Dnes přinášíme příběh o zamlklém těhotenství, čekání a přirozeném potratu. Je to téma, o kterém se stále málo mluví a píše. Abychom podpořili informovanost, rozhodování a možnost volby pro ženy, které touto situací procházejí, doplňujeme příběh odkazem na britské podporující informace pro všechny možnosti řešení. Pro české čtenářky bude možná nejzajímavější informace, že riziko vzniku infekce u vyčkávání na přirozený konec těhotenství je 1 % (str. 7) a u kyretáže (revize) je to 2-3 % (str. 11). Pravděpodobnost vyššího krvácení, které by si mohlo vyžádat transfúzi krve, je u vyčkávání 2%, u kyretáže 0.5% a dalších 0.5% riziko perforace dělohy.

Vždycky jsem věděla, že chci mít dítě a vždycky jsem se moc těšila na to, až nastane ten správný čas a děťátko se mi narodí. Bylo to něco kouzelného, krásného, ale zároveň něco, co bylo vlastně stále hodně vzdálené a já, ač jsem nikdy nepochybovala o tom, zda bych mateřskou roli zvládla, jsem si vlastně nedokázala vůbec představit, že bych i já opravdu mohla být těhotná. Jaké to asi je nosit pod srdcem dítě? Jaký je to pocit, když vím, že se v mém těle děje něco tak neuvěřitelného?

Po nějakém čase jsem si vzala svého muže, dokončila školu, začala pracovat, a tak nějak logicky vyplynulo, že teď je ten správný čas založit rodinu. Vlastně to tenkrát tak nějak logicky vyplynulo akorát mně, můj muž na to v tu dobu ještě nebyl tak úplně připravený. Já si ale stála za svým, že teď je ta nejlepší chvíle, a tak jsem „tlačila na pilu“… No, samozřejmě že nejlepší chvíle to nebyla a naše děťátko to moc dobře vědělo. Po pár měsících jsem otěhotněla a ihned s objevením dvou čárek na testu se mi rozzářil celý svět, jakoby se celý můj život otočil o 180 stupňů. Radost však trvala asi týden a pak nastal spontánní potrat. Nic drastického ani nic, co by se běžně nestávalo. Měla jsem tenkrát pocit, že přeci musím něco dělat, že to přeci nemůžu jen tak nechat být a jen nečinně čekat až to moje miminko odejde. Nechtěla jsem si zkrátka připustit, že to opravdu není v mé režii. Když jsem se ale uklidnila, uvědomila jsem si, že se to prostě stává a že je zase dobré znamení, že vůbec můžu otěhotnět. Zpětně vím, že prim v mé hlavě od chvíle, kdy jsme si řekli, že chceme počít dítě, hrál strach, že nebudu moct otěhotnět. Kde jsem k němu přišla, nevím…

Po této zkušenosti trvalo více než rok, než jsem znovu otěhotněla. Můj strach mezitím narostl do nezměrných rozměrů, a tak jsem svého muže přesvědčila (ač s tím nesouhlasil, protože byl přesvědčený, že celý problém je v mé hlavě – a měl pravdu), že půjdeme hledat příčinu problému na kliniku reprodukční medicíny. Jaké bylo překvapení, že se nic zásadního nezjistilo. Nicméně po injekci na vyvolání ovulace jsem otěhotněla. Když jsem našla na testu dvě čárky, nevím, jestli jsem měla větší radost, nebo strach. Nemluvě o tom, že jsem v sobě cítila rozpor ve způsobu otěhotnění. Sice jsem otěhotněla přirozenou cestou, ale ta injekce mi k přirozenému početí zkrátka neseděla… Od začátku jsem sem tam slabě zašpinila, a tak jsem začala užívat léky na udržení těhotenství. Vlastně jsem s tím vnitřně nebyla vůbec smířená, představy o průběhu těhotenství jsem měla docela jiné, nežli se „ládovat“ léky, ale strach byl prostě větší… Na ultrazvuku v 9. týdnu mi však lékař řekl, že těhotenství zamlklo, miminko se přestalo vyvíjet a nebije mu srdíčko. Na to konto mi vypsal žádanku do nemocnice na vyčištění dělohy. Byla jsem pochopitelně v šoku, ale i přesto jsem se zmohla na několik otázek. Proč musím do nemocnice, nedokáže s tím snad tělo poradit samo? Odpověď byla, že zamlklé těhotenství se nepustí a že bych si tím koledovala o zánět dělohy a následnou neplodnost. Nakonec jsme se ale domluvili, že můžu týden počkat, ale potom mám určitě jít do nemocnice, aby se na mě podívali a případně s nimi zkonzultovat další postup. Na otázku, jak to dělaly ženy dřív, mi pan doktor odpověděl, že řada z nich na to zemřela.

