Když se nikdo nenarodí

SestryNevím jak mám pojmenovat svůj příběh, nejprve jsem vlastně vůbec nechtěla psát… Prostě, protože mám pocit, že bych to neuměla… Pak jsem si přečetla zpověď Ivaniny dcery, skoro jsem se rozplakala, potom příběh předchozí a rozhodla se napsat. Ne o svém porodu, ale jak mi Ivana pomohla prožít „přirozeně“ potrat… Už jsem měla doma jednu zdravou školkovou holčičku, když jsem znovu zjistila, že jsem těhotná. Chodila jsem normálně na gynekologii a asi v šestém týdnu, možná později, to už si nepamatuji a není to asi důležité, jsem začala špinit… Vyděsilo mě to, jako asi většinu žen. A tak jsem v pondělí vyrazila na kontrolu. Můj gynekolog neměl ultrazvuk a tak mě poslal do Motola… Verdikt zněl zamlklé těhotenství, bude nutný zákrok… Byla jsem zaskočená, moc jsem se neptala, jen nějaké moje zodpovědné já se zeptalo jestli musím hned. Řekli mi, že ne, ale, že nejspíš začnu krvácet. Protože jsem měla dceru ve školce a další den dohodnutou nějakou pracovní schůzku, rozhodla jsem se nastoupit do nemocnice až další den, tedy ve středu… Manželovi jsem volala hned z nemocnice, příliš podpory mi neposkytl…… Doma jsem zuřivě hledala informace na internetu, co to vlastně je…., proč se to stalo… Na druhý den jsem se ve školce potkala s jinou maminkou a potřebovala jsem se svěřit.. Moc se mi do té nemocnice nechtělo… A ona mi poradila, zavolej Ivaně… Mě vůbec nenapadlo, že i v téhle chvíli můžu hledat radu u porodní asistentky.. Znala jsem ji, při prvním těhotenství jsem k ní chodila do kurzu… Tak jsem jí volala, asi nemohla vzít telefon, tak mi později volala sama… Už to bylo nádherné… Trpělivě mě vyslechla a vysvětlila, že pokud je vše tak jak říkám, není potřeba žádný zákrok, že vše odejde samo……. A tak jsem se rozhodla do nemocnice nejezdit… Odpoledne jsem jela na schůzku, udělalo se mi tam velmi špatně, ale vydržela jsem nedat na sobě nic znát….. Cestou domů jsem řídila auto, bylo mi strašně, nevěděla jsem jestli budu zvracet hned nebo až za chvíli… Na zadním sedadle seděla moje první dcera, předškolačka, o mém těhotenství věděla.. Přijela jsem domů a už jsem krvácela víc, zalezla jsem si pod deku a přemýšlela co dál…. Znovu jsem volala Ivaně, byla úžasná, cítila jsem z ní odborníka, na jehož názor se mohu spolehnout, zároveň jsem věděla,že rozhodnutí je jen a jen moje. Ona ale byla ten odborník, který mi poskytl podklady, abych se mohla rozhodnout uvážlivě…. Ještě jednou jsem zavolala i do Motola, tam byla také velmi vstřícná sestřička, vlastně mi přesně definovala, kdy se ocitnu v ohrožení života vykrvácením a kdy teda mám přijet…….. Pak přišla noc, velmi podobná té porodní, probíhalo něco jako porodní bolesti, ale já jsem věděla, že se z nich nikdo nenarodí, bylo to strašně smutné… Manžel i dcera spali… Nechtěla jsem ho rušit….. Seděla jsem střídavě na velkém balonu a střídavě chodila do sprchy…. Přesně jsem zaznamenala okamžik, kdy miminko odešlo definitivně…….. Asi to byl kluk,nevím, to se asi nedá vědecky vyzkoumat, ale já jsem o tom přesvědčená, pojmenovala jsem ho Ludvík. To až později, v nemocnici. Nakonec jsem tam ráno odjela. Dnes už to vidím, že jsem nemusela, tenkrát jsem to cítila jinak… Dnes už bych požádala o další kontrolní ultrazvuk, který by nejspíš zjistil, že už není, co odstraňovat. Ale to, co se dělo v nemocnici už je jiný příběh… Já jsem tady jen chtěla napsat, že porodní asistentka vás může podpořit i tady, když miminko odchází předčasně……. Taky jsem chtěla Ivaně poděkovat za podporu, vlastně mi poskytla tři telefonické konzultace, okamžité, bez nároku na honorář… Bez nervozity, velmi profesionálně… Ještě jednou děkuji. A jsem moc ráda, že jsem díky ní mohla prožít i potrat spontánně a přirozeně. Moc mi to pomohlo. Dnes už mám i druhou dceru…

Iva Plachá

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 67. Když se nikdo nenarodí

 

Když nastanou komplikace, porod se zastaví

Přesně tato slova, která jsem slyšela během přednášky při týdnu respektu k porodu od Ivany Königsmarkové, se mi vybavila při mém porodu.

Do té doby porod probíhal normálně, někdy po desáté večer mi praskla voda, nejdříve slabé kontrakce postupně zesilovaly a zpravidelňovaly se. Byla jsem celkem v klidu, bolest šla zvládat úlevovými polohami. Věděla jsem, že nemůžu spěchat, protože musím počkat na ráno, až bude šance sehnat náhradní porodní asistentku. Ta domluvená, ke které jsem pravidelně chodila na konzultace, mi totiž večer, v den termínu porodu, pár hodin předtím, než mi praskla voda, poslala sms, že nepřijde.

