Třešňový květChtěla bych se podělit o náš „porodní příběh“, protože mám pocit, že by to mohlo být pro někoho užitečné. Už jen ta cesta za „přirozeným“ porodem byla pro mě velkou zkouškou. Syn se totiž rozhodl, že se neotočí a zůstal hlavou nahoru. Chtěla bych tedy vyzvat všechny, kterých se porod KP také týká, ať mě kontaktují, když budou potřebovat.

Jednalo se o moje první těhotenství. Ani mě nepřekvapilo, že jsem těhotná, cítila jsem, že je to tak správně. Celé těhotenství jsem měla bezproblémové, dokonce jsem ani netrpěla pověstnými nevolnostmi, miminko bylo hodně aktivní a já se cítila dobře. Tedy, jediné, co mi nedělalo dobře, byly ultrazvuky. Na tom posledním (asi ve 31tt) mi lékař oznámil, že dítě je v poloze koncem pánevním a pravděpodobnost, že se otočí, je prý malá. To mi přišlo jako hloupost, nicméně ve mně začaly hlodat pochybnosti o tom, že je vše v pořádku- začala jsem si připadat jako „pacient“. Než jsem se dozvěděla tuto „diagnózu“, chtěla jsem rodit doma a za tímto účelem jsem chodila ke své PA na konzultace a později i do poradny. S polohou KP ale přišly komplikace, jelikož PA smějí vést doma porody KP pouze do konce 1. doby porodní, poté musí předat rodičku do péče lékařů (porodnice). Sháněla jsem proto porodnici, kde by mi umožnili rodit v mnou zvolené poloze (v podřepu nebo na všech čtyřech), bez preventivního nástřihu, vyvolávání, bez preventivního podání oxytocinu. Hledala jsem porodnici, kdy by mi dítě okamžitě přiložili na hruď a nechali nás s ním v klidu alespoň hodinu po porodu atd.

Objeli jsme s partnerem porodnice v okolí Prahy, které nám PA doporučila (a s nimiž měly jiné ženy dobré zkušenosti) – Příbram, Neratovice, Hořovice, Mělník. Jelikož jsem byla už notně vystresovaná (cca 38tt) z toho, že nebudu mít kde rodit, nechala jsem si poslušně natočit monitor (Příbram), absolvovala jsem vaginální vyšetření, po němž jsem dva dny krvácela (Mělník) a nechala primáře, aby se mnou mluvil jako s malým dítětem (Hořovice). V Neratovicích mi rovnou řekli, že jsou pro ně spontánní porody KP rizikové stejně jako porody dvojčat, proto upřednostňují sekci. Chci jen dodat, že nejsem žádný „radikální“ typ. Na lékaře jsem byla příjemná a poslouchala je, přeci jen jsem si sama nebyla jistá, co je dobré pro moje dítě (co je dobré pro mě jsem věděla – porod doma, v klidu, bez stresu, s lidmi, kterým věřím). Ve všech porodnicích jsem však cítila jedno – velkou nejistotu personálu a strach z vedení spontánního porodu KP. To ve mně vzbudilo další vlnu pochybností, zda jednám správně, když se domáhám spontánního porodu. Z porodnic jsem odjížděla jako slaboch, s pláčem a takovým neurčitým beznadějným pocitem.

Z Mělníka (39tt+5) už jsem vracela domů s tím, že budu buď rodit císařem (a je mi jedno kde), nebo prostě porodím sama doma (velmi mne inspirovala jedna paní, která se se mnou sešla, a dodala mi odvahu), že už to nechci řešit a hádat se. Byla jsem už hodně unavená.

Pak mi však PA poradila, ať zkusím kontaktovat jednoho lékaře, který je externím doktorem v nejmenované porodnici a s porody KP má bohaté zkušenosti. Den před termínem porodu jsem mu volala a v den termínu porodu jsme s ním měli schůzku. Bylo to jako vysvobození. Mluvil o porodech KP moc hezky a já si konečně byla jistá, že to půjde a že se můžu cítit v bezpečí. Dohodli jsme se, že budu rodit v porodnici, v níž byl onen lékař externě zaměstnaný. V plánu bylo, že první dobu porodní strávím s PA doma, a pak se sejdeme i se smluveným lékařem v porodnici.

Tři dny po termínu jsem byla na kontrole u PA a cítila jsem se tak nějak divně, jinak. Břicho mi dost kleslo, a když se mě asistentka ptala, co se mnou je, že vypadám nějak jinak, nevěděla jsem, co mám odpovědět. Obě jsme se však shodly, že zřejmě porodím až za pár dní.

