fireworks-180553_640První syn se narodil v porodnici. O mnoho věcí jsem se zajímala dlouho před těhotenstvím, myslela si, že „mám zmáknuto“ a tím pádem nás čeká super porod. On by byl, kdybych nebyla tehdy tak naivní a nečekala neočekávatelné (od porodníků, ale tehdy také od muže – který ale dělal, co v tu chvíli uměl). Porod proběhl bez komplikací a velmi hladce, žádný masakr, žádná medikace, na porodním sále se však „strhla mela“ – obrovská panika, zmatek, manipulace (přitom se nic zlého nedělo – ale však víme, jak to chodí…). Neměla jsem z toho úplně špatný pocit, cítila se dobře, silně, nejistota a šílené stavy se dostavily až postupně – syn začal mít těžké zdravotní a psychické problémy, které mě vedly k tomu hledat, co je za tím… a při mnoha a mnoha terapiích se ukazovalo (krom jiného), že za tím je fakt pos… porod. Pardon, ale ty psychické následky způsobily u syna fakt těžký průser.

Nicméně! Bolest přináší transformaci, že 🙂 A mně transformace začala totální. Porod nastartoval totální revoluci v mém životě. Všechny hodnoty, přesvědčení, vztahy, názory… všechno muselo padnout. Já už předtím byla v očích okolí „trochu mimo“ – ve smyslu „alternativní“, ale teď to šlo ještě dál a vlastně jinak. Začala jsem ještě víc léčit sebe, syna, vztahy. Přišly velké krize, velké změny, opravdu vše muselo padnout, aby mohlo znovu povstat. Stala jsem se dulou, začala víc tvořit, sebe, svůj život, své zkušenosti. A v celém tom příběhu mi začalo být jasné, že příště to musí být jinak… a taky, že ano. Když jsem otěhotněla, věděla jsem, že do nemocnice jedině v akutní situaci. Ladila jsem se na sebe, miminko… a myslela, že teď už dobré 🙂 ale během těhotenství přicházely opět krize a pády, velká emocionální hloubka a vynořovaly se různé hrůzy… což mě vedlo k několika zásadním terapeutickým intervencím (odborným). Já vím, že se říká, že v těhotenství se do terapie nemá chodit. Ale já jsem musela, protože jsem věděla, cítila až do morku kostí, že by se něco hodně hodně pokazilo, kdybych ty pocity neposlechla, témata neošetřila… Takže jen chci podpořit následující – naslouchejme svým pocitům, důvěřujme samy sobě, my VÍME. A pokud máme pocit, že něco potřebujeme vyléčit, existuje mnoho jemných technik, které jsou účinné a opravdu pomůžou. Za sebe – pomohlo mi velice SRT (spiritual response therapy) a také energetické esence.

