Tři podpůrné příběhy o důvěře – v systém, v porodní asistentku, v sebe sama.

S důvěrou

Rodila jsem v porodnici a paní Ivana se naším životem vlastně jen mihla, ale jak už to u osob podobného formátu bývá, zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Ráda bych vylíčením našeho nedlouhého příběhu vyjádřila svou podporu této úžasné ženě a také všem, kteří se zasazují za právo ženy porodit přirozeně, intimně a s důvěrou.

Když jsem čekala své první dítě, prakticky celou druhou půlku těhotenství jsem prožila ve stresu a v slzách. Jako neznalá prvorodička jsem se svěřila gynekoložce, že mi tvrdne břicho. Netušila jsem tehdy, že je to úplně normální a vyděšeně jsem odkývala, že půjdu na monitor. A porodnice si mě „převzala“. Dokonce mi bylo řečeno, že pokud mi břicho ztvrdne častěji než desetkrát za den (!), mám přijet a budou mě hospitalizovat. Tato vyhlídka mě přirozeně uvedla do stavu, při kterém mi břicho tvrdlo desetkrát za hodinu, ale to už jsem naštěstí lékaři nesdělila. I tak mě začali vést jako rizikovou, musela jsem zůstat doma (a kousat si nehty strachy), každý týden prosedět tři hodiny v čekárně, aby mě sestra zvážila, nechala mě počůrat papírek a lékař provedl velice nešetrné vnitřní vyšetření (jednou mě dokonce seřval, proč se při tom nemůžu uvolnit). V jednom jsem měla jasno – pokud nedojde k ohrožení života, dítě nedám z ruky. Lékař si přečetl můj porodní plán, odkýval mi možnost rodit bez medikace (stejně jsem mu nevěřila, tato obří pražská porodnice mi připomínala masokombinát s tlakem na výkon a rychlost), ale pozorování jakkoliv zdravého novorozence v inkubátoru si prostě nechtěl nechat upřít. Odmítla jsem podepsat papír, že souhlasím prakticky s jakýmkoliv zákrokem, pokud jej lékař shledá vhodným a dostalo se mi odpovědi, že mě tedy nebudou moci hospitalizovat. Měla jsem toho plné zuby a ani můj muž se už nemohl dívat, jak se trápím. Nakonec jsme odjeli z Prahy a dva týdny čekali na porod poblíž malé a příjemné porodnice, kde jsem se nemusela registrovat, syna jsem mohla porodit bez nátlaku a celou dobu jsem ho měla u sebe.

Druhé těhotenství jsem se rozhodla pojmout odlišně. U gynekoložky jsem byla všeho všudy asi třikrát, odmítala jsem vnitřní vyšetření, radostně jsem si tvrdla, jak děloha potřebovala, a domluvila se se dvěmi porodními asistentkami, že se o mě a o dítě budou starat před, během i po porodu. Ambulantním. Nejkritičtějších ale bylo posledních sedm týdnů, a zde do našeho příběhu vstupuje Ivana. Když jsem se PA svěřila se svým traumatem z pravidelných porodničních prohlídek z konce předchozího těhotenství, nadhodila, že bych mohla chodit do Áčka k Ivaně a do porodnice až v hodině H. Tahle představa mě úplně nadchla, paní Ivanu jsem znala jen zprostředkovaně, ale z toho, co jsem o ní slyšela, jsem k ní chovala velikou důvěru. V té době již běžela ona absurdní mašinerie tažení proti samostatným porodním asistentkám, která Ivanu zneužívá jako exemplární případ a já si poněkud rozechvěle kladla otázku, jestli bude mít Ivana v takové situaci vůbec kapacitu zabývat se vystresovanou skororodičkou, která se sice bojí porodníků, ale nakonec si do nemocnice přece jen odskočit hodlá. Když jsem se s ní sešla poprvé osobně, byla to pro mě láska na první pohled. Samozřejmě jsem tedy věděla, jak vypadá, ale naživo z ní vyzařuje úžasné charisma, profesionalita, zájem a i notná dávka pragmatismu, který mě uklidňoval. Líbilo se mi na ní, jak – na rozdíl od mých zážitků s lékaři – na mé těhotenství nenahlížela jako na něco patologického, co je zapotřebí léčit, ale naopak ve mně podporovala sebedůvěru a vědomí, že se jedná o tu nejpřirozenější událost v životě člověka. Na naše setkání jsem většinou musela brát i téměř dvouletého Vincenta, který se pokaždé zabavoval na podlaze Ivaniny místnůstky kostičkami dupla. Nikdy nezapomenu, jak jednou rozsypal celou tašku kostek po podlaze, a když jsem je jako mohutná a vedrem ztrápená velryba chtěla začít sbírat, Ivana se hbitě a graciézně svezla k zemi a začala duplo s batoletem uklízet sama. Jindy Vincenta vyzvedávala na parapet u lůžka, aby mohl sledovat, jak Ivana měří a prohmatává moje břicho, poslouchá ozvy a všechno vysvětluje. Byla úžasná a pokaždé jsem se na kontrolu k ní těšila. Zapůsobila na mě tak mocně, že jsem litovala, že jsem ji nepoznala dřív – s ní bych se odvážila rodit doma, nicméně plánovat podobnou akci na poslední chvíli mi nepřipadalo jako to pravé ořechové. Každopádně bylo neskutečně úlevné moci každý týden napochodovat do místnosti k ženě, které bezvýhradně důvěřujete, která se o vás zajímá, nemusíte celé hodiny čekat a bát se neosobního přístupu; k ženě, která zdůrazňuje, ať v případě jakýchkoliv pochybností kdykoli zavoláte, která vám vše trpělivě vysvětluje, dodává odvahu, věří vám a zároveň je nekompromisně profesionální.

