LeknínMůj příběh není o domácím porodu ale o tom nemocničním… Je brzo ráno, chvíli po páté ranní, s manželem sedíme v autobuse se sbalenou taškou. Těším se, konečně se dočkám své holčičky, které se nechce ven z bříška, a jedem do nemocnice na vyvolání porodu. Dorazíme v 7, nepříjemná sestra otevírá dveře a ptá se: ,,Co chcete? „, vysvětlím, oč jde, ačkoliv ona takřka neposlouchá, a nakonec si to vyčte z průkazky. Sedněte si, hned přijdu. Běžte se převlíct do pyžama. Jak to že nemáte podepsané všechny papíry??? Nechtěla jsem je podepsat, ve chvíli, kdy tam dám svůj podpis, jsou vlastně oprávnění dělat se mnou cokoliv a kdyby něco, tak k tomu byl lékařský důvod. Pokud tady chcete rodit, podepsat musíte, jinak tu nemáte co dělat. Ač jsem byla rozhodnutá bojovat, vzdala jsem to. Podepsala jsem vlastně smlouvu ďáblovi. A ještě dostala velkou přednášku k mému porodnímu přání, kde stálo, že ODMÍTÁM NÁŠTŘIH HRÁZE. „Jak si to jako představujete, že si budete něco rozkazovat, nikdo si to na triko nevezme, lékařka ví nejlíp, co dělá“.

Bylo mi do breku, dobrá nálada pryč. Dorazila doktorka, rádoby vtipná, sepsala se mnou anamnézu, ač jsem jí vyplňovala několikrát v poradnách, se sestrou také. Opět přednáška o tom že si nikdo nevezme na krk, abych se natrhla a že přeci chtějí pro mě to nejlepší a já ještě odmlouvám. ,,Paní Malinovská, k bodům ohledně miminka se vám přijde vyjádřit pediatrička, určitě to ale nebude možné“. Co jsem žádala bylo: miminko dát ihned na bříško ke mně,nechat nám soukromí, neodnášet do inkubátoru a ničím nedokrmovat. Zavedli mi ještě nějaký gel, a že musím ležet, aby nevytekl a zabral. Odvedli mě na pokoj a odešli. Okamžitě jsem se rozbrečela, jak se jim povedlo udělat ze mě toto… Manžel byl celou dobu úplně venku na hlavní chodbě, dovnitř nesměl. Nakonec mě za ním na chvíli pustili na chodbu, tam jsem se rozbrečela nanovo, poslala jsem ho domů. Přišla pediatrička, a že mi nedovolí nedohřívat miminko, ať si nemyslím, že oni za něj mají zodpovědnost a co kdyby se mu něco stalo. Nic, říkala jsem si, že jak mi ho dají jednou do ruky, já jim ho nedám, je to přeci mé dítě, já jsem máma a vím nejlíp, jak se o něj postarat. Nakonec všemu bylo jinak. Celý den se nic nedělo, až v noci mi praskla voda, to už tam byla jiná směna, chválabohu za to, byl tam skvělý tým a hned mi bylo lépe. Po odtoku vody nastoupily trošku kontrakce, zesilovaly, nikdo po mě nic nechtěl, kdyby něco, mám přijít. Šla jsem do sprchy a tam mi bylo krásně, bolesti se daly na ústup, bohužel, tolik jsem se těšila. Ráno pořád stejné, nechávali to, že se porod sám rozjede. V poledne pořád nic, takže mi daj tabletu, ať se něco začne dít. Chvíli po tabletě monitor, malé se tableta nějak nelíbila, okamžitě na porodní box, kdyby bylo potřeba císaře. Volám manželovi se slovy: ,,Honem přijeď, hrozí císař, nemám čas vysvětlovat“. Zanedlouho dorazil, a to už jsem měla bolesti. Začalo kolečko medikamentů, oxytocin, epidurál a nevím co ještě.

Chvíli jsem kontrakce měla, chvíli vůbec. Nálada byla skvělá, s manželem jsme se bavili, PA pokukovali z povzdálí, všichni příjemní, tam bylo už skvěle. Kolotoč urychlováků byl do večera, tu se jim nelíbilo, že to zastavilo bolesti, pak zas, že přišly velké bolesti a na ty je ještě brzo. Padla sedmá hodina a přišel za mnou lékař s tím, že už skoro vyčerpali, co se dalo, a pokud na poslední dávku nebude tělo dostatečně reagovat, bude císař. Začala jsem se klepat, tohle jediné byla má noční můra, a přesvědčovala jsem maličkou, že to musíme zvládnout, kontrakce jsem vítala s radostí a doufala, že to postoupí. Nic, v devět večer dorazila doktorka, že když jsem dvakrát zvládla porodit normálně, zvládnu to i teď. Udělala vyšetření, provedla Hamiltonův hmat, bez zeptání, ale vem to čert, pomohlo to. Pak to šlo ráz na ráz, pár kontrakcí, kdy jsem cítila, že malá klesla dolů a známý pocit na tlačení. Malá byla po pár stazích venku, hned mi jí dali na bříško, krásnou voňavou ještě z bříška, byla úžasná, jen si nás prohlížela :-). S manželem prošli vyšetřením, a pak mi jí vrátili na první přitulení. Byla jsem s ní ještě hodinu. Odloučení jsem bohužel neobhájila, protože se nechtěla odloučit placenta, a museli mi jí odtrhávat, protože byla přirostlá k břišní stěně. Když to shrnu, ač je ještě stále co vylepšovat v porodnicích, chovali se ke mně až na výjimky skvěle, snažili se tak nějak dodržet má přání a já zažila nejkrásnější porod zatím, i když představa se pořád liší od reality, jen ta placenta mě pak hrozně potrápila, ale zaten uzlík to stálo.

A nástřih jsem obhájila, nic se nekonalo, ani potrhaná jsem nebyla. Paní Ivaně přeji, aby už bylo jenom dobře, posílám na dálku další energii, dělá záslužnou práci .

Pavla Malinovská