Dějství druhé – Alex

Přišlo druhé těhotenství a s ním spojená další srážka se zdravotnickým systémem. V té době jsem už nežila v Praze, ale nakonec jsem si řekla, že jelikož už další děti nejspíš nepřijdou, tak mám poslední šanci si alespoň jednou užít péči v Ivanině poradně. A tak jsem si udělala výlet do Prahy. A ten zážitek opravdu stál za to. Asi nejvíc mi v paměti utkvěl pocit, jako by nám patřil všechen čas světa 🙂 Měla jsem možnost povědět jí o všech radostech i starostech. Moje největší obava byla, abych se opět nenechala vmanévrovat do něčeho, co mi při porodu nebude vyhovovat. A Ivana opět nezklamala, když mi s úsměvem odpověděla: „Dokud si nelehneš, ležet nebudeš.“ Tato věta mě pak doslova provedla celým porodem… Ivana nakonec ještě zkontrolovala miminko, krásně, jemně, jenom pohmatem, a já odcházela z pocitem toho nejopečovávanějšího stvoření pod sluncem a nevyřčenou otázkou, proč taková péče nemůže být standard pro každou ženu, která by si ji přála.

O pár dní jsem ucítila zvláštní lupnutí a ona to byla plodová voda. Ale kontrakce žádné. Do nemocnice se mi rozhodně nechtělo, bála jsem se vyvolávání, pokud by se porod nerozběhl dostatečně rychle. Zároveň jsem ale měla obavu, co by se mohlo dít, když zůstanu doma. A tak jsem volala o poradu, komu jinému než Ivaně.

A nezklamala jsem se ani tentokrát, Jasně a srozumitelně mi popsala, jaká nebezpečí tu jsou a také jak tyto komplikace případně poznat. Pak ale dodala, že s ohledem na to, jak jsme s miminkem vypadali, když nás vyšetřovala, se jí to nezdá příliš pravděpodobné (těžko vypovědět, jak jsem si v tu chvíli gratulovala, že jsem ten výlet do Prahy uskutečnila). A na závěr ještě přidala upozornění, že druhý porod může být dosti rychlý, tak ať odjezd do porodnice moc nepodceňuju.

Tím jsem se naprosto uklidnila a jenom jsem čekala, až se věci pohnou kupředu. A dočkala jsem se už po pár hodinách. Do nemocnice jsem dorazila otevřená na 9 cm a rozhodnutím nenechat si tentokrát kontrolu nad porodem vzít. Nechtěla jsem se s nikým dohadovat a zvolila jsem proto taktiku pasivní rezistence a všechny instrukce, které mi nebyly po chuti, jsem prostě ignorovala.

Stejně jako při předchozím porodu mi poloha vleže nebo polosedě absolutně nevyhovovala, nejlépe mi bylo v kleku. A tak jsem si na porodním lůžku klečela a opakované žádosti sloužícího personálu, abych si lehla, jsem vypouštěla. Věřila jsem si, že sama dokážu nejlépe posoudit, co mně a mému dítěti nejlépe prospěje, stačilo se jen plně ponořit do porodního procesu. Cítila jsem se tak plná energie, že když v jednu chvíli lékař rezolutně prohlásil, že v této poloze rozhodně neporodím, přišlo mi to dokonce zábavné a s pocitem „hochu, ty tomu tak rozumíš…“ jsem si stále dělala, co jsem potřebovala 🙂

Alex se narodil jen o pár kontrakcí později, a i když to byl docela cvalík (vážil 4,20 kg), zvládli jsme to bez sebemenšího poranění jak jeho, tak mého.

A pochopila jsem i další věc. A sice, že zatímco české porodnictví postupuje vůči rodičkám a porodům z pozice panického strachu, Ivana nemá strach. Ivana má místo toho hluboký respekt k ženám, jejich dětem a jejich volbě, jak přicházejí na svět.

Dějství třetí – Oliver

Oliverek k nám přišel zcela neplánovaně ve chvíli hluboké partnerské krize. Celé těhotenství jsem tak vzdorovala jednak partnerově nevůli a jednak svým obavám a negativním pocitům z nastalé situace. Byly chvíle, kdy mi přišlo téměř nemožné toto dítě s láskou přijmout. Ale devět měsíců je dost dlouhá doba na přípravu téměř k čemukoli 🙂 a přípravu na porod jsem vnímala jako věc maximální důležitosti, pokud jsem si chtěla zmenšit riziko, že se tyto negativní emoce přenesou i do doby, až bude Oliverek na světě. Šanci pro nás oba jsem viděla v nerušeném procesu bondingu.

