Rodit „přirozeně“ mi připadalo něco tak přirozeného, že jsem si pod tím pojmem nedokázala ani nic představit. Měla jsem za to, že až nadejde „moje hodina“, prostě pojedu do porodnice a tam přirozeně porodím. V Podolí jsem absolvovala předporodní kurz, kde jsem se dozvěděla cenné informace o tom, že je nutné přijet do porodnice do 2 hodin po odtoku plodové vody, zaregistrovat se na recepci a vyplnit nějaké formuláře, že nemáme moc křičet, abychom se nevyčerpaly a že nástřih není vůbec cítit a stehy se vstřebají, než půjdeme z porodnice domů. Ujistila jsem se, že nebude nikdo nic namítat, když budu chtít rodit ve dřepu.
Dokonce ještě pár měsíců po porodu jsem byla přesvědčena, že můj porod byl víceméně „přirozený“ a děkovala Bohu za tu vymoženost moci rodit s pomocí lékařské péče, protože bych jinak nejspíš při porodu zemřela.

Týden před termínem porodu jsme s manželem jeli navštívit mou rodinu do Krušných hor, ale už po cestě jsem se necítila dobře, chytla jsem nějakou virózu, měla jsem záchvaty kašle, dostala jsem strach o miminko. Nechala jsem se odvézt na kontrolu do porodnice v Ostrově nad Ohří, kde mi naměřili nebezpečné hodnoty čehosi a nařídili hospitalizaci. Chodili mě monitorovat každých 6 hodin, dávkovali antibiotika a kapky proti kašli, všichni doktoři mě postupně prohlédli a každý vyjádřil svůj názor, co dělat, několikrát padlo vyvolat porod do 2 dnů, jestli sám nezačne. Důvěřovala jsem oprávněnosti takového postupu. Ani po 4 dnech se nic nedělo, jen jsem se už cítila lépe a kašel ustupoval. V den termínu porodu si mě předvolal sám primář, řekl, že už se tu nemusím trápit čekáním, můžeme porod vyvolat. Nejistě jsem souhlasila, primář mi protrhl plodové obaly. Bylo to bolestivé a velmi hrubé, provedené takovým dlouhým kovovým zahnutým nástrojem, vyděsilo mě to, tak jsem byla ohřiknuta, ať sebou tak nešiju, jak chci zvládnout porod, když mi vadí i toto. Odcházela jsem z jeho „kanclu“ s pocity ponížení a zaroveň vzrušení, že už brzo bude dcerka na světě. Za několik hodin jsem začala cítit pravidelné kontrakce, zprvu snesitelné, pak začalo jít do tuhého. V poslední hodince před velkým finále jsme sledovali v televizi italský film Sto hřebů, bohužel nevím jak dopadl, poněvadž jsem už po 8 hodiných nesmírně bolestivých kontrakcí byla téměř v bezvědomí, říkala si, že takto nejspíš vypadá smrt umučením.