Nejsem lékař a netvrdím, že se nemohou vyskytnout komplikace, ale absolutně jsem nechápala, proč by to moje tělo nemělo zvládnout samo. Ještě dřív než jsem se tedy ponořila do svého velkého smutku, rozhodla jsem se, že rozhodně, alespoň prozatím, nikam nepůjdu a že druhý den zavolám Ivaně a situaci s ní zkonzultuji. Nastalo období asi čtrnácti dnů, kdy se nic nedělo, ale já byla strašně smutná, stále jsem plakala a velice negativně jsem reagovala na svého muže, když se mi snažil vysvětlit, že nemůžu lpět na tom, že budu mít dítě, že nemůžu být šťastná teprve tehdy, až ho mít budu…

Telefonát s Ivanou mě moc uklidnil. Ze svého zdravotnického pohledu potvrdila všechny moje pocity, že moje tělo to opravdu zvládne samo a že to prostě může nějaký čas trvat. Zároveň mě ale poučila, v jakých případech vyrazit do nemocnice. Tímto jejím uklidněním jsem se mohla plně začít věnovat tomu, abych situaci zpracovala. Asi po deseti dnech jsem Ivaně zavolala ještě jednou, potřebovala jsem se ujistit, že ta doba, kdy se „nic“ neděje, není ještě příliš dlouhá. Opět se mi dostalo uklidnění.

Asi po třech týdnech od doby, kdy se miminko přestalo vyvíjet, jsem začala slabě krvácet. Díky tomu, že jsem si dovolila prožít smutek ještě s miminkem uvnitř, jsem nyní to přicházející krvácení cítila jako pozitivní a byla jsem za něj ráda. Po pár dnech začalo trochu sílit, zatím ale nikterak drasticky. Byla neděle večer a já si kladla otázku, zda mám zítra chodit do práce. Asi jsem nějak podvědomě tušila, že se bude něco dít. Když jsem otázku ale vyslovila nahlas před svým mužem, který nechápal, proč bych měla být doma, sama jsem si uvědomila, že k tomu není žádný objektivní důvod a že bych také mohla být doma třeba týden a jen čekat…

V práci jsem zažila docela pěkný den. Už jsem se chystala vyrazit domů, když mi zavolal můj muž, že mě vyzvedne autem. Přišlo mi to skoro zbytečné, ale neodmítla jsem. Když jsem se o pár minut později zvedla ze židle, ucítila jsem obrovskou vlnu tepla. Doslova se ze mě „vyvalilo“ velké množství krve. Tmavé kalhoty mi naštěstí dovolily opustit práci bez povšimnutí okolí a za cestu autem jsem byla opravdu vděčná. Dorazili jsme domů, já se osprchovala a zalezla do postele. Tak a co teď? Evidentně se začalo něco dít, ale jak to bude pokračovat? Nebo už je po všem a „to“, co Ivana říkala, že ze mě vypadne, už skončilo v práci v záchodě? Nevěděla jsem…

