Nechtěla jsem nic nechat náhodě, a proto jsem si domluvila konzultace s klinickou psycholožkou Michaelou Mrowetz (aneb poprvé jsem byla u psychologa) a jsem za to velmi vděčná. Potvrdila jsem si, že opravdu není s mým tělem ani s mými dětmi nic špatně. (Sestra v porodnici mi vysvětlovala, že „před životem je potřeba se poklonit“ a že syn šel do porodních cest špatně… no, jak by ne, když ho tak nešetrně popohnali!)
Došla jsem k tomu, že zvládnu porodit dítě, ale že mám strach z případných komplikací s porodem placenty (částečně zasahovala k jizvě po sekci). Pomocí vizualizace mi Michaela M. pomohla dojít k tomu, že placentu jsem stvořila já, aby vyživovala mé dítě… že je mým přítelem, nikoliv nepřítelem… A že je to vlastně krásný „roztomilý koláč“ 🙂

Mezitím jsem si ještě vyžádala porodopis z prvního porodu – jeho obsah mě docela zaskočil. Připadalo mi to celé jako „jeden velkej blábol“.
Důvod sekce: nepostupující porod. Nikde ani zmínka o tom, že synovi klesly ozvy po podání oxytocinu. Takže je to chyba mého těla?! Nebo co z toho plyne?!
Vodu mi podle dokumentace praskli oni – což není pravda, praskla sama.
No a vrcholem bylo, když jsem zjistila, že souhlas s císařským řezem za mě podepsal manžel!!! Byla jsem při vědomí, a když jsem musela odmítnutí oxytocinu podepisovat mezi kontrakcemi sama – jak je možné, že tohle za mě mohl podepsat někdo jiný?!?!
Byla jsem velmi vděčná, že jsem toto mohla probrat na druhém setkání s M. Mrowetz, protože mě to opravdu rozhodilo.

Také jsem četla spoustu příběhů o přirozeném porodu po císaři. A dostala se ke mně i kniha Hypnoporod, kde je kromě technik dýchání a vizualizace psáno, jak vzniklo, že porod musí (!) být něco nepříjemného, bolestivého… a proč je to s prominutím blbost…
Všechno do sebe začínalo zapadat a moje přesvědčení o porodu doma rostlo.

Druhé těhotenství probíhalo bez problémů, všechno bylo v pořádku. Odmítla jsem test na cukrovku a místo 12 ultrazvuků, jako v prvním těhotenství, jsem byla jen na čtyřech:
– v 11. tt srdeční činnost a potvrzení těhotenství,
– ve 14. tt NT+ (bohužel setkání s velmi nervózní lékařkou, která nás kvůli malé nosní kůstce strašila Downovým syndromem… kontrolní UTZ v 17. tt jsem odmítla s tím, že jeho výsledek nebude mít na nic vliv).
Je tristní, že vás většina doktorů stále bere jen jako „kus masa“ a vůbec jim nedochází, jakou moc mají slova, která vám neuváženě sypou do uší. Na racionální úrovni sice víte, že vás se to týkat nebude, ale emocím neporučíte – a emoce, když v nich žijeme příliš dlouho, mají sílu tvořit fyzickou realitu. Kvantová fyzika už to ví dávno, tak proč to „moderní“ medicína stále nechápe??
– ve 21. tt – nosní kůstka malá, ale velmi příjemný MUDr. Vlašín amniocentézu ani nedoporučil (stejně bych nešla), pravděpodobně bude mít slečna jen malý nos, což je nakonec pravda.
– ve 31. tt

Mezitím jsem si na doporučení kamarádky našla porodní asistentku, která byla ochotná být u porodu po císaři – a to dle situace buď v porodnici, nebo doma. Moc jí děkuju za všechnu podporu!

Jediná porodnice, kterou jsem jela omrknout, byla ta ve Vyškově… Měla jsem z toho prostředí tak divný pocit, že jsem si o to víc začala přát, abych tam nemusela…
Jedna z prvních vět staniční sestry, která nás tam provázela, zněla: „Rodí porodní asistentka.“ Opravdu?! A k čemu jsem tam teda já?! Zase jenom to maso?? Vím, jak to myslela, ale bohužel tím vlastně „prozradila“, jak to tam skutečně funguje. Celé to bylo takové v duchu „když ptáčka chytají…“ … prostě falešné…

V 39+1 tt jsem byla naposledy na kontrole u své (nové) gyn. dr. – bez CTG, jen poslechla srdíčko…
V 40+6 tt mi odešla hlenová zátka, další den ráno mě vzbudily stahy po 8 minutách… jak jsem vylezla z postele, bylo to nepravidelné a během celého dne jen slabé stahy.
Večer pořád nepravidelné stahy – různě: po 6, 8, 5 minutách, potom kolem půlnoci po 4, 3, 5 a pořád dokola… prý stále poslíčci.
Byli jsme v kontaktu s naší PA, ale dostala se do situace, kdy zkrátka (zejména ze zdravotních důvodů) nebylo možné, aby za námi hned dojela. Snad ráno. Podle toho, co jsem jí popisovala, to vypadalo jen na poslíčky, takže že si mám ráno zajet raději na kontrolu jizvy a miminka do porodnice a že se uvidí…

