijali bez řečí a vše na něm se mi splnilo. Bez léků, nucení do polohy, kterou nechci, bonding, dotepání pupečníku, bez manuálního tahání placenty.

Celou dobu jsme na porodním sále byli jen my tři, až ke konci přišla porodní asistentka. Ema se narodila ve 20:24 hodin na porodní stoličce bez nástřihu. Hned jsem si ji mohla vzít do rukou a přitisknout k sobě – byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Manžel mi byl oporou a to doslova – opírala jsem se o něj celou dobu, co jsem seděla na stoličce, jiná poloha pro mě nepřicházela v úvahu. S Emičkou v náručí jsem se přesunula na lehátko, užívali si bonding ve třech a čekali na vypuzení placenty. Po hodině, kdy se to díky menšímu akrobatickému cvičení konečně podařilo, přišla paní doktorka, která mě zkontrolovala a zašila malé poranění. Po dvou hodinách si malou vzal do náručí manžel a šel ji se sestřičkou zvážit a změřit. Když jsem došla na pokoj, už tam na mě čekali, po celou dobu s ní někdo z nás dvou byl. V Krnově se děti standardně nechávají od porodu u maminek, neprobíhá žádná separace po celou dobu pobytu.

Když čtu a slyším, co se ve většině porodnic děje a bere se to jako norma, chápu a obdivuji ženy, co raději porodí doma. Já jsem moc vděčná za Krnov, který máme naštěstí v dojezdové vzdálenosti a který umožňuje ženám rodit tak, jak si přejí. Porod tam byl pro mě neskutečný, úžasný zážitek, na rozdíl od mnoha jiných žen, pro které porod znamenal trauma a dlouhodobé psychické následky. V místě, kde bydlím, se letos narodilo hodně dětí – žádná z kamarádek však přirozený porod nezažila, jsem jediná, která má na něj krásné vzpomínky.

Obdivuji Ivaninu práci, že i přes všechno, co se jí děje, v ní pokračuje dál. Doufám, že bude doba, kdy si bude moci žena – rodička, vybrat místo a způsob porodu. Že budou respektována její přání bez nátlaku personálu.

Tereza Melicharová