Jak být sebejistým rodičem

ŠnečekMilá Ivano,

potkala jsem se s Vámi před osmi lety, kdy jsem čekala své první dítě. Jsem člověk, který potřebuje mít vše, co se týká jeho těla, pod silnou kontrolou, a k tomu potřebuje hodně informací. Sbírala jsem je všude možně, vážila a třídila, a tak jsem se dostala k vašim předporodním kurzům. Už jen to, že slibovaly sejít se šestkrát po dvou hodinách a probrat vše důležité okolo porodu a péče o miminko, ve mně vyvolalo důvěru; hodinovým rychlokurzům, které nabízely okolní porodnice, jsem nedovedla dost uvěřit. A co bylo slíbeno, bylo i dodrženo: nikde jinde jsem nezískala tak ucelený obraz nejen o porodním procesu samotném, ale i o nejrůznějších vyšetřeních a úkonech, které to mohou doprovázet, včetně informací o výhodách a nevýhodách a o variantách a jiných možnostech. Velmi mi to tehdy pomohlo ujistit se ve správnosti volby porodnice ve Vrchlabí, kam jsem hodlala z Prahy odjet. V dvouhodině věnované pouze kojení a možným problémům s kojením jsem načerpala informace, které se mi hodily v následujících kojících letech.

Ale Vaše přednášení nespočívalo jen v předání informací – zcela samozřejmě jste nabídla a posléze nám poskytla i osobní pomoc ve chvíli, kdy byla potřeba – když jsem zoufalá telefonovala z porodnice, že miminko stále spí, nejí, hubne a nutí mi příkrm, dostalo se mi informací a podpory, kterou jsem potřebovala. A když jsme se s miminkem vrátili, zcela samozřejmě jste nám přijela domů nahradit lekci péče o dítě, kterou jsme “prošvihli” dřívějším porodem. Dodnes nezapomenu, jak jste místo v porodnici vnucovaného otírání a “oprašování” naši malou dcerkou vzala jistě do rukou a umyla jí zadeček pod tekoucí vodou v umyvadle: několika pohyby a slovy podpory jste nás naučila nebát se a být jistými a sebejistými rodiči. Naše cesta k vědomému rodičovství začala tehdy, v naší malé koupelně, kdy jsme zjistili, že naše intuice je správná, že můžeme zahodit to, co nás učili a jednat tak, jak to cítíme.

Moc přeji Vám i dalším rodinám, abyste nadále mohla otvírat náruče, srdce i mysli.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 212. Jak být sebejistým rodičem

 

Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…

VioletNaše třetí je malá rychlá svéhlavička a příběh jejího narození věrně kopíruje její povahu. Rozhodli jsme se ji porodit doma, s Ivaninou asistencí, a vše jsme pečlivě a detailně plánovali – materiální vybavení, domluva s dětským lékařem, sepsaná a vylepená telefonní čísla, sestudované postupy resuscitace, rodinné hlídací manévry – vše tak, jak jsme byli vždycky se vším oba zvyklí. Zapomněli jsme jen na pravdivá slova Ingeborg Stadelmann: „Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…“ Když mi ve dvě v noci praskla plodová voda a já rozechvěle volala Ivaně, vyptala se na stav, na pohyby a řekla, ať se ozvu, až mi začnou kontrakce. V lehce omámeném šoku z “už je to tady” jsem si vlezla pod horký proud sprchy – a zapomněla na svět. Dcerka měla svůj vlastní plán. Když jsem se probrala z porodního tranzu, abych sdělila muži, ať Ivaně zavolá, bylo mi jasné, že už to k nám před jejím narozením nestihne. Malá svéhlavička se narodila čtvrt hodiny nato, o půl čtvrté v noci, do rukou svého otce. Vymotal ji z pupeční šňůry a podal mi ji do náruče. Napjatě jsem sledovala její boj o první nádechy, zatímco muž dle Ivaniných pokynů v telefonu kontroloval můj i její stav: čistotu úst a nosu, tepání pupečníku, míru krvácení, dělohu, aby se oba ujistili, že vše je dobré a do jejího příjezdu není třeba nic řešit. Ivana přijela deset minut nato. Dodnes oceňuju, že se k nám nehrnula s nějakým halasem a rychlou akcí, ale tiše a šetrně zhodnotila situaci a nechala nás dál si užívat společný nový čas. Zůstala dvě hodiny, a když bylo i dál vše v pořádku, po kontrole mně i miminka se zase tiše vytratila.

Ivano, za Vaši úctu k rodičkám, novorozencům a porodu jako takovému si Vás velmi vážím.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 219. Zaprvé to proběhne jinak, zadruhé jinak, než si rodiče myslí, zatřetí někdy samo od sebe…

Další střípek do obrazu

RoseV mém čtvrtém těhotenství Ivana vlastně vůbec nemusela figurovat. Jako průvodkyni těhotenstvím a porodem jsem si vybrala jinou porodní asistentku, se kterou jsem se díky pracovním aktivitám spřátelila. Těhotenství probíhalo skvěle, podařilo se mi dokonce najít gynekoložku, která společnou – nebo možná střídavou 🙂 – těhotenskou péči s porodní asistentkou uvítala. Na kontrole pět dní před termínem porodu se mojí porodní asistentce nezdály ozvy miminka a vyžádala si kontrolu na monitoru CTG. Takováhle náhlá změna všeho mě naprosto vykolejila – a zde se do příběhu opět vrátila Ivana, aby mu vrátila porušený řád. Nejprve jí moje PA zavolala o radu, kam se mnou – doporučila nám a hned dala kontakt na konkrétní porodnici a konkrétního lékaře, kam jsem se mohla hned obrátit. Pak mi ještě sama volala, aby mě ujistila a podpořila, a pomohla mi neplánovanou situaci překonat. A aktivně se znovu zajímala o výsledek – ten byl naštěstí v pořádku, miminko nakonec opravdu jen tvrdě několik hodin spalo; když se ho podařilo u monitorování konečně vzbudit, reagovalo zcela fyziologicky. Ivanina péče – zcela nezištná, už jsem nebyla její klientkou – mě tehdy opravdu dojala. Osobní a lidský zájem o to, aby i toto moje těhotenství, se kterým už neměla vlastně nic společného, dobře dopadlo, mě velmi zasáhl. Ivanu jsem v té době znala už osm let, poznala jsem ji jako přísnou i rozšafnou, respektující i konající, ale tentokrát jsem ji poznala i jako vřelou a pečující.

Ivano, možná jsem to nikdy neudělala osobně dost důrazně. Tak aspoň takto: za všechny ty roky, těhotenství a děti, za Vaši péči vám upřímně děkuji. Moje tři příběhy jsou jen tři malé střípky, tři malé kostičky podpory, kterou vám oplácím vaši péči. A doufám, že takové kostičky budou na těchto stránkách stále přibývat, dokud se Vám nedostane spravedlivého zadostiučinění.

Markéta Pavlíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 226. Další střípek do obrazu