Brzy jsem ale pochopila, že to byl jen začátek. Začalo mě v pravidelných intervalech pobolívat břicho. Intervaly se postupně zkracovaly, bolest se prodlužovala a sílila. Nejprve jsme leželi s mužem v posteli a povídali si o tom, co se děje. Postupně jsem se ale začala uzavírat sama do sebe, přemístila jsem se do koupelny pod teplou sprchu a cítila obrovskou potřebu být sama a nikým nerušena. Bylo pro mě moc důležité, že mám doma muže, že je mi nablízku, ale zároveň mě rušilo i když se na mě přišel jen podívat, zda „ještě žiju“. Byla jsem v takovém zamlženém polovědomí a prožívala bolest, jakou jsem do té doby nezažila. Zároveň jsem ale neměla pocit, že by bylo něco špatně. Naopak s každou kontrakcí jsem věděla, že moje tělo naprosto přesně ví, co dělá a že to dělá dobře. Cítila jsem ke svému tělu absolutní důvěru. Nakonec, asi šest hodin po mém odjezdu z práce, kdy už byly kontrakce v podstatě nepřetržité, mě něco donutilo kleknout si a v tu chvíli jsem „porodila“. Bolesti zmizely mávnutím kouzelného proutku a nastala obrovská úleva. Osprchovala jsem se, ale protože krvácení bylo příliš velké, než abych mohla opustit vanu, donesl mi muž deky a pití a já ještě asi dvě hodiny podřimovala ve vaně. Přiznám se, že v tuto chvíli jsem hodně zvažovala, jak poznám, zda je krvácení ještě v pořádku, nebo by bylo lepší jet do nemocnice. Protože jsem se ale bála, že když s takovým krvácením do nemocnice přijedu, nevyhnu se chirurgickému zákroku, stanovila jsem si určitou hranici, jak se nesmím začít cítit a že kdybych ji začala překračovat, budeme to okamžitě řešit. Naštěstí nic takového nenastalo a asi po 2 – 3 hodinách se krvácení zmírnilo. Několik dalších dní jsem ještě tu více, tu méně krvácela, byla jsem hodně slabá, ale postupně jsem opět nabrala sílu a začala normálně fungovat. Po několika dnech jsem zavolala ještě jednou Ivaně, abych ji poděkovala, protože i když jsem s ní konzultovala „jen“ po telefonu, byla pro mě její slova naprosto zásadní. Když jsme se potom viděly osobně, řekla mi, že je pro ni největším poděkováním to, že jsem to zvládla sama bez zákroku. Nakonec jsem po skončení krvácení navštívila ještě svého lékaře, který konstatoval, že se děloha opravdu vyčistila a že je vše v pořádku.

Po tom, co jsem zažila, jsem se po psychické stránce cítila velice dobře. Domácím potratem se příběh tohoto těhotenství uzavřel a nevnímala jsem to jako tragédii. Tím, že jsem si na zpracování situace dopřála tolik času, kolik jsem potřebovala, jsem o tomto tématu, které je v naší společnosti tabu, dokázala otevřeně mluvit a zpětně jsem pochopila, co ten můj muž myslel tím, že nemůžu na dítěti lpět. Zní to asi paradoxně, ale najednou se mi po těch skoro dvou letech, kdy jsem si jen přála otěhotnět, neskutečně ulevilo, já začala konečně důvěřovat svému moudrému tělu, začala jsem mít zase radost ze života a výrazně se nám s mužem zlepšil náš vztah. Naše nenarozené dítě mě zkrátka naučilo žít tady a teď a ne až…

Přestože jsem přestala ustavičně myslet na to, že chci co nejrychleji otěhotnět, nechala jsem věcem volný průběh a užívala si života, který je teď a tady, tři měsíce po této zkušenosti jsem našla opět dvě čárky na těhotenském testu. Tentokrát mě zaplavil klid a těšení se a s vědomím, že miminko nejlépe ví, že teď už jeho čas opravdu nastal, že se na něj budeme oba s mužem těšit a že mu už dokážu důvěřovat, jsem se začala tiše radovat. Narodí se nám každým dnem :).

Ještě jednou Vám, Ivano, chci moc poděkovat a přeji Vám jen to nejlepší.

 

Další příběhy, které spojuje téma zamlklého těhotenství/spontánního potratu, najdete zde:
67. Když se nikdo nenarodí
187. Porod s Ivanou
250. Tak trochu jiný příběh
311. Skutečně spontánní potrat
394. Návštěva
611. Loučení s Alicí
652. Loučení s andělem