Zachránila mě až sestřička, která mě zavolala na porodní sál na kontrolu, jak porod postoupil. Položila jsem se na záda, pověsila nohy do držáků, byla jsem otevřená na 7 prstů. PA zavolala: „Rodíme!“, otevřely se dveře, přišlo několik osob ve zdravotnickém oblečení, PA houkla: „Přiveďte rychle tatínka!“, jako by narození naší dcery neměl ani stihnout. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem vidět, co se kolem mě děje. PA mi strčila prsty do pochvy a tlačila bolestive proti hrázi. Na změnu polohy nebyl čas. Nade mnou stály nějaké sestry, dávaly pokyny, ať se při kontrakci nadechnu a tlačím. Manžel mě držel za ruku. Nešlo mi tlačit vleže na zádech, vysvětlily mi, jak to mám dělat lépe. Ucítila jsem strašnou bolest v podbříšku, jako by se mi trhalo něco vevnitř, sestry dále pobízely k ještě většímu tlačení, kontrakce najednou přestaly. Někdo vyvlíkl mou ruku, za kterou mě manžel držel a umístil mi ji na držadlo na okraji tohoto zcela horizontálního porodního lůžka, nejspíš mi v tomto okamžiku pustili žilou oxytocin. Zkusila jsem trošku zatlačit, něco se hnulo, musela jsem proti ostré bolesti v podbříšku tlačit do zrudnutí, chtělo se mi kašlat, dusila jsem se, pak se ze mě ozval podivný dávivý zvuk, za který jsem se styděla. Najednou bolest přestala.
Za pár vteřin mi na břicho položili mojí holčičku, byla krásně teplá a celá od krve. Nedýchala a měla zavřená očíčka. Vztáhla jsem k ní ruce a poprvé se jí dotkla, ale to už mi ji nějaké ruce v gumových rukavicích sebraly. Cítila jsem úsměv na své tváři, manžel na sále nebyl, doktor ho vyvedl ven. Otočila jsem hlavu, abych viděla svou dcerku, drželi ji za nožičky a silně ji masírovali, měla ručičky zoufale vztažené k podložce, poprvé jsem  uslyšela její hlásek, když jednou zakřičela. Přistoupil lékař, že mě zašije nástřih. Než si připravil verkcajk, nějaká ruka zezadu mi odhrnula košili na prsou a ruce v gumových rukavicích mi přistrčily dcerku, překvapeně jsem k ní vztáhla ruce, abych ji nějak uchopila, ale hlas řekl: „Napila se moc plodové vody, nepřisaje se“, a ruce ji odnesly. Doktor začal šít, ječela jsem bolestí a propínala nohy, cítila jsem každé projetí jehlou do masa a utahování nitě, personál se taktně vytratil i s dítětem.

Když bylo po všem, moje tělo se třáslo bolestí od místa šití a naplnila mě prázdnota. Vnímala jsem je nesmírnou bolest a tlak v jizvě, nebyla jsem schopna se pohnout, přesto jsem se musela ještě nadzvednou a vyčůrat do mísy, kterou mi jedna přísná a hrubá sestra strčila pod zadek, nechtělo se mi, ale jinak že mě vycévkuje. Když už jsem neudržela vyzdvihnutou pánev nad mísou a sestra stále nikde, posunula jsem se o kus nahoru, abych se opřela. Za to jsem dostala dalšího sprďana. Konečně se vratil manžel, ptala jsem se, kde je Carlička, doufala jsem, že je s ním. Přivolaná sestra odpověděla, že je na novorozeneckém oddělení na vyhřívaném lůžku a že teď mají na starosti další porod.

Věřila jsem, že takový je přirozený porod. Než jsem v televizi slyšela mluvit Ivanu. Vyhledala jsem si ještě další informace. Najednou mi došlo, co se stalo. Zachvátila mě naprostá panika, několik měsíců jsem probrečela, pronásledovaly mě noční můry v podobě gumových rukavic odnášejících moje právě porozené dítě, můj život prostoupila prázdnota, neměla jsem chuť cokoli dělat ani dál žít, toužila jsem jen dokončit svůj porod, který rozhodně ještě nevrcholil, když jsem byla otevřená na 7 prstů. Mojí dcerku ze mě násilím vyrvali a pak mi ji vyrvali i z náručí. Vyhledala jsem psychoterapeutku dr. Máslovou, se kterou se pomalu snažíme zpracovat tento zážitek. Diagnóza: posttraumatická stresová porucha. A také mám zdeformovanou pochvu po špatném zašití, ještě 8 měsíců mě jizva bolela, než téměř moje vagina ztratila citlivost. Vyšetření u gynekologa 6 měsíců po porodu odhalilo také prolaps močového měchýře. Ještěže tady máme další doktory, kteří to snad nějak opraví.

Miliony českých žen zažívá „přirozený“ porod tak, jako jsem ho prožila já. Ale jsou tady Příběhy pro Ivanu, které jsou každý úplně jiný jako každá žena, ale všechny jsou nádherné, důstojné, inspirující, radostné, plné síly. Mohou pomoci nejen jí, ale i všem ostatním ženám, aby pochopily důležitost toho zážitku pro celý další život.
Ivano, neznáme se, ale snad se ještě poznáme, třeba u porodu mého dalšího dítěte, dá-li Bůh. Moc Vám děkuji za Vaši práci a pevně věřím, že bezpráví, které právě zažíváte, bude brzy poraženo.

Barbora & Carla

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 82. Příběh o tom, proč je dobré míti Ivanu