První dítko jsem rodila v roce 81. Viděla jsem předem jen velice dramatický černobílý film. Tehdy nebyl žádný ultrazvuk, žádné vymoženosti, mnoho pověr a předsudků. Co vše jsem si musela vyslechnout od sousedek, spoluzaměstnankyň! Představovala jsem si to tak strašně, že jsem před porodem probděla noc a měla jsem obrovské křížové bolesti. Ráno na pravidelné kontrole slyšela, přijďte za týden a noste vysoké podpatky, když vás bolí záda. Do poslední možné chvíle jsem vydržela doma, protože to vypadalo jinak než v tom filmu. Do porodnice jsem jela až večer a za 20 minut porodila se sestřičkou – andělem. Pan doktor přišel až pak, neb se díval na seriál a nebylo radno ho vyrušovati. Další dvě dcery jsem rodila ve stejné porodnici se stejným personálem, ale už to nešlo tak rychle. Je pravda, že dříve rodily mladší ženy a možná ani nebylo tolik medikamentů. Vždy jsem si přála rodit s tatínkem, a tak u čtvrté dcery jsem prosila předem v nemocnici, aby manžel mohl být se mnou (to už bylo po sametové revoluci a v mnohých porodnicích to šlo). U nás to nešlo. Nejsou na to uzpůsobeni, mohlo by to vadit dalším maminkám atd. Za dva měsíce, ve stejných podmínkách to kdosi konečně prosadil, ale my měli smůlu. Musím však říct, že práce sestřičky na sále mne znovu naplnila vděčností, jak krásně se mnou spolupracovala, kolik toho musela stihnout a s jakou lehkostí to vše dělala.

Po přestěhování zatoužily naše dcery po dalším sourozenci a doslova nás k tomu přemluvily. To už nejstarší bylo 15 let. Tehdy jsme zvolili porodnici ve Vrchlabí, kde proškolovali i tatínky. Něco zcela jiného než dosud. Například: Dítě nemusí po porodu křičet! Zažádejte si o to, aby na ně nesvítilo světlo. Můžete být ve vaně. Vy jste naši zákazníci, my vám jen pomáháme, o vše si klidně řekněte, co chcete….atd

U porodu byl se mnou manžel, a ač obě místa na porodním sále v té chvíli byla obsazená, rodila jsem na vyšetřovacím lůžku. Byla tam náhodně sestřička ze školení, která neměla sice službu, ale hned se mne ujala. Po pár hodinách jsem dostala svůj pokoj a bylo dovoleno i celé naší rodině jít malému kloučkovi zazpívat. Je zvláštní, že jsem si moc přála, aby moje dcerky to vše po porodu zažily se mnou. To mne však napadlo až potom.

Myslím, že i moje tři vdané dcery dnes velice fandí vaší iniciativě a jednou tu budou jejich příběhy.

Přeji paní Ivaně obrovskou radost ze všech úspěchů, kterých dosáhla a není jich málo. Ona a podobní jí nás povzbuzují k radosti být ženou, matkou a naučit se nevzdávat vše, o čem jsme přesvědčeny, že je dobré. Hodně sil.

L. Č.