PoporodníPřekonala jsem zážitky z předchozího porodu, a jak Eliška odrostla batoleti a její poranění se ukázalo méně závažným, rozhodli jsme se pro třetí miminko. Od prvního plánování bylo ale zcela jasné, že k porodu nepůjdu jen s manželem, ale rozhodně chci sebou svého člověka. Nejprve jsem počítala s dulou. Znám jednu osobně z dob cvičení s miminky, a tak jsem ji kontaktovala. Byla ale těhotná, s termínem porodu asi měsíc po mne. Nechtěla jsem riskovat, tak přišla volba na jinou, pravděpodobně nejlepší dulu v Brně. Sešla jsem se s ní a domluvily jsme se, co a jak. Bohužel náš termín porodu 3.2.2012, těsně před jarními prázdninami, se jevil jako problém. Na jarní prázdniny jede pryč. Náhoda tomu chtěla a tak jsem asi 2 měsíce před porodem náhodou zjistila, že naše společná kamarádka je porodní asistentkou na volné noze. Hned jsem se s ní spojila a slovo dalo slovo a měla jsem jasno… Rodit budeme spolu.

Těhotenství bylo celkem v pohodě. Nevolnosti se objevily, ale aktivně jsem se snažila jim předcházet. Křečové žíly se objevily již ve 4 měsíci, ale počítala jsem s nimi, a už to nebylo tak zlé. Věděla jsem, co mám čekat.

Poslední měsíc byl nejhorší, obrovské břicho, únava, naběhlé žíly a oteklé nohy. Tak jsem hned ve 38. týdnu začala zkoušet přesvědčovat Terezku, že už má jít ven. Nakonec se rozhodla po úplňku, 8. února. Kolem 8h jsem cítila kontrakce a nevěděla, jestli jsou to zase poslíčci. Dala jsem si vanu a nic moc se nedělo. Kolem 10h se ale začaly zesilovat a tak se u nás naše PA stavila a vyšetřila mne. Zatím nebylo možné říct, co bude. Tak jsem prodýchávala na míči a po obědě si dala další vanu, kde mi praskla plodová voda. PA dala jasný pokyn, abychom vyrazili do Vyškova, kde má domluvené porody. Cesta byla rychlá, po dálnici to nevzalo víc jak 40 minut. Kontrakce byly silné a měla jsem co dělat, abych se vysvlékla a dovyplnila papíry.

Měli jsme k dispozici největší porodní pokoj. Po celou dobu jsme nebyli nikým rušeni. Začala jsem vkleče, kde se mi začaly odkrvovat nohy, a tak jsem přešla na stoličku, kde mne manžel podpíral. PA mě provázela každou kontrakcí. Upozorňovala na chyby, podporovala, radila… Kontrakce byly silné, dlouhé a stejně bolestivé jako minule. Ale díky radám, kterých se mi dostalo, to celé netrvalo ani hodinu a dalo se to snést, i když jsme si taky vyslechly svoje… Na závěr jsme se také přesunuly na lehátko, které mi napolohovala, a opět mi radila, jak na to. Na tlačení jsem v šeru u dveří zaregistrovala nějakou další osobu, byla to lékařka, která dozorovala porod. Byla tam tiše, skrytě. Do ničeho nezasahovala. Po mnoha kontrakcích se konečně Terezka dostala ven. Byl to macík (4150g a 51cm).

Dostala jsem ji přímo na kůži, kde mi ji zabalily do mého červeného ručníku. Pupečník dotepal a tatínek ho přestřihl. Na sobě jsem Terezku měla po celou dobu. Po chvíli jsme ji přiložily, přisála se hezky. Na vážení si ji vzali do sousední místnosti a mohl s ní jít tatínek. Osprchovala jsem se, malou choval manžel. Pak jsme ji dali do postýlky a společně přešli na oddělení. Tam mi řekli, že malou vykoupou. Zkoušela jsem se bránit, chtěla jsem si ji umýt sama, ale měli pravdu, sotva jsem stála na nohách… To byla jediná chvíle, kdy se nám ztratila z očí.

Poporodní poranění minimální, pocit z porodu… No endorfiny se asi někde zapomněly, ale přesto na tento porod budu vzpomínat jako na ten SPRÁVNÝ, který bych přála svým dcerám.

Eva z Brna