Do příběhů jsem přispěla už několikrát, minule jsem si myslela, že už naposled, ale nedalo mi to a musela jsem ještě něco sepsat…

Dceři je 13 měsíců a vypadá to, že se pomalu ale jistě sama odstavuje. Dokonce bych řekla, že pokud bych jí kojení po probuzení a večer před spaním nenabídla, možná by si ani nevzpomněla. Svým způsobem jsem ráda, ale na druhou stranu, kojení mně bude chybět, opravdu.

A tak se vracím v myšlenkách na úplný začátek, kdy se narodila Anežka. Měli jsme dobrý start, nikdo ji nikam ani na chvilku neodnesl, krásně se s pomocí naší skvělé porodní asistentky přisála a strávila sáním asi hodinu. Vše vypadalo krásně. Jenže jsem po odchodu na šestinedělí utrpěla poměrně velkou krevní ztrátu, tudíž jsem byla první den tak trochu mimo. Bez manžela bych se o maličkou ani nemohla starat, protože jsem nebyla schopná vstát, než jsem dostala krev. Ale i přesto, že tam byl, musela se dcerka jít zahřát na 2 hodiny k sestřičkám, já jsem neměla sílu bojovat, bojovala jsem sama se svým podivným stavem slabosti obavy z dalšího proudu krve.

K dalšímu pokusu o kojení došlo s pomocí milé sestřičky, která nám vše vysvětlila, ale nějak jsem ji asi pořádně nedokázala vnímat, a navíc připojená na infuzi, to taky nebylo moc pohodlné.

A další den ráno to začalo, při vizitě trapné věty od sestry typu: „Ukažte prsa, a říká doktorce, úplně povislá, žádné mléko…“, a tak začal můj stres, že se mléko nezačne tvořit, naštěstí milé sestřičky uklidňovaly, i milá paní uklízečka. Pak mě někdo poučil, že si mám jít vzít odsávačku a začít odsávat. Protože dcerka asi po dvou dnech musela jít na záření kvůli silné žloutence. Začalo peklo, ze začátku jsem byla trochu ráda, že si chvilku odpočnu, jenže ono z té chvilky byly celé čtyři dny a pak ještě jeden den. Nemusím Vám popisovat tu hrůzu, ty strašné pocity odloučení, kdy první den jsem se na malou mohla jít jen jednou podívat, díky sestřičce andělovi, která mě moc psychicky pomohla hlavně v dalších dnech…vždy jsem se modlila, ať je tam ona. Takže dcerku začali přikrmovat. A co se nestalo, samozřejmě mléko se tvořit začalo, ale nadměrně. To jsem dostala „nadáno“, že s těma prsama mám začít něco dělat, nikdo mě nic předtím neřekl. To už jsem zkoušela chodit kojit malou k sestřičkám, jenže prsa se tak bolestivě nalila a ztvrdla, že to vlastně ani nešlo. Už bylo pozdě, tento šílený stav jsem rozcházela dva dny, obklady, horké sprchování před pokusem o kojení, nakonec čichání oxytocinu a v závěru i injekce. Byla to fakt síla, byla jsem úplně zničená. Logicky malé pití nešlo, jak by také mohla prso dobře chytit, když bylo oteklé a tvrdé. Opravdu nejvíc mi pomohla sestřička anděl, která nakonec někde vyhrabala elektrickou odsávačku a moc mi pomohla s přisátím malé, kdy jsem tedy bolestí málem ronila slzy, ale byla jsem jí za to nesmírně vděčná. Nakonec jsme tento boj s dcerou vybojovaly a ona začala dobře pít, prsa se uvolnila. Ale tento stav byl pro mne mnohem beznadějnější a těžší i psychicky než samotný těžký porod.

Nezapomenu ovšem na „podpůrnou větu“ jedné sestřičky: To mlíko musíte dostat ven, jinak se Vám z toho udělá tvaroh a prsa se budou muset řezat…chudák manžel, když za námi na víkend dojel, viděl mě v zuboženém fyzickém i psychickém stavu, kdy jsem mu pořád opakovala, že nechci na řezání prsů… co udělá jedna věta, pořád jsem to měla v hlavě. Některým zdravotníkům stále uniká, že psychika hraje velkou roli. Moc si vážím podpory naší porodní asistentky, se kterou jsem byla v kontaktu přes mobil, vždy mě moc uklidnila a povzbudila, ale nemohla za mnou bohužel přijet. Nebudu dále popisovat potíže s propuštěním kvůli žloutence, váze…jen bych to uzavřela tím, že to už nikdy nechci zažít. Ráda bych měla další děti, ale mám opravdu velkou obavu ze žloutenky. Dědičně to u nás není s krevními skupinami nic moc…další dítko by asi zase mělo jinou KS než já, a tudíž problém. Ovšem dočetla jsem se, že dnes už mají některé porodnice vybavení – speciální postýlku s oblečkem, kdy může děťátko zůstat na pokoji s maminkou a přitom se ozařuje světlem…jenže, já bych tak ráda šla po porodu domů, prostě ambulantní porod…no nechám to zatím osudu…třeba rok či dva přinese nějaké kladné změny.

Vzpomínám na naše kojící začátky, kdy jsem děkovala Bohu za každý odkojený den, přibírání ze začátku nic moc, ale klid domova udělal své. Hodně mě podpořila také naše PA, když k nám přijela domů a podpořila mě, že kojím správně a dobře se starám atp. Tímto jí za vše ještě jednou děkuju, díky Laďko. A děkuji všem ženám, které bojují za možnost přirozeného porodu a svobodné volby při příchodu na tento svět. Držte se, potřebujeme Vás a děkujeme.

AP

Předchozí příběhy autorky:
768. Můj příběh pro Ivanu
817. Den porodních asistentek v novinách
903. Ohlédnutí po roce