MiminkoSvůj porodní příběh jsem již popsala zde (příběh č. 898) a dnes bych se chtěla podělit ještě o jeden. Není sice porodní, ale je také o překonávání překážek a limitů, které nám staví do cesty společnost.

O tom, že se v naší rodině nekojí, jsem slýchávala od dětství. Historku, jak si máma odnáší z porodnice kromě mě i předpis na Feminar, znám nazpaměť. Starší bratr na tom byl trochu lépe, má pár týdnů kojení k dobru. Když jsem se snažila dopátrat, proč to vlastně nešlo, dostávala jsem stejnou odpověď – mlíko nebylo, doktor rozhodl a napsal Feminar. Vždycky jsem si říkala, co ty dětičky pily před vynálezem umělého mléka. Myslím, že dřív nikoho nic takového ani nenapadlo. Kojení pro ně bylo tak přirozené jako pro všechny lidi dýchání.

Vlastně už dávno předtím, než jsem otěhotněla, jsem byla přesvědčená, že kojit budu. Nikdy jsem si nepřipouštěla jinou možnost. Prostě budu kojit-tečka. S jakou odezvou se tohle mé rozhodnutí setkalo v naší rodině, bylo opravdu překvapující. Máma s nechápavým výrazem ve tváři na mě hledí a ptá se, jak to chci jako udělat. Nevím snad, že v naší rodině se nekojí? Že nekojila ani teta, která měla „jalový mlíko“ (doteď nevím, co za mlíko to je 🙂 ) ani sestřenice, dokonce snad ani babička! Chci snad to dítě nechat vyhladovět k smrti? Copak nevím, že je to u nás genetický a nikdy nikdo v naší rodině nekojil?! A k tomu přidá svou trošku do mlýna sestřenice, která musela „švihat“ pro Sunar, protože miminko mělo hladovou stolici. A jak byla ráda za Sunar!

Tak to pokračovalo při každé zmínce o kojení. Byla jsem udivená, s jakou vytrvalostí mě o tomto nesmyslu neustále přesvědčovaly. Moje argumenty vůbec nezabraly, myslím, že se nad nimi ani nezamyslely. Snažila jsem se jim vysvětlit, že chápu, že se dřív nekojilo. Nulový bonding, dítě odneseno, roznášeno jak housky na krám po 3 hodinách, žádná podpora od personálu, žádné informace. K tomu bludy typu slabého mléka, mléka, které došlo apod., které ve společnosti živě kolovaly a bohužel někteří lidé tomu věří dodnes. Navíc jestli měly i v rodině takovou „perfektní“ podporu, jakou poskytovaly ony mě, už se vůbec nedivím, že to nešlo. Rozumím tomu, byla taková doba. Dnes je ale všechno úplně jinak. Pokud člověk chce, najde nepřeberné množství informací, jsou k dispozici laktační poradkyně…Ony si ale stejně pořád mlely svou.

Při jedné návštěvě, kdy se máma zeptala, jestli už mám všechno do výbavy a hlavně flaštičky, jsem se už jen zasmála a říkám, že flaštičky nepotřebuju, že budu kojit. Následoval výraz naprostého nepochopení, že fakt nejsem normální, jak to, že mě ta blbost s kojením ještě nepřešla, když mi jasně říkají, že to nepůjde. Cítila se trochu i uražená, protože si opět dělám, co chci, nenechám si poradit a ještě chci ohrozit jejího vnoučka svou tvrdohlavostí.

Nicméně od té doby byl celkem klid, jen telefonáty od sestřenice, která mi donekonečna vyprávěla, jak neměla mlíko a bradavky do krve od toho, jak malá sála a nebylo co.

Cítila jsem se, jako by se proti mně spikly. Moc vlastně ani nechápu, o co jim šlo. Chtěly mít prostě pravdu a pronést vítězoslavnou větu – Já jsem ti to říkala!? Cítily se jako špatné matky, když říkám, že kojit jde a jim to nešlo? A i kdyby, je tenhle pocit dostatečný důvod k takovému chování? Každopádně to, jak mě odrazovaly, mě ještě víc vyburcovalo. Nastudovala jsem knihy a příručky o kojení, pročítala internet. Teoreticky jsem byla perfektně připravená. Zvládnout kojení pro mě byla zkouška, u které se propadnutí nepřipouští.

Nyní je našemu chlapečkovi 15 měsíců a je stále kojen. I přes komplikace jako byl zánět prsu a hospitalizace na infekčním s týdenním přerušením kojení jsme vše krásně zvládli. Dotěrné otázky od rodiny, jestli kojím, však slýchávám doteď.

Tak, jako jsem při porodu musela překonat sebe sama a jít za svůj limit, tady jsem musela překonat hluboce zakořeněný rodinný mýtus. Možná to bude znít divně, ale považuju to za jeden ze svých největších životních úspěchů – přesto, že je to něco tak přirozeného. Překonala jsem totiž imaginární psychický blok, ale ne svůj, nýbrž naší rodiny. Velkou oporou mi byl manžel a nejbližší kamarádky, kteří mě podporovali v tom, že to půjde.

Tento příběh píšu proto, abych povzbudila všechny ženy, které mají podobný předpoklad k nekojení, jako jsem měla já. Určitě jsou případy, kdy žena nemůže kojit. S největší pravděpodobností jde ale o problém psychický, protože psychika hraje ve všem tak ohromnou roli – a u kojení a celkově mateřství snad ještě větší než obvykle. Věřím, že když člověk po něčem opravdu touží, dokáže spoustu věcí uskutečnit. Chce to jen vymanit se z myšlenkových stereotypů, začít myslet jinak a poslouchat hlavně sebe a ne ostatní.

Protože to, že všichni říkají, že něco nejde, neznamená, že to opravdu nejde. Nenechte se odradit a jděte si za svým. Odměnou vám budou nádherné chvíle dokonalé intimity s vaším děťátkem, které se těžko dají nahradit.

Přeji všem hodně zdaru a odhodlání dělat věci jinak, miminkám hodně mléka a Ivaně sílu a naději!

Jana L.