O tom, že budu rodit doma, jsem uvažovala až během svého třetího těhotenství, které následovalo téměř jednu generaci po narození mých prvních dvou dětí. V té vzdálené době v naší teprve pár let se polidšťující zemi se zatím o možnosti rodit doma vůbec nemluvilo, přitom je to tak přirozené. Naše vlastní babičky a maminky se nejspíš narodily ještě doma.

Můj první vytoužený syn se narodil v jedné pražské porodnici v roce 1995, byl to předčasný porod koncem pánevním, s pupeční šňůrou okolo krku a následným křísením miminka. V takové situaci bych o porodu doma ani neuvažovala a jsem velmi vděčná porodníkovi, že syn i já jsme vyvázli bez následků. Byla jsem velmi mladá, nezkušená a vystrašená předčasným nástupem porodu i odstrašujícím nemocničním prostředím a bezohledností části personálu, takže jsem se bohužel neodvážila ovlivnit okolnosti v náš prospěch – což mělo za následek moje velké vyčerpání během porodu, na který mi téměř nezbyly síly a obrovský strach o miminko, který nás provázel bohužel několik dalších měsíců, než jsem opět postupně nabyla sebedůvěry ve své ženství a mateřství a v synovu silnou vůli k životu.

Druhý porod, mé vysněné dcery, následoval hned v roce 1996. Po předchozích zkušenostech jsem „sbírala síly“ na nový boj o život svůj a dalšího miminka. Což málem skončilo neplánovaně domácím porodem. Protože jsem si po prvních stazích myslela, že až tak zítra navečer to bude k odjezdu na velké sálové finále. Můj muž to však viděl jinak, a tak mě nechal odvézt do nejbližší porodnice, po valašských výmolech a kotárech jsme to stihli jen taktak. Tento porod byl tak snadný a příjemný, že se klidně mohl odehrát doma, bez trmácení do cizího prostředí a odloučení od mé rodiny. Ale je pravda, že jsem si v porodnici po porodu více odpočinula. Venkovské sestry byly tetkovsky příjemné, vydatně nám tam vařili, miminka na pokojích… pro mě tehdy idylka.

A pak jsem po mnoha letech otěhotněla potřetí, s mým novým mužem, a to už jsem věděla o možnostech rodit za jiných podmínek, o svých právech volby. Od začátku jsem věděla, že dám přednost „mému“ prostředí, které mě podpoří hlavně po stránce duševní. Protože porod je taky proces hlubokého otvírání se, které stojí na důvěře, klidu a nerušené možnosti rodičky zaměřit do svých hlubin… Samozřejmě jsem nevylučovala variantu, že v případě jiného vývoje těhotenství půjdu opět rodit do porodnice. Těhotenství naštěstí probíhalo víceméně bez komplikací, občasné stahy od čtvrtého měsíce jsem díky zkušenostem z předchozích těhotenství ošetřovala klidovým režimem. Podařilo se mi také absolvovat pouze dva ultrazvuky a jen jeden nebo dva odběry krve, ostatní vyšetření (ačkoli jsem podle tabulek byla skoro „geriatrická“ matka 😀 ) jsem úspěšně odmítla s mým vnitřním odůvodněním, že by případné negativní nálezy (nejspíš ne zcela spolehlivé) stejně nebyly pro mě důvodem k ukončení těhotenství. Velkou podporu kromě víry mi v tomto rozhodnutí nevědomky poskytla kamarádka, která věděla, že její miminko porod nepřežije, a přesto se rozhodla ho donosit – prostě mu chtěla dát vše, co si samo dokáže vzít. Považuji to za nádherný přístup jedné lidské bytosti ke druhé, kéž by se takové světlo šířilo dál.

Takže po těchto stránkách bylo vše v pořádku, někdy dva měsíce před porodem jsem poprvé kontaktovala porodní asistentku, která mi okamžitě padla do oka. Byla to paní Ivana Königsmarková, kterou jsem pak pravidelně navštěvovala až do porodu. Mohla jsem jí během té doby taky kdykoli zavolat, zeptat se. Pomohlo mi to vytvořit si k ní důvěrný vztah a můj klid se tak mohl rozšiřovat, aby mě pak rozšířil, až bude třeba :-)) Taška do porodnice byla ovšem sbalená, porodnice vybraná, benzín natankovaný, muž po ruce. Našemu chlapečkovi se ale na svět zatím moc nechtělo a tak se narodil o 9 dní později oproti „tabulkovému“ termínu porodu. V den D k nám Ivana přijela tak akorát a po celou dobu mi vytvářela ideální podmínky k porodu. Když bylo třeba, dávala mi zpětnou vazbu, která pozice byla nejvhodnější, sledovala jak se daří miminku, respektovala mé potřeby, na rozdíl ode mne úspěšně krotila mého aktivního muže 🙂 Po pár hodinách nám v našem obýváku „zasalutoval“ náš voňavý nový chlapeček (šel s ručičkou napřed) a já ho hned dostala do náruče, ještě na šňůře, poprvé jsem viděla čerstvě narozené neumyté miminko, které po nás koukalo…opravdu, viděli jsme to všichni. Byl to pocit nevýslovného štěstí. Můj muž pak statečně přestřihl šňůru, já porodila placentu, Ivana mě zašila, pomohla mi umýt se a šlo se spát. Miminko se oblíklo a přitulilo. Mylo se až zítra. Vlastně jsme tu noc už neusnuli, nemohli jsme se na ten zázrak vynadívat.

Pokud si to dobře pamatujeme, k tomuto poslednímu porodu vlastně stačila jehla s nití, nůžky a svorka na pupeční šňůru. A přístroj na kontrolu srdečních ozev miminka. Byl to taky první porod, po kterém jsem se bezbolestně zahojila, přikládám to tomu, že jsem sice byla šitá, ale ne nastřižená.

Následující týden jsme ještě byli v obvyklé péči Ivany, která chodila miminko i mě kontrolovat. Podpora z její strany byla opravdu všestranná a celistvá, nezahrnovala pouze tělo, ale také duši. Jediné, co bych příště chtěla jinak, by byla pořádná strava po porodu a úklid našeho pokoje, ale to už není záležitost porodní asistentky 🙂

Jsem velmi vděčná za to, že můj zatím poslední porod proběhl v takovém klidu a bezpečí. Bylo to jistě velkou zásluhou Ivany, její ženskou vnímavostí, hlubokou moudrostí a  především obrovskou životní zkušeností, která je nenahraditelná. Považuji za velký dar pro nás, že jsme mohli našeho syna přivést na svět tímto ženským, pokojným způsobem. Zároveň bych přála své dceři a všem dalším ženám, aby vždy měly možnost rozhodnout se svobodně, kde, jak a s kým budou rodit. Považuji to za jedno ze základních lidských práv. Naprosto nesouhlasím s odsouzením Ivany a považuji to za snahu zmanipulovat další generaci žen, nehledě na ohrožení těch, které se i bez možnosti rodit s asistentkou neodhodlají k porodu v nemocnici.

Leona

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 76. Lukášovo narození