Když jsme asi v půl osmé ráno (kontrakce byly už zhruba každé dvě minuty) usoudili, že už není úplně brzo, zavolal můj přítel nejdřív Ivaně, ta ale bohužel zrovna byla u jiného porodu, a pak do porodního domu u Čápa, ale tam nám bylo sděleno, že všichni jsou na konferenci o přirozeném porodu, která se zrovna v tu dobu konala. Sice nerada, ale nevidíce jinou možnost, jsem souhlasila s alternativním plánem, a to převozem do Neratovic, které jsme měli zvolené jako možnost, kdyby nastaly komplikace vyžadující lékařský zásah. Auto nemáme, případný převoz měla zajistit původní porodní asistentka.

Zavolali jsme tedy příbuzné, ale bohužel jsem nepočítala s tím, že moje máma zpanikaří, a místo aby mě odvezla tam, kam jsem chtěla, zavolá sanitu. A to byla největší komplikace u mého porodu. Ten se zastavil, kontrakce skoro ustaly. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to bude dobré, že to nějak půjde. Kontrakce se po nějaké době zase objevily, slabší, a po cca 10 minutách, později po 5.

V nemocnici v Krči (bohužel v jedné z těch, kam jsem opravdu nechtěla) jsem musela diktovat stejné údaje, které jsem už předtím nahlásila v sanitě. Pak mě prohlédl doktor a konstatoval, že probíhá porod (jak objevné zjištění). Pak následovala standardní procedura, hned v jejím počátku jsem byla v lékařských papírech prohlášena za nespolupracující pacientku, protože jsem nesouhlasila s preventivním podáním antibiotik a měla jsem i další výhrady k nemocniční „péči.“ Na základě svého porodního plánu jsem byla nepřímo označena nemocniční porodní asistentkou za hlupáka, protože věřím nesmyslům, které jsem si přečetla někde na internetu a které vůbec nejsou pravda (jednalo se o doporučení světové zdravotnické organizace).

Když jsem se bránila monitoru s tím, že mám zrovna silné stahy, bylo mi vysvětleno, že tohle žádné stahy nejsou, protože ona má tři děti a musí to tudíž vědět líp. Popisovat další události podrobně snad ani nemá smysl, doktor mi vysvětlil, že pokud si nenechám píchnout oxytocin a tlumící léky, tak mě čeká císařský řez, protože se stahy, které mám, normálně neporodím. To, že se (i podle přístroje, na kterém jsem proti své vůli byla připojena) stahy vždycky zmírnily a doba mezi nimi se prodloužila, když do místnosti vstoupil někdo cizí, nebral v úvahu. Porod tedy proběhl řízený lékařsky, nejvíc mi vadila poloha na zádech v polosedě, ještě doma jsem automaticky, tak jak moje tělo chtělo, byla na čtyřech, na kolenou. Další věcí, která mi hodně ztěžovala situaci, byl hlad. Naposled jsem jedla kolem sedmé večer a syn se narodil po páté odpoledne další den, a první jídlo (rohlík s taveným sýrem, tedy kynuté nadýmající pečivo a potravina plná tavicích solí a konzervantů, které jsem se pečlivě vyhýbala celé těhotenství) jsem dostala až po sedmé večer, tedy po 24 hodinách, a to jen ještě proto, že můj přítel, který byl se mnou (nadstandardní pokoj stál 1000 za den, k tomu další 1000 za noc, kdy je na pokoji přítomna další osoba), přesvědčil setru, aby mi něco k jídlu našla. On jedl až další den, kdy ráno bylo otevřeno v nemocničním krámě, na nemocniční jídlo nárok neměl.

Syn byl z prvních dvou hodin po porodu se mnou sotva půl hodiny, pak byl kvůli údajné nízké teplotě umístěn na vyhřívací podložku, což jsme se ale dozvěděli až zpětně, i když předtím jsme byli ujištěni, že nám ho hned po nezbytných vyšetřeních vrátí, a že to bude tak na čtvrt hodiny. Z nemocnice jsme odešli na revers 24 hodin po porodu, o propuštění jsme žádali hned ráno, ale museli jsme počkat na odpolední vizitu.

Celý zážitek porodu byl pro mě velmi traumatizující, o to víc, že jsem si vše plánovala jinak a hlavně proto, že jsem věděla, že to jinak jde. Po porodu bych byla schopna se postarat o sebe i o dítě, kdyby nebylo bolesti nastřižené hráze. Opakovaně jsem prohlašovala, že nástřih nechci, přesto mi ho lékař udělal a po porodu ještě klidně prohlásil, že to bylo preventivní. Šití bolelo víc, než samotný porod. Celkově se jednalo o stav naprostého zoufalství a ponížení, nic podobného už nechci zažít.

Bohužel porodních asistentek je málo, a tak když nastanou komplikace s jednou, často není nikdo, kdo by mohl zaskočit. Držím palce, ať i v naší zemi, 23 let po revoluci, zvítězí právo, a ať ruce, které pomáhají, zase mohou, a nemusí jen nečině ležet složené v klíně.

K.M.M.

 

Tento příběh vyšel v únoru 2012 na Příbězích zde: 72. Když nastanou komplikace, porod se zastaví