K dnešnímu Mezinárodnímu dni porodních asistentek přinášíme krátký, ale silný příběh o kontinuitě a rodinném zdraví. Moc děkujeme paní Martě, že ho Příběhům v roce 2012 poslala.

Narodila jsem se doma v době druhé světové války, jako třetí dítě. Vážila jsem čtyři a tři čtvrtě kila a v rodině se říkalo, že jsem byla tak mastná, že když mne koupali, tak se mne ani voda nedržela. Přede mnou se doma narodili i mí dva bratři. Ten nejstarší zemřel v roce na záškrt. Jeho velkou fotku jsme měli vždycky pověšenu v hale. Po válce, 6 let po mně, se narodila moje sestra, a to taky doma. Pamatuji si přesně, jak vypadala, když se narodila. Porodní bába bratra a mně zavolala do pokoje, kde vedle usměvavé maminky leželo spokojeně spící mimino.

Když jsem se o více než tři desítky let brodila sama sněhem cestou k porodnici, uvažovala jsem o tom, že ten porod asi nebude tak riskantní záležitost, když jej moje maminka zvládla 4x doma sama s porodní bábou.

Moje dcera porodila své dítě doma. S porodní asistentkou. Stejně jako moje maminka. Moc jsem jí fandila. Když jsem dceru a vnuka druhý den spatřila, znovu jsem měla před očima obraz mé šťastné maminky a spokojeného děťátka.

Bylo to i díky Vám, paní Königsmarková, a statečným porodním asistentkám, které Vás měly za příklad.

Děkuji Vám, že se do naší rodiny mohla vrátit zdravá tradice.

S pozdravem, babička Marta.

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 100. Narodila jsem se doma před sedmdesáti lety