Příběh č. 211 mě konečně rozhoupal k napsání toho mého. Na podporu Ivaně a všem statečným lidem.

Ačkoliv jsem, BOHUŽEL, s žádnou ženou nikdy o porodu nemluvila, už jako malá holka jsem chovala pevné přesvědčení, že porod mě děsit nemusí. Vzpomínám jak jsem ve třinácti letech málem zkolabovala při odběru krve. Tehdy mi řekla sestra, která mě nabírala: “Holka, vždyť jsi ženská! Tohle nic není! Co budeš jednou dělat u porodu???“ “Přece rodit! Na tom nic není…”, myslela jsem si tehdy  🙂 Ano, vlastně odběr krve, to bylo to jediné, co mi na cestě k miminku vadilo. Ostatní jsem považovala za přirozené a tudíž bezbolestné. Hysterické rodící scény z filmů se mi zdály trapné a odmítala jsem uvěřit, že to musí být tak.

O dvacet let později, krátce po svatbě, jsem s manželem odjela na závod horských kol. Z Karpacze na Sněžku. Ten den slunce rozehřálo vzduch na 34°C a na prezentaci závodníků se stála dlouhá fronta na otevřeném prostranství stadionu. Při čekání se mi zamotala hlava a podlamovaly se mi kolena. Avšak číslo na řidítka jsem statečně vyzískala a přežila i nekonečné čekání na startovní výstřel. I tu Sněžku jsem úspěšně dobyla. V cíli jsem “vyluxovala” bufet, a jelikož manžel dosud bojoval s nástrahami horského terénu, šla jsem se z toho našeho nejvyššího vršku rozhlédnout. Jak tak koukám do dáli, najednou pláču. Je mi divně a vůbec nevím PROČ??? Cestou domů mě přepadl velký hlad. Poroučím muži stanout na parkovišti a vyrážím do supermarketu. Abych odtamtud přinesla… kojenecký overal! Až mužova otázka ”Tohle jako budeš večeřet?” mě probrala k uvědomění, že jsem nekoupila nic k jídlu. Skoro jsem se zastyděla, co blbnu, když tenhle měsíc bylo všechno jako obvykle. Tedy myslím periodu. To se prý někdy stává… Intuice však správně napovídala, že něco velmi významného začíná být jinak!

O týden později jedeme autem a já – zimomořivec – vypínám topení. Muž se brání, že je mu zima. Myslím si v duchu, že nejspíš bude nemocný. Muž říká nahlas: “Jsi nějaká divná!”.  “Divná? Že by???!!!” BINGO! Pojímám podezření, které si jdu ověřit k lékaři.
Ten mě uzemní hned ve dveřích:”Tak co Vás trápí?”. Nedám se: “Mě spíš něco těší!”.
“Myslíte? Tak se na to podíváme.” Ultrazvuk… lékař hledí na monitor: “Jéjej! Jéjej!”.
“Jéjej? Jsem tu správně? To ještě neviděl miminko či co?”. Gynekolog.: “Máte v rodině…?” Nestíhá doříci. Vyhrknu: ”Máme!”
A tak to vím. 8.tt a v bříšku mi rostou hned dva nové životy!!! Těším se! S porodem si naprosto hlavu nelámu. Žádné kurzy, však to dáme! Sladká nevědomost!

27.tt – v noci se mi dělá zle. Velmi zle. Zvracím od půl třetí až do rána. V sedm už jdu budit muže, že asi budu potřebovat lékaře. Muž tvrdí, že to přejde. Volám své sestře. Ta nařídí muži okamžitě zavolat pohotovost, což muž učiní. Lékař změří tep a tlak, praví, že není gynekolog, ale se mu nezdá, že bych rodila. Odjíždí. Jsem velice vyčerpaná, chvílemi usínám, ale nevolnost mě zase budí a je mi čím dál hůře. Nakonec zavelím, že jedeme do porodnice.

