Prolog

Už první setkání s Ivanou bylo nezapomenutelné. V rámci pracovní schůzky, které jsem se účastnila já a můj bratr, Ivana popsala porodní proces jasně, logicky a v souvislostech pochopitelných i pro nás, kteří jsme něco takového poslouchali poprvé v životě. Nikdy nezapomenu na naprosto znechucený bráškův výraz, když Ivana porovnala hormonální nastavení ženy při porodu se situací při početí a položila řečnickou otázku, kam by se asi při tomto aktu propracoval, kdyby měl u toho stejnou asistenci, jako mají ženy u medicínsky vedeného porodu 🙂

Tehdy jsem pochopila několik věcí. Ivana je prostě profík, který své věci rozumí opravdu do hloubky. Ivana má dar popsat tak nesdělitelnou zkušenost, jakou je porod, i lidem, kteří ji nikdy nezažijí, takovým způsobem, že si o něm přece jenom dokážou udělat celkem výstižný obrázek. A konečně, že porod je dynamický proces, který je přirozený, ale zároveň lehce ovlivnitelný. Porod lze buď kazit nemístnými intervencemi, nebo mu pomáhat tím, že je žena podpořená ve svých schopnostech přivést na svět své dítě. Od té doby už také nevěřím té zdravotnické mantře o život ohrožujících situacích, které přicházejí z vteřiny na vteřinu.

Vědomí souvislostí bylo to, co jsem si odnesla z tohoto setkání a už nikdy nezapomněla 🙂

O několik měsíců později jsem měla to štěstí, že jsem se stala součástí provozního týmu A centra. Ivanu jsem tak mohla sledovat při její práci a zpovzdálí si také vyposlechnout, co zaznívá na jejích předporodních kurzech. Informace to byly opět velmi jasné, praktické a hlavně komplexní, každý si mohl vybrat, co právě jemu sedělo. Ale na rozdíl od jiných si tady člověk mohl vybrat, aniž by z Ivaniny strany přicházelo nějaké zastrašování. A jako takový malý bonus je Ivana prostě vtipná a její výklad se neoposlouchá ani na podvacáté 🙂

Postupně jsem si uvědomila i další věc. Ivana nikdy nestavěla věci do opozice ona proti lékařům porodníkům, naopak. Vždycky od ní zaznívalo pouze „my zdravotníci“. Myslím, že to stojí za pozornost zvlášť při srovnání, jakým způsobem se o porodních asistentkách vyjadřují páni lékaři. Militantní porodní asistentky? Takovou jsem nepotkala žádnou. Zato jsem ale potkala mnoho militantních porodníků…

Dějství první – Gabriel

Když k nám přišel Gabriel, byla jsem v prvních týdnech těhotenství tak trochu neurotická. A Ivana byla přesně tím hlasem, který mě vracel zpátky na zem a do normálu. Když jsem jí s očima na vrch hlavy sdělila, že se zadařilo a že teda by to chtělo zajít ke gynekologovi, jenom utrousila: „A co bys tam prosímtě dělala? Ještě je moc brzo.“ Pak mi ale podala perfektní info co, kdy, proč a jak to chodí v raném těhotenství. A když jsem se jí pak o pár týdnů později svěřila se svými obavami, protože nějakou dobu předtím už jedno těhotenství nedopadlo, podívala se na mě a svým nezaměnitelným tónem prohlásila: „Víš co? Dej si mokrej hadr na hlavu, jo?“

Ještě teď se musím smát, když si na to vzpomenu 🙂 Bylo to přesně takové jemné „profackování“, abych se vzpamatovala a vrátila se do normálu, jaké jsem v tu chvíli potřebovala.

Měsíce ubíhaly, já poctivě chodila na prohlídky ke svojí lékařce a po každém vyšetření, kdy mě vyplašili nějakými katastrofickými scénáři, to vždy byla Ivana, kdo mi dokázal vysvětlit, o co vlastně jde a jaký je skutečný stav věci. …a že není žádný důvod k obavám.

S blížícím se porodem jsem byla přesvědčená, že jsem vstřebala tolik informací, kolik jsem byla schopná, vybrala jsem si menší porodnici v okolí, která měla poměrně přátelskou pověst a zbytek nechala na osudu v přesvědčení, že porod je cesta, na které nás s malým potká to, co nás potkat má.

V porodnici nastala trochu paradoxní situace, kdy lékař byl mnohem empatičtější a k respektování mých přání více nakloněný, než porodní asistentka. Vyhnula jsem se tak medikaci i nástřihu, ale nechala jsem se přemluvit k dirupci, poloze v polosedě a řízenému tlačení. V závěru porodu pak došlo i na oblíbené přidržení fundu. A výsledek se bohužel dostavil – dystokie ramének a v důsledku následné manipulace s hlavičkou porušení nervů a ochrnutá pravá ručička.

Když jsem pak vše vyprávěla Ivaně, byl její komentář opět velmi stručný: „No, spěchali jste na něj.“

V první chvíli jsem měla pocit, že to tak není, nezdálo se mi, že by nás zdravotníci nějak tlačili kupředu. Ale čím více jsem se o tom, co se s námi s největší pravděpodobností dělo, dozvídala, nezbývalo mi, než dát Ivaně plně za pravdu. A zároveň jsem si uvědomila, jaký dar slova Ivana má. Jak v pár slovech dokáže dokonale postihnout podstatu věcí, jak dokáže v pravou chvíli říct přesně ty správné věci. A znovu se ukázalo, že Ivana dokáže velmi přesně komentovat situaci, ale nesnižuje se k soudům. A to ani ve chvíli, kdy by to drtivá většina lidí udělala.

Jana, Gabriel, Alex a Oliver

…pokračování zítra…