Valerie se narodila v pondělí 25.7.2011, tedy v den, kdy jsem měla jít k Ivaně na další prohlídku, ale tu už jsem nestihla. Zvládla jsem jí akorát zavolat, že už, a nechat si od ní naposledy dodat odvahu. Jsem tedy ráda, že můžu alespoň tady takhle zpětně poděkovat a vyjádřit, jak moc pro mě byla její pomoc důležitá a umožnila mi prožít konec těhotenství v klidu a dokonce i radosti (jaký to rozdíl oproti předchozí zkušenosti!) – Milá Ivano, z celého srdce Vám děkuji za Vaši péči, za Váš úžasný postoj, za Vaši profesionalitu i starostlivost – díky Vám jsme si s Valuškou mohly poslední týdny 2v1 skutečně užít, a to je nádherný dárek k narozeninám 🙂

Vanda Pokorná

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 39. S důvěrou

 

Telefon

Porodila jsem. Dítě je tady. Radost. Chlapec, chlapec je tady. Je svatý Václav, jedna hodina ráno. Radost, radost, radost! Teplé, těžké tělíčko, náruč, prsa. Všechno je tu. Klid, teplo. Tiché hlasy. Hodina, dvě. Radost.

Tři hodiny, kde je placenta? Cože? Placenta? Další hodina. Vzpomínka – bolest, tahání, bolest. Placenta tady není.

Co uděláme? Volejte Ivanu. Co poradí? Pojedeš do porodnice? Mám Ti píchnout oxytocin?

Ne, volej Ivanu. Volá Ivanu. Rozespalý, sametový hlas. Mám se projít, udělat dřep. Má mi píchnout oxytocin a máme jet do porodnice.

Aha, podívej se. Placenta, placenta je tady!!!

Sms pro Ivanu, placenta je tady, všichni jsou šťastní. I chlapec, chlapec, který nese jméno králů a narodil se na svátek krále. Jméno pečlivě vybrané.

Sms od Ivany, gratuluji Vám, můj tatínek nesl stejné jméno krále.

Díky, Ivano, díky za všechno.

Matka, otec, chlapec se jménem Tvého otce a jeho bratr

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 40. Telefon

 

Díky Penny!

Velice si vážím osobní statečnosti paní Königsmarkové a úsilí, které věnovala na zlepšení stavu porodnictví v ČR. Tímto jí věnuji svůj příběh, který vyšel v knize Porodní příběhy / Rodíme se jen jednou, Díky Penny! (poznámka správce stránek: protože je příběh součástí knihy Porodní příběhy / Rodíme se jen jednou, uvádíme pouze odkaz na stránky, kde byl publikován)

Zdenka Pšeničková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 43. Díky Penny!