Přijela jsem domů, dala si vanu a ve 22:30 mi praskla voda a odešla zátka. Kontrakce žádné, což mě trochu znervózňovalo. Hned jsem si řekla, že to není dobrý začátek (měla jsem navíc pozitivního streptokoka) a ihned volala PA, která dorazila po půl hodině. To už jsem ale měla velmi silné kontrakce cca po minutě, byla jsem na všech čtyřech a prodýchávala je v obýváku na zemi. PA mě vyšetřila, byla jsem otevřená na 7-8 cm, PA tedy zhodnotila situaci tak, že musíme rovnou vyrazit. Partner se oblékl a připravil tašku a ona zavolala smluvenému doktorovi, který řekl, že přijede k nám, když porod tak rychle postupuje. To bylo celkem překvapení, ale mně se ulevilo, že v tom stavu nemusím zatím nikam jezdit- ani jsem si ještě neuvědomovala, co to znamená, říkala jsem si, že jen přijede, zkontroluje mě a pojedeme. Přijel asi ve 23:30, vyšetřil mě – otevřená na 9cm – ozvy miminka byly v pořádku. Lékař řekl, že nikam nepojedeme, že to prostě dáme doma, že je porod parádně rozběhnutý.

Ani nedovedu popsat, jak se mi ulevilo, že nikam nemusíme. Partner zatopil v kamnech, bylo ticho, přítmí, soukromí.

PA mi pomohla s dýcháním a střídáním poloh, lékař byl s partnerem v kuchyni a povídali si, mělo to opravdu přirozený průběh- ženy rodí, muži vyčkávají. Otevírací fáze byla pro mě velmi bolestivá, na samém konci už jsem byla hodně vyčerpaná a říkala si, že už to nepůjde dál, že to nezvládnu, cítila jsem se slabá a úplně mimo realitu („jak to bude ještě dlouho trvat?!“) – pak se to ale náhle zlomilo, když jsem začala cítit zadeček v pánvi. Dítě šlo konečně ven! S každou kontrakcí se posouvalo níž a níž. Najednou ty kontrakce měly smysl, i ta bolest i ta námaha, všechen ten pot a namožené svaly na celém těle. Cítila jsem se jak žena, která rodí dítě- úplně sama, nahatá, zpocená, silná. Byla jsem v takovém zvláštním rauši – celé mi to připadalo jako věčnost nebo jako pár minut- čas neexistoval, cítila jsem jen dítě, jak jde dolů a neuvěřitelnou bolest a sílu, která mu pomáhá jít ven. Pak jsem mu začala říkat: „Pojď ven, tak už pojď“ – pak jsem nahmatala zadeček a zasmála se.

Lékař a partner byli v tu chvíli už u mě, lékař pravidelně kontroloval ozvy, partner byl tichý a vyčkával. Rodila jsem v podřepu, držela mě střídavě PA a partner, lékař vše monitoroval zepředu, což mi vůbec nevadilo, spíš jsem byla ráda a cítila se jistá, že je vše, jak má být. Přišla jedna velká vlna a dítě bylo po krk venku. PA mě trochu strčila do zad, já přepadla na čtyři a miminko si sedlo. Lékař ho pak zřejmě chytil, protože jsem byla opět v podřepu, PA z jedné strany, partner z druhé. Lékař mu uvolnil pupečník, který měl natěsno obmotaný dvakrát kolem krku. Všichni jsme čekali na kontrakci, která ale nějak nešla. PA i lékař mi říkali, ať zkusím tlačit, ale bez pomocné vlny jsem nemohla dělat nic – za pár chvil ale přišla. Musím otevřeně přiznat, že takovou bolest jsem v životě nezažila. Myslela jsem, že umřu a bylo mi to úplně jedno. Projela mnou taková síla, že jsem musela zřejmě dost nahlas zakřičet, cítila jsem, jak se dole hráz pod 10,5 cm širokou hlavičkou trhá a bylo to tak příjemné! Opravdu, cítila jsem bolest, ale věděla jsem, že to má smysl, že mu moje tělo prostě jen vlastními silami pomáhá vyjít ven- a najednou byl tady, byl na mně, moje dítě na mě koukalo, cucalo prs a já taky koukala a říkala jen: „Ahoj, to jsem já, máma, ahoj.“ nebo tak něco. Ve 2:15 byl na světě. Pupečník utlačený mou pánví, dávno dotepaný, partner přestřihl, vyšla placenta, lékař mě zašil, poděkoval za zážitek a odjel, PA s námi ještě chvíli pobyla a pak jsme leželi v posteli, všichni tři a koukali na něho, co tady vlastně dělá. Ještě v deset večer jsme v té samé posteli leželi jen sami dva a ve čtyři ráno už jsme tři.

Děkuji moc svému dítěti, že se neotočilo a ukázalo mi, že není vše v životě tak, jak si to naplánujeme a jak bychom si sami přáli. Jsem moc ráda, že jsi zůstal hlavou nahoru a já jí mohla do poslední chvíle pod žebry hladit.

Kateřina s rodinou