Nikdy by mě nenapadlo rodit mimo porodnici. To bych se ale nesměla provdat za svého muže, 100% alternativního Mexičana. Už 6 let žiji v Mexiku a za tu dobu se nám narodily 2 děti.
Prvni přišla na svět dcera. Když jsem před 5 lety otěhotněla, manžel začal hledat porodní asistentku. Hmmm, dobrá, půjdu na kurz, dozvím se určitě spoustu užitečných informací, ale mimo porodnici mě nikdo rodit nedonutí, říkala jsem si, já si mohu vybrat, kde chci rodit a kdykoliv mohu názor změnit. Během kurzu jsem se porodní asistentky (španělsky partera), která je rovněž doktorka (uf, to mě ukliňovalo) vyptala na spoustu nejasností, které jsem měla po tom, co mi mé přítelkyně líčily své porody. Každý porod, o kterém jsem slyšela, byl „problematický“, každý porod byl něčím „rizikový“, některé skončily císařem. Moje partera mě svými odpověďmi přesvědčila, veškerá má nejistota se rozplynula, nabyla jsem sebevědomí, že JÁ MOHU a v den D jsem se s klidným srdcem odevzdala do jejích rukou.

Porod trval celou noc, a navzdory kurzu jsem vlastně moc nepochopila, jak jsem měla dýchat, jak tlačit, co to po mně vlastně chtěly, když už se to tam prostě víc otevřít nedalo. Ale dalo, a narodila se krásná zdravá dcera, přirozeně, jedinými zásahy do porodu byly aromaterapie a koupel v teplé vodě. Daleko horší bylo následné šití, kdy injekce nezabírala. Živě si pamatuji, že jsem ráno po porodu byla velmi vděčná za to, že jsem mohla rodit doma, zvláště, když v Mexiku je poměr císařských řezů 80%, prý. Na bolest porodu člověk rychle zapomene, také díky tomu co následuje, uplakané miminko, bolestivé kojení , nutnost být pořád k dispozici je tisickrát náročnější.

Po nějaké době jsme se přestěhovali na venkov, říká se tomu tady rancho. Nejbližší silnice je 7 km a po ní jede autobus asi 4x za den, ovšem nikdo neví kdy, přeháním :). Při druhém těhotenství se mě má hlava snažila přesvědčit, že rodit tak daleko od civilizace by mohlo byt nebezpečné. I zde zasáhla má partera a řekla, že v tom nevidí problém, když byl můj první porod tak hladký. Dobrá tedy, říkala jsem si, musím jim jen dát vědět včas, aby stihly dojet. Vždy pracují 2 společně: partera se věnuje porodu a dula rodičce.

Tři týdny před porodem jsem šla na prohlídku, miminko bylo „posazené“, tedy zadečkem dolů. Partera mu jemně začala tlačit na zádíčka a na nožičky a též na něj mluvila. Ták miminko, teď tě otočíme. Uvolnila jsem se a čekala co bude. Celá akce netrvala ani 5 minut. Cítila jsem uvnitř, jak se změnilo těžiště. To je ta nebezpečná praktika, kterou doktoři nedoporučují?, optala jsem se. Myslim, že ano, odpověděla partera jakoby nic. Od té doby zůstalo miminko ve správné pozici až do porodu. A mně se ulevilo, do té doby se mi špatně dýchalo a bolely mě záda, nevěděla jsem, že to bylo způsobeno špatnou pozicí miminka. Ten samý den jsem se zúčastnila poslední přednášky předporodního kurzu. V přípravě na druhý porod mi nejvíce pomohlo, že mi tam má dula objasnila můj první porod. Ve zbývajících 3 týdnech jsem přemýšlela, jak se ještě lépe připravit. Došla jsem k názoru, že už nic číst netřeba, že nejdůležitější pro mě bude být uvnitřněná a cítit, cítit své tělo a rytmický proces porodu.

Byla neděle ráno 10. květen, den matek, nejdůležitější svátek v Mexiku. Důležitější než Vánoce, ten den je každý Mexičan se svou rodinou. V půl sedmé ráno mi začala odtékat plodová voda. Napsala jsem zprávu dule a po procházce v sadu si šla ještě lehnout. Když jsem zprávu oznámila manželovi, rozhodl se, že musí na porod koupit nový a krásnější bazén. Po snídaní odjel i s dcerou do města a já zústala u nás, kde zorillos (skunkové) dávají dobrou noc, sama. Zvládla jsem uvařit oběd, cítila jsem se trochu divně, ale kontrakce nepřicházely. Začaly nepravidelně ve 2 hodiny odpoledne, v době kdy se vrátil manžel. Po chvili už jsem je měla po 10 minutách. Zavolaly jsme parteru a dulu. Zjistila jsem, že ranní zpráva nedošla. Dula byla ve městě vzdáleném od nás 2 hodiny, partera byla na návštěvě u své rodiny, 4 hodiny cesty autem. Takže partera vyrazila. Vzhledem k tomu, že jsem měla kontrakce po 10ti minutách, dula se rozhodla na parteru počkat. Asi po hodině jsem si došla na velkou stranu. Máme celkem nízké záchody, které umožňují snazší vytlačování. To se ukázalo pravdivé i při porodu, jasně jsem cítila, jak se hlavička miminka posunula dolů. Kontrakce zničehonic každé 3 minuty. Po telefonu mi bylo doporučeno, abych si lehla. Kontrakce se rozestoupily na každých 6 minut. Od té doby jsem ležela, dýchala, čučela na stopky mobilu a kontrakce přicházely čím dál častěji. Jediné, co jsem si byla kdy schopna z předporodních kurzů zapamatovat je dýchání „jako když sfoukáváš pírko z dlouhého stolu“ fúúúúúúúúú. Netuším, pro jakou dobu porodní je toto dýchání doporučené, ale mně právě tohle sedlo. A tak jsem ležela a kontrakce prodýchávala právě tímto fúúúúúúúúú. Věděla jsem totiž, že když si stoupnu, tak porodím rychleji, a já chtěla počkat na mé asistentky.