Hlásím se na ambulanci. “Nejste u nás registrovaná!“, mračí se na mě sestřička.  “Prosím! Čekám dvojčátka a je mi moc špatně.“.  “Tak si počkejte!“.  Čekám – klečíc nad mísou WC u čekárny… Zhruba za dvě hodiny se mě konečně ujímá lékař. Na rozdíl od sestry na ambulanci je milý a říká, že je dobře, že jsem přijela. Jsem vyděšená jako ještě nikdy v životě! Porodnice u Apolináře měla stop stav, ale mě si nechali. Ovšem s tím, že budu nocovat na porodním sále. Ležím na lehátku, do žil kape infuze a z okolních kójí se ozývá hysterický křik. Ten filmový, co NEMŮŽE být pravda!!! Bojím se. Nikdo mi nic neřekl. Jen: “Tohle si oblékněte! Tady si lehněte! Dáme kanylu!… Nad ránem se vydám na WC. Z přilehlé místnosti se najednou vypotácí žena v zakrvaveném andělíčku. Křičí na mě, ať jí seženu doktora. Běžím ke svému lůžku a zvoním na sestru. Žena si lehá na zem chodby. Přikvačí dvě sestry a vlečou ji pryč. Kvílení se za chvíli mění v dětský pláč. Považuji to za dobré znamení, ale i tak se strachy klepu. Přichází ke mně sestra: “Spěte! Spala jste?  Dám Vám něco na spaní!”.  “Ne, děkuji!”. “Tak dobře, ale jestli sem přijdu za chvíli a nebudete spát, tak Vám něco dám!”….

V poledne mi hlásí, že mám štestí. Vypadá to, že se na perinatologické JIP uvolní postel. Chci se zeptat na oběd, protože už 24 hodin jsme nejedli, ale sestřička je jako vítr. Zmizí, než se nadechnu. Myslím si tedy, že máme snad cosi, místo jídla, v infuzi.:-) Kolem 16h přichází znovu sestra. Stěhuji se na JIP. Ptám se, zda tam dostanu večeři. “Jé! My jsme na Vás zapomněli! To víte, na sále se nejí!”.

Týdny v porodnici se vlečou. Občas přijde vizita: “To už dlouho nebude!”, říká jeden “profesor” druhému u mé postele. “A tady už vůbec ne!”, nad mou spolubydlící. Po odchodu lékařů se noříme pod peřiny a obě pláčeme. Při jedné vizitě pochopím, že se plánuje můj porod sekcí. Dovolím si namítnout, že chci rodit přirozeně. “Prosím Vás, na to tady nemáme čas! Patlat se s dvojčaty. Navíc máte plod B koncem pánevním!”. Oponuji: “Stejně mám v plánu rodit U Sluneční brány!”. “To byste ovšem musela vydržet do 34. týdne. A to byste tedy byla big frajer!”, sborový smích přítomných zdravotníků… Když se za nimi zavřou dveře já i Monika opět pláčeme.

34.tt. Podepisuji revers a za dramatických okolností (musel mě přijet vysvobodit manžel, protože žena pod vlivem těhotenských hormonů prý není plně svéprávná) opouštím porodnici u Apolináře. Místo rozloučení za mnou volají, že porodím na dálnici!

37.tt Porodnice Hořovice. “V pátek jdete rodit! Jaterky máte už tak hrozné, že děti musí ven.“. Omlouvám se miminkům. Je mi to líto, snažila jsem se. Aspoň, že pan primář je muž osvícený a z toho, že chci rodit spontánně, byl nadšený. Nakonec se termín posouvá na pondělí. V neděli odpoledne mi kolegyně na pokoji (shodou okolností ostřílená mamina dvojčátek) říká: “Máte divný oči! Vy budete rodit!” Směju se. Odpoledne mě trošku bolí břicho. Raději nic neříkám. Určili mi pondělí, tak nebudu dělat problémy 🙂 Paní si nedá pokoj: “Já vidím, jak chodíte, Vám říkám, do rána porodíte!” Slibuju, že při večerní vizitě to nahlásím. Ale nakonec pokojně usínáme.

Ráno mě budí sestra. Sahám ještě po lahvi s vodou, abych se napila. “To nechte! Jdete na sál!”. Znejistím. Říkali, že mi nemůžou slíbit žádné velké soukromí, protože přeci jenom jdu rodit hned dvě děti, ale… Sestra mě předává porodní asistentce a ta mě, k mé úlevě, odvádí na porodní pokojík, kterým jsem nadšena. Vznáší dotaz, zda si dám čaj jahodový nebo černý. Do konvičky sype snad celou cukřenku. “Ať máte energii!” Přichází lékařka: “Podejte mi čtvrtku tabletky. Začneme zvolna…” Prohlíží mě. “Tak nic nepodávejte! Paní už dávno rodí! Jste na 5 prstů!!!” “Vážně? Tak fajn!”.