No a konečně k porodu našeho úžasného druhého syna Eliáše, který se narodil 11.5.2016 brzy ráno. Dlouho před porodem jsem měla hodně silné poslíčky. Každou chvíli jsem si myslela, že rodím. Svým způsobem porod tedy trval měsíc a půl (v reálu pak asi 3 a půl hodiny :-)). Nicméně vždycky se to uklidnilo a tak jsem čekala a čekala, a pak už byla dooost nervózní 🙂 Pak mi v sobotu ráno odešla hlenová zátka – věděla jsem, že jsme blízko, ale stejně jsem klid neměla (což velmi podporovala i náročná rodinná situace)… Nakonec mi pomohla odpoutat hlavu tvořivost (plstím z ovčí vlny panenky) a taky článek Terezky Kramerové. A taky les 🙂 Celé těhotenství jsem se pořádně nedostala do svého milovaného lesa… a v neděli večer hlásím rodině: jdu! A šla jsem a došla až do lesa na své oblíbené místo. A věděla jsem, že se loučím se starým já, starým životem, že jdu uctít život nový, ukázat mu, kam spolu můžem chodit, jaká je to tady na tom světě nádhera… bylo to velmi posilující a očistné… ještě jsem miminku říkala, že od začátku bychom tak do 4 hodin mohli být spolu, že by se mohlo narodit se světlem (od začátku těhotenství jsem mu říkala Plamínku, Světýlko, přišel mi jako taková pochodeň 🙂 ). Po návratu domů jsem se cítila velmi dobře, únava však zavelela a šla jsem spát. Po půlnoci mě probudila dloooouháááá a bolestivá kontrakce. Nu, uvidíme, co z toho bude… Usnula jsem 🙂 Za asi tři čtvrtě hodiny další… tak se na to podíváme – další kontrakce po čtvrt hodině, to byly zrovna 3 ráno a nastoupily pravidelné kontrakce po 7 minutách, ještě jsem chvíli čekala a kolem půl 4 volala naši PA-dulu. Měla přijet ještě jedna dula, ale nakonec jsme se shodly, že by to nestihla (bydlí hodně daleko), protože to vypadalo na pěkně rychlou jízdu… místo toho PA domluvila jinou PA-dulu… mezitím se kontrakce zrychlovaly a já si pěkně ulevovala v ložnici a dělala ááááá, co to jen šlo… postýlka, kterou vždy máme připravenu, ale nikdy nepoužíváme pro miminko – u prvního jsem z ní měla knihovnu, tentokrát sloužila jako porodní pomůcka… opírala jsem se o ni a prodýchávala poměrně krátké (alespoň mně to tak přišlo), ale velmi silné a intenzivní kontrakce. Občas jsem si říkala – to nedám… jak dlouho to bude trvat ještě? A pak zas wow, to je bomba, to je nádhera… některé kontrakce jsem si celkem i užívala, přišlo mi úžasné, jak jdou, co dělají, jaké jsou… byla to velká síla, spojení s životem, živelností, se sebou samou, s něčím hluboko v sobě, co je světlem i tvou, pravou podstatou… Kolem páté přijela PA, což jsem velice uvítala – jak její ženskou energii a přítomnost, tak její ruce na mých zádech, bože můj, jaká úleva a podpora! Příjemné zjištění, otevřená na 4 cm a její přítomnost to taky všechno podpořila, rozjela a zintenzivnila… občas se v pokoji mihnul muž, ale nevnímala jsem ho – úplně jsem ho tam nechtěla, potřebovala jsem ženy, byli jsme tak domluveni a jemu to vyhovovalo… kolem šesté odchází moji rodiče do práce (bydlíme v jednom domě, nevěděli, co chystáme), kolem šesté dojela druhá PA (proběhl telefon mezi oběma holkami, ať počká na parkovišti, aby se s mamkou nepotkala ve dveřích), kolem šesté mi praskla voda – jen jsem hekla „voda“ a trochu hlasitěji vokalizovala 🙂 v tu chvíli přiběhl manžel, že mamka zrovna odchází, jestli nemůžu křičet do polštáře. No myslela jsem, že ho kopnu i v té kontrakci a zmohla jsem se na „to si děláš srandu“… nicméně rodiče NIC neslyšeli, nezaznamenali a v klidu si odešli do práce 🙂 mně to v tu chvíli ale bylo jedno, i kdyby mě slyšeli… byl to náš proces, úžasná energie a já se nenechala rušit, i když jsem vnímala, co se děje kolem… do pokoje přišla druhá PA, já ležela v podivné pozici na boku, měla pocit, že se nemůžu hnout… holky mi nakonec pomohly na zem, kde jsem chtěla rodit a během chvilek se miminko pomalu začalo klubat na svět… byla jsem úplně užaslá tím přirozeným procesem – nechat tělo a miminko pracovat a spolupracovat, čekat na ten správný moment pro další krok. Chvílemi jsem si říkala, ty jo, to je už nějak dlouho, už tam je takhle hrozně dlouho, ale bylo úžasné, jak se ta porodní cesta díky tomu připravovala, přizpůsobovala a že to bylo vlastně velmi klidné a nebolestivé… Velice rychle bylo možné nahmatat hlavičku na hrázi – to byl bod mého největšího strachu, musela jsem se hodně povolit a pustit… ale nakonec přišel ten nejsilnější moment a miminko vyklouzlo ven do rukou naší úžasné porodní asistentky, která mi jej okamžitě předala (jen co jsem se otočila – rodila jsem zády k nim, v kleku, s jednou nohou opřenou o chodidlo…). A byla to krása a bylo to úžasné a já jsem byla nejšťastnější na světě. Celá ta nesamozřejmá samozřejmost byla tak… plynoucí 🙂

Placenta odešla vzápětí a hladce, poranění maličké pouze vně – jedna menší trhlinka a bohužel jedna v místě nástřihu z prvního porodu – do dvou týdnů zahojené a vše je, jak má být 🙂 K hojení jsem nejdřív od PA dostala šicí byliny… nejvíc mi ale pomohly a ulevily oplachy vodou s éterickými oleji (levandule, růžové dřevo, geránium) a kombinace mazání dubovým gelem z ledničky. Poměrně záhy jsem byla schopná normálně fungovat, energie byla veliká (ač pak jsem si nadávala, že jsem víc neodpočívala bezprostředně po porodu, nicméně už mám dohnáno 🙂 )

Jsem nesmírně vděčná za tento dar. Za tuto zkušenost. Přála bych každé ženě, každému člověku zažít tu nádheru a přirozenost volného plynutí života. Je to mocné, posilující, transformující. Je úžasné vidět, že se do toho fakt nemusí vstupovat… Z porodu, té „velké události“ se tak stává naprosto přirozená součást rodinného života. Miminko vplulo do těla maminky a po pár měsících – miminko z ní vyplulo a je tady. Jsem vděčná za sílu ženské duše i ženského těla. Jsem vděčná za ženskou pospolitost a moudrost. Jsem hrdá na sebe, chlapečka Eliáše, na své tělo, jsem hrdá na ženy, které se rozhodnou vzít život do svých rukou a rodit tak, jak potřebují. Žít tak, jak potřebují. Je to dar. Je to svoboda. Je to tvořivost. Je to nejlepší volba mého života. Jsem na ni tak pyšná. 🙂 Jsem vděčná, že jsem slyšela své pocity a opravdu se jimi nechala vést… Před porodem jsem si myslela, že budu tvrdit, že „překotný porod atd.“ Nikoli. Hrdě a odvážně se za své rozhodnutí stavím. Kdo nechce slyšet pravdu, kdo chce hanit, ponižovat, ubližovat – bude vždycky. A ti, kteří potřebují podpořit, to uslyší. Proto se už nebojím a stavím se za sebe. Jsem lvice, my všechny jsme. A na světě je spoustu dalších spících lvic, které potřebují vědět, že to jde i jinak. Ne třeba nutně doma… ale že můžeme chtít víc, že je to zcela nutné chtít víc, chceme-li žít zdravé a šťastné životy…

Držme při sobě, ženy, potřebujeme to.

Markéta Vlčková