Po předchozí zkušenosti jsem si byla jistá, že porod jako takový si dokážu uhájit téměř kdekoli. Ale to, co by následovalo těsně potom, už jsem tak jednoznačně nevnímala. A s postupujícím časem jsem byla stále skeptičtější co se týče péče, kterou by bylo schopno nám v tomto ohledu poskytnout konvenční zdravotnictví. Postupně jsem tak začala uvažovat o možnosti porodit doma.
Jenže sehnat v této pro porodní asistentky tak nepřátelské době někoho mimo Prahu, kdo by byl asistence u domácího porodu schopen, je téměř nemožné.

A tak jsem znovu volala Ivaně a doufala v zázrak, že třeba ona by mohla nějakou takovou asistentku znát. A Ivana nezklamala ani tentokrát a já se mohla obrátit na PA jen kousek od mého bydliště. Bohužel se nakonec ukázalo, že ani tato PA mi svojí asistencí pomoci nemůže. Předala mi však alespoň kontakt na dulu, která je maminkou tří dětí, které se všechny narodily doma. Mrzelo mě, že pokud se rozhodnu zůstat doma, budu se muset obejít bez zdravotnické péče, ale po setkání s Monikou jsem se uklidnila alespoň v tom, že jsem konečně našla člověka, který se této možnosti nebál a byl ochoten mě i v těchto podmínkách podpořit. Konečně jsem se propracovala k tomu, že všechny možnosti byly otevřené a já se mohla svobodně rozhodovat podle toho, jak se budu ve chvíli přicházejícího porodu cítit. Byl to velmi uklidňující pocit, to vědomí, že nejsem nikam tlačená a že tentokrát je už opravdu všechno v mých rukách.

Jak moc, to se ukázalo v noci na 21. prosince, kdy se Oliverek rozhodl vykouknout na svět. Nepravidelné kontrakce přicházely po celý den, ale odbývala jsem to s tím, že jsou to určitě jenom poslíčky, vždyť kontrakce k porodu už znám, ty vypadají jinak… Dule jsem ale raději zavolala, že se asi pomalu blížíme do finále. Ale ujišťovala jsem ji, že to ještě nijak akutní není. Když jsem pak o několik hodin později došla k závěru, že tohle už porod opravdu bude a volala jsem znovu, aby přijela, tak když za půl hodiny dorazila, byl už Oliverek deset minut na světě 🙂

Byla jsem v cíli své cesty k přirozenému porodu. V celém domě jsme byli jenom já a Oliver a můj syn mi svým příchodem ukázal, jak to vypadá, když porod probíhá opravdu v naprostém klidu, když si ho řídíme jenom my dva. Ten nebeský pocit klidu a míru, který jsme si s Oliverkem užívali ty první hodiny, si s sebou nesu stále.

Monika nám pak byla k ruce přesně tak, jak jsme to potřebovali. Postarala se o pupečník, pomohla mi do sprchy, poklidila. Zdánlivé drobnosti, které ale měly v tu chvíli cenu zlata.

Před pár lety na stejném lůžku zemřela moje babička, tu noc bylo 20. prosince. Nyní se tu v noci 21. prosince zrodil život nový, nová naděje 🙂

Epilog

Ivana má velký dar, dar přivádět na svět děti s důstojností a úctou k životu samému. Dokáže stát dlouhou dobu trpělivě v pozadí, aby pak jemně zasáhla přesně v ten správný okamžik. Přesně takovou průvodkyní byla i na mé cestě k mateřství. Tímto příběhem bych jí chtěla poděkovat za obětavou péči, kterou věnuje všem ženám, které se na ni obracejí, a doufám, že není daleko doba, kdy už nebude osamělým hlasem volajícího na poušti, ale kdy se profese porodních asistentek konečně dočká svého zaslouženého uznání a jejich péče bude dostupná všem.

Jana, Gabriel, Alex a Oliver