Takhle to šlo celou noc. Na radu PA jsem ležela na boku, aby se mohlo miminko správně narotovat do porodních cest a při stazích mačkala manželovi ruku, později jsem se o něj vleže opírala rukou a mezitím pospávala.
Stahy sílily, ale s vědomím, že jsou to jen poslíčci, jsem ležela dál a nesledovala interval mezi nimi. Jednu chvíli mě napadlo, že jestli tohle jsou JEN poslíčci, tak teda nevím, jak zvládnu, až to teda opravdu začne…

Takhle to šlo až do 5.30 ráno, kdy mi v posteli praskla voda… Přesunula jsem se do kuchyně, na zem, klekla si na kolena, opřela se o židli (na velmi romantickém místě vedle sporáku s výhledem na odpadkový koš 😉 ) a věděla, že odtud už nikam nejdu 🙂
Manžel zatím zařídil, aby si pro 3leťáka přijela babička, a já jsem na něj jen houkla, že nikam nejedu, že je mi skvěle a že zůstáváme doma. PA s námi v tu chvíli být nemohla, tak jsme ji měli aspoň na telefonu. Takový rychlokurz pro manžela 😉
Některé vlny jsem byla schopná jen prodýchat nosem do břicha (děkuji za knihu Hypnoporod), u některých jsem si zamručela, no a u některých i pořádně zařvala 🙂 Někdy si tělo potřebovalo lehce zatlačit, jindy vůbec… Takhle to šlo ve vlnách. PA mi poradila, abych si sáhla na hlavičku – úžasný pocit!!
Vůbec jsem nevnímala čas, přišlo mi to jako chvilka… a v 7,00 se dcera narodila. Nejdřív hlavička a během 20-30 vteřin na další kontrakci tělíčko. Manžel ji chytil do ručníku a dal mi ji do náruče. Byla krásná a voňavá! Takto jsme se chvíli tulili na zemi, potom se přesunuli na pohodlnější místo do obýváku.

Nechali jsme dotepat pupečník a za 2,5 hodiny jej manžel přestříhl (už jsem si potřebovala sednout jinak a měla obavu, abych o šňůru nějak nezatáhla) a dál čekali na placentu – nakonec celkem 4 hodiny (asi byla odloučená dřív, ale čekala, až se zvednu a půjdu se vyčurat). Placentu jsem hned po jejím vyklouznutí chytla do rukou – byla krásná, teplá!
Manžel ji pak rozložil a poslal fotku porodní asistentce, aby zkontrolovala, zda je celá. Všechno bylo v pořádku.
Z placenty jsme udělali smoothie (malý kousek do ovoce) a později ji pochovali na zahradě 🙂

Chvíli na to babička přivezla i syna a vítali jsme se všichni.

Celý porod byl krásný a pohodový. Nemusela jsem nikomu na nic odpovídat, hájit svá přání, nikdo nás nerušil, nevyšetřoval, nestrašil, nezasahoval…

Jen poranění bylo nakonec potřeba šít, takže jsem si udělala výlet na Obilňák na šití v lokální anestezii… ale to už je jen drobná „vada na kráse“… Vyslechla jsem si pár kousavých poznámek od MUDr., která mě šila. Pak jsem se nechala chvíli strašit vším možným, když jsem odmítla chemická antibiotika do žíly s tím, že mám účinnější a šetrnější alternativu… a pak už jsme jeli v klidu domů.
Každopádně jim musím poděkovat za rychlý příjem a vstřícnost při pobytu manžela a dcery na pokoji se mnou (nejen personálu, ale i paní, která tam čekala na propuštění – souhlasila, že tam můžou být se mnou).
Příště to prý zvládneme i bez toho 😉

Tímto děkuji Ivaně za její práci, kterou ovlivnila spoustu žen a porodních asistentek, a tak se mohl i mně splnit velký sen o přirozeném porodu doma…

Děkuji i všem, kdo nás na této cestě jakkoliv podpořili. „Náhodou“ jsem začala potkávat ty správné lidi – ať už osobně nebo online, a celý příběh se tak začal skládat.

Děkuji i za sdílení vašich příběhů, které pro mě byly velkou inspirací a nadějí, že je možné po císaři porodit přirozeně – a dokonce i doma.

A hlavně děkuji manželovi za to, že (mi) věřil, že to zvládneme, a zůstal tu se mnou, přestože měl v tu dobu být úplně někde jinde…

Mám vás ráda!
MD.