Zůstávám sama, piji čaj, sleduji z okna hrad Točník a jsem mírně nervózní z toho, že manžel už měl být se mnou, ale asi zaspal. Nakonec ani nevím, kdy dorazil. Byla jsem už “v rauši”. Ponořená v sobě… nevím, jak ten stav popsat. Povídala jsem si s miminky. Asi tak…:-) A najednou vidím na pohovce manžela. Na moment mě rozčílilo, že nám (rozuměj mně a dětem) pije náš čaj! Přisvojil si totiž konvičku a hrnek v domnění, že to je nachystáno pro něho. U porodu se přeci nepije! 🙂 Ale ať, já si povídám s miminky… Doktorka a asistentka jen sem tam tiše přichází a zas diskrétně mizí. Najednou nepříjemné “probuzení”. Doktorka, anesteziolog a ještě někdo. A prý že jdeme na ten epidurál. “CO? PROČ? Mně nic nebolí!”.
Přesvědčují: “Je to nutné. Vždyť rodíte dvojčata!!! Vyčerpáte se a my Vám pak nebudeme ani moci pomáhat!” (rozuměj skákat po břiše – u dvojčat dík Bohu nelze).  “No dobrá, kvůli dětem snesu cokoliv, ale pak mě přestanete rušit!” Mám se stočit do klubíčka. Snažím se. Prý víc. Nezvládám. Nebolí to, nebo nevím, nevnímám to, je mi to jedno, protože mluvím s mými miminky…Tak mě kroutí anesteziologův pomocník. Napodruhé se zdařilo. A zas mě ruší! Anesteziolog křičí na mého muže, který pohled na jehlu do páteře neustál a kácí se.

Potom naštěstí opět zůstáváme sami. Nohy mě už nějak nechtějí nosit a tak ležím. Pozoruji zavinovačky na vyhřívaném lůžku a povídám s miminky. Najednou si uvědomuji, že tlukot srdíčka se ozývá nějak pomalu. Nedohlédnu na monitor a tak se ptám se muže, kolik tam je. Špatně rozuměl a prý že půl jedenácté. Ptám se znovu a ukazuji na monitor. Muž se zvedá z pohovky a jde se podívat. “50” říká nevzrušeně. Vyděsím se: “To je ŠPATNĚ!” Ale to už přichází asistentka s lékařkou. A najednou se vynořuje další spousta osob a nastává šrumec. Přesun na sál. Přepíchávání epidurálu. Zatracený epidurál!!! Zas to nejde a narkózu mi internista v předporodním vyšetření nedoporučil. Vnímám nervózní oči mé porodní lékařky. Říká anesteziologovi, že už musí řezat. Ten ji žádá o dvě minuty. Pláču: ”ŘEZEJTE!!!”… Probírám se. Vidím lékaře, který drží nade mnou hýbající se hadr. Hlásí, že mám dcerku a syna. “Já vím! Zítra je jdu rodit!” :-))) “Tady máte dcerku!” Ukazuje zavinovačku. “AHA!” Všímám si, že z “hadru” vykukuje malinkatá hlavička. A najednou vidím pyramidu a za ní vychází slunce, jež vše zalévá růžovo/oranžovou září, do které se propadám. Nádherná halucinace! Ale už mě zase budí. Vezou mě po chodbě a nade mnou poskakuje manžel. Nadšeně křičí, že máme krásná miminka. Na JIP mu dovolí se mnou setrvat 10 minut. Ukáže mi děti na fotkách. Já sama je uvidím, ucítím a dotknu se jich až druhý den!!!:-((((((((( Ačkoliv měli pěknou porodní váhu 2.73 a 2,37 a apgar skóre 10, 10, 10 zavřeli je do inkubátoru. :-(((((((((((((((((((((((((( Dodnes lituji, že jsem to dopustila!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Druhý den přichází sestra. “Budeme vstávat. To nebude příjemné!” Ale jde to. Jde to velmi snadno a nic nepříjemného necítím. “Chci svá miminka!”. “Za chvíli.!“ Přichází primář. Po prohlídce konstatuje, že dělohu mám, jako bych snad ani nikdy nerodila a vše je v nejlepším pořádku.
Sestra tedy slibuje donést miminka. “Ale to si paní užijete, ten Váš kluk je hysterka, to jsme tu snad ještě neměli! Strhává si sondičky a málem zbourá inkubátor, jak kope a řve!”.
BOŽE!!! MŮJ SYNÁČEK!!! A MOJE DCERKA!!!

Tady končím. Snad jsem nenapsala víc než by se hodilo 🙂 Vlastně jsem jen chtěla vyjádřit nejhlubší podporu , úctu a poděkování všem, kdo chápou, že porod je PŘIROZENÁ záležitost, která BOLET NEMUSÍ! Milé maminky, NEBOJME SE! Jsme stvořeny pro ten nejkrásnější úkol a máme pro něj všechny schopnosti.

Hodně štestí a zdraví všem rodičkám a dětičkám přeje
M.M.

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 253. Lidé k lidem, strašáci ke strašákům!