Když jsem byla poprvé těhotná, byla jsem klasická pracující žena, co se jí najednou změnil život. Vedle práce si odbíhala k lékaři a neměla na sebe moc čas. Bylo přece nutné pracovat do poslední chvíle a vše dodělat… Proč se tolik zaobírat porodem? Znělo z okolí, vždyť je to JEN porod. Jenže málokdo si uvědomuje, jak tento „pouhý porod“ je důležitým milníkem v životě dítěte i jeho matky.

Dostala jsem od lékaře brožuru, kdy mě jaké vyšetření čeká k čemu je dobré a jak se případně pokračuje, kdyby výsledky byly špatné. Žádné informace o nevolnostech, náladách, cvičení, kurzech či centrech povzbuzujících těhotné. Po každé návštěvě u něj jsem se cítila vnitřně prázdná, sice potěšena obrázky z utz, ale jaksi mi chyběla nějaká empatie, povzbuzení, normální „popovídání si“. S lékařem nešlo sdílet své těhotenské rozčarování.

Nedokázala jsem si představit porod doma a obdivovala jsem ženy, které i u prvního dítěte věděly, že jej chtějí porodit doma. Vzhledem k mé vrozené vadě na tenkém střevě jsem byla vděčná za péči internistky v ÚPMD, se kterou jsem mohla konzultovat různé problémy se zažíváním související. V porodnici jsem cítila oporu, jistotu. Měla jsem dulu, představu o přirozeném porodu. Jen jsem bohužel nestihla předporodní kurz Ivany, křížil se akorát s těhotenskou jógou, té jsem dala přednost. Později jsem toho litovala. Ale jako pracující jsem neměla tolik volna, abych mohla absolvovat vše, co bych si přála.

Krátce před půlnocí mi praskla voda. Volám dule, jdu do sprchy a na její radu zkouším spát, ale nejde to, stahy začaly. Zůstávám nadále doma. Když mám pocit, že bych už byla radši v porodnici, jedeme. Cesta dost nepříjemná, nemůžu se uvolnit. Příjem, prakticky nulový nález. Kontrakce, co mám, jsou prý poslíčci (podle křivek na monitoru), co mohou trvat tak 15-18 hod. Nedokážu si v tu chvíli představit, jak by měly vypadat ty pravé kontrakce. Dulu ještě nevoláme, zkouším na radu PA spát. Nejde to, porodní lůžko je děsně nepohodlné, pořád mě z něj padá peřina dolů a mě to rozčiluje. „Poslíčky“ se mi daří nejlépe prodýchávat na wc, sedím na míse, občas chodím. Po 2 hod mi točí monitor, směny se střídají. 20 minut uteklo, hurá, snad mi jej za chvíli sundají. Nemůžu dál ležet. Po dalších 20-ti minutách zvoním na sestru. „Co se děje?“ „Můžete mi prosím ukončit ten monitor?“ „To zvoníte kvůli takové blbosti? Co kdyby takto na mě zvonil každý? To třeba příště za vámi nepřijdu…“ Doktorka přichází na kontrolu, kontroluje jednou, dvakrát, nevěřícně kroutí hlavou. „Už jste na 8 cm“. Žádné poslíčky to tedy nebyly. Jistota nabytá přítomností v porodnici mě takto otevřela za 2h. Bolesti moc nezvládám, ptám se, zda mi můžou nějak pomoci, aby to neovlivnilo průběh porodu. Nikdo mi nenabízí změnu polohy či doprovod do sprchy, jen medikaci. Dula tu ještě není. Volím medikaci, která prý zabírá tak na 20 min a budu při ní usínat. Nikdo mi ale neříká vedlejší účinky a účinky na dítě. Že nejspíš bude usínat stejně jako já. Mě to vůbec nenapadlo. Přijela dula, polohuje mě v závěrečném otvírání. Mohu tlačit, ale nejde to, dítě nespolupracuje, trvá to 40 minut. Začíná se ztrácet na monitoru. „ Máte 2-3 kontrakce na vytlačení, jinak budeme muset zasáhnout. Ozvy jsou špatné, nelekejte se, bude tu teď víc personálu.“ Zabrala jsem na 200% a konečně je hlavička napůl venku, další kontrakce a je venku celá, slyším pláč, polévá mě velká úleva a radost. Hýčkám si svou dcerku, je trochu fialová, ale apgar má 9-10-10. Hezky se adaptuje. Po 72 hod jdeme domů. Na třílůžkovém pokoji jsem se moc nevyspala, na sále byla zima, dostala jsem zánět močových cest, antibiotika, tím způsobené bolení bříška dcerky, super začátek. Ale s podporou duly jsme to zvládli 
Na druhý porod jsem si řekla, takto NE, s bolestí budu pracovat líp, už vím o porodu víc a vím, jak na to. Uchráním své dítě medikace. To se mi povedlo. Ke konci těhotenství jsem si nebyla vůbec jistá, že se mi chce se uprostřed porodu a častých stahů přesouvat do porodnice. Viz příběh 983. Přesunula jsem se až ke konci, krásný začátek (nezapomenutelný pozitivní zažitek) jsem prožila doma. Napodruhé jsme zvládla při své drobné postavě porodit 4,2 kg dítě, bez medikace, bez zranění. Naplnilo mě to velkou radostí a sebevědomím, pocit viny a traumatu ze selhání při předchozím porodu se smazal. Dnes vím, že i se svou vrozenou vadou umím rodit, že tělo si řekne, co potřebuje. Ono samo se zná líp, než jak ho znají lékaři. Je ohleduplné ke svým (i „vadně“ uloženým) orgánům.

Můj velký sen je mít možnost porodit třetí dítě doma. Už mám jistotu, že to dokážu. Mám jistotu sama v sobě, ne ve zdravotnických zařízeních. K tomu jsem si ale musela dojít vlastní cestou, cestou srze dva porody. Bohužel muži tuto zkušenost nikdy nezažijí a mladičké PA (co ve velké míře pracují na sálech) ji také nemají. Proto porodnictví u nás vypadá, jak vypadá. Naštěstí je ale velké množství skvělých žen, které zkušenost s přirozenými porody mají a hlásají ji dál. Ivana je jednou z nich a je skvělé, že svoji práci dělá. Jsem jí za tu „osvětu“ moc vděčná.

jk