Ležela jsem v patře a manžel připravoval bazénky, myl nádobí a hlídal dceru v přízemí. Občasně jsem s asistentkami mluvila/nemluvila po telefonu … během kontrakce se opravdu mluvit nedá. Zkontrolovala jsem čas a zjistila, že už by tu měly být. Hned na to volaly, že se ztratily, jsou kdesi v zácpě a mají to k nám ještě přes hodinu. Nějak se vytratila předporodní návštěva, takže si k nám už nepamatovaly cestu. V dnešní době by si kdokoliv zadal do mobilu souřadnice … Neprofesionalita? Nikoliv, prostě Mexiko … To já jsem ale vůbec nevnímala. Při porodu naštěstí mozek nefunguje. Kdyby fungoval, každá by se situace zalekla, proto Matička příroda porod zahalila do stříbřitě mlhavého hávu. Já rytmicky dýchala a mačkala stopky. Partera volala střídavě mně a taky mému manželovi.

Když jsem měla minutu kontrakci, minutu odpočinek, chtěla jsem sejít dolů, cítila jsem, že už se porod blíží, během minutového „odpočinku“ bez kontrakce jsem ale vstát nestíhala. V té době si asistenky všimly, že manžel není se mnou. Zavolaly mu a na jejich dotaz jim odpověděl, Jana nahoře odpočívá, já jsem dole a hlídám dceru … Ona neodpočívá, ona rodí! informovaly ho, běž se nahoru podívat, jestli něco nepotřebuje.

Bylo 6 hodin odpoledne. Už mi nešlo kontrakce prodýchávat fúúúúúúúúúúúúú, už jsem při kontrakcích otevírala pusu. Říkala jsem si, pusa se otevře, děloha se otevře, musím jít dolů nebo porodím tady nahoře. Vědela jsem, že porod v horní místnosti by manžela traumatizoval, protože vše připravil dole. Tak tedy seber se a zvedni se. V té chvili přišel manžel a pomohl mi sejit. Dole byly 2 bazénky zasypané lístky růží. V jednom se koupala dcera a nadšeně mi ukazovala tu krásu. Můžu si tam vlézt? Počkej, říká manžel, voda je studená. Cožéééé? No, jen tam doleju teplou, to je za 10 minut hotové. Ale já nemám 10 minut času, zvládla jsem říct mezi kontrakcemi. Manžel připravil hadici s teplou vodou. Na moje ustavičné naléhání z bazénu odebral pár kýblů té studené. Miminko už se dralo na svět. Sahala jsem jestli neucítím vlásky. Dcera se přišla podívat blíž, jestli je uvidí, jako v té krásně ilustrované knižce, co jsme si četly u partery v ordinaci, a kde jsem ji vše vysvětlovala, jako přípravu na porod. Přišlo nám s manželem přirozené, že u porodu bude. Též zhlédla jeden krátký a celkem jemný film o porodu, kde viděla, že maminka je tak trochu fialová a křičí. Vlásky vidět nebyly a tak se zase začala koupat. To už se voda v bazénku pěkně prohřála. A já si na kontrakce vždy přidřepla, aby se tkáň ve vodě uvolnila. Myslím, že jsem zvládla tak 3 kontrakce a už jsem říkala manželovi, že při příští vyleze hlavička. Jak jsem to vědela? Netuším. Nevykoukla jen hlavička, narodil se celý kluk. Oči otevřené, krátce si křikl a začal dýchat. Fialový není, pomyslela jsem si, tedy vše v pořádku. Myslím, že by získal 10. Bylo 6.30 odpoledne. Po chvíli jsem vylezla z bazénku a v županu si sedla na stoličku. Pupeční šňůra mě nepříjemně studila a já začala to své nemluvně kojit, vše šlo lehce, přirozeně, samo.

Za necelou hodinku konečně přijely. Dula si stoupla za mě a já se o ni mohla příjemně opřít, partera odstřihla ten studený pupečník, porodila jsem placentu a konečně jsem si mohla lehnout. Už před porodem jsem se rozhodla, že už žádné šití nepodstoupím, ať si to roste, jak se tomu chce. Partera mě zkontrolovala a konstatovala, že je nutné se o ránu pouze pečlivě starat. Hurá! Následovalo měření, vážení a poslech srdce miminka, u čehož asistovala i dcera, a taky papírování. Podepsala jsem 2 papíry a už jsem se mohla věnovat odpočinku. Druhé miminko je daleko klidnější a větší rodinu si teď opravdu užívám.

Chtěla bych zdůraznit, že toto není reklama na domací porod bez odborné asistence. Mně se to přihodilo a měla jsem to štěstí, že jsem si mohla celý porod sama vědomě prožít bez jakýchkoliv problémů. Přesto jsem přesvedčená o tom, že porod je riziková situace a je dobré mít v blizkosti člověka, kterému důvěřujeme, a který dokáže případné riziko objektivně vyhodnotit.

Tento příběh věnuji Vám, paní Ivano. Neznám Vás, ale stejně jako Vy budu donekonečna hájit právo na svobodné rozhodnutí. Nejsme ovce, nejsme skot na jatkách. Ty se rozhodovat nemohou. Stejně tak věnuji příběh Adéle Hořejší, která se za právo na svobodu rozhodování dere jako lvice. Kloubouk dolů, dámy. Fandím všem ženám, které zvládly opustit zajetý stereotyt a prokázat, že ONY MOHOU SAMY.

Jana Ředinová