Psaní z lesa

Milá Ivano,
často na Vás myslím, vzpomínám a v mysli si připravuji příběh pro Vás, na který dnes večer nadešel čas.

Díky našim několika vlastně docela krátkým, ale nesmírně intenzivním setkáním, k Vám cítím velkou blízkost, jedinečnou a nepopsatelnou, byť jsme se již pár let neviděly. Každá nová zpráva, zmínka či vzpomínka na Vás mi ten příjemný pocit blízkosti oživuje. Není to přátelství, ani blízkost mateřská, rodičovská, ale z obou mnohé má a je pro mě stejně naplňující.

Jsem vděčná za to, že jsme mohli s Vaší pomocí přivést doma na svět naše dvě dcery. Ještě dlouho před svým těhotenstvím jsem v sobě nosila silné přesvědčení, že domácí porod bude jednou moje cesta, a byla jsem ráda, že jsem si pak v nastávajícím čase mohla najít potřebné osoby, které mě v mém směřování doprovázely- gynekoložku, porodní asistentku i dětskou lékařku. Nejdůležitější osobu jste pro mě ale byla Vy. Od prvního setkání při pravidelných kontrolách mě oslovil Váš osobní přístup, otevřenost, měla jsem k Vám naprostou důvěru, ohromný respekt a zároveň jsem cítila, že důvěru a respekt chováte i Vy ke mně. Těšívala jsem se na cesty vlakem za Vámi do Prahy, na jasné stručné utvrzení toho, že všechno je, jak má být. Byla jsem šťastná, že se nemusím pasovat se systémem péče v porodnicích a že se můžu plně soustředit na svojí svobodně zvolenou cestu.

První dcera Bára se nám narodila před sedmi lety v horké červencové noci, bylo pondělí, den vašich předporodních kurzů, přijela jste ráno, do večera byl ještě dlouhej čas, počkali jsme si na Vás a dočkali se nádherné chvíle, kdy jsme po usilovné celodenní dřině chovali v náručí zázračnou malou bytost a prožívali nádhernou posvátnou chvíli v rodinném kruhu s Vámi.

Anežka si vybrala k narození Květnou neděli roku 2009 – bylo příjemné rozpoznávat povědomé proměny těla a těšit se, že v závěru se opět přidáte k nám a oslavíte s námi příchod našeho nedělňátka. Vzpomínám na Vaše poporodní návštěvy v rozkvetlé zahradě, na příjemné rozhovory u čaje, jak mi „činíte“, když druhý den přijedu domů na kole. Když mě bylo tak strašně dobře!

Třetí setkání s Vámi bylo při domácím porodu mé sestry, kde jsem mohla prožívat Vaší milou přítomnost v roli duly. Nezapomenu na Vaše tiché pohledy a nevyřčená slova důvěry, víry, a toho, že víme, že to sestra zvládne, když zrovna mezi kontrakcemi pronášela slova o tom, že jestli to bude ještě chvíli pokračovat, tak už opravdu nemůže a potřebuje pomoct. Přála jsem si v tu chvíli být Vaší studentkou, učit se od Vás a doprovázet ženy v čase rození.

Ještě několikrát jsem Vás potkala v Roztokách při návštěvách jiných domácích rodiček a vždycky to pro mně byl návrat do milé náruče blízkého a pro mě důležitého člověka. Vzpomínky na jedinečné společné chvíle při domácím narození našich dětí mě posilují na občasných trnitých úsecích naší manželské cesty. Je to ohromná síla společného prožitku.

Ivano,
děkuji Vám za Váš tak lidský a zároveň profesionální přístup, za podporu, kterou posilujete sebedůvěru žen a vzájemné pouto nastávajících rodičů, za všechno, co jste pro možnost přirozených porodů udělala. Jsem zklamaná ze současné situace v českém porodnictví, ale věřím, že se vše v dobré obrátí, že přijde čas svobodné volby, čas obecného respektu k porodu, respektu k Vám a všem dalším porodním asistentkám.

Vzpomínáte si na naše malé bydlení v podzemí, kde se holky narodily, kde jste s námi prožila několik porodních hodin? A na naše povídání o dřevěném domě v lese? Byla to dlouhá cesta, ale už jsme doma v nádherném lesním domku. A já si sním o dni, kdy Vám zavoláme, že nastal čas, že přichází k nám další dětátko a že bychom rádi, abyste v tu chvíli byla opět s námi. Že jsme zatopili v kamnech, uvařili černý čaj a čekáme na Vás……. Strašně bych si to přála a přála bych takové chvíle mnoha dalším rodinám!

Dita, Josef, Bára a Anežka Votavovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 286. Psaní z lesa

 

Věřím ve změnu k lepšímu

Milá Ivano,
bohužel jsem (zatím) neměla příležitost poznat Vás osobně, ale přesto bych Vás ráda podpořila ve Vaší nelehké situaci. Moc si vážím Vaší odvahy, odhodlání a vůle pomáhat ženám, které se rozhodly rodit normálně. I když to často může vypadat, že jste na této cestě sama proti všem.

Ivano, nejste! Už jen příběhy, které přibývají každým dnem, ukazují, že Vaše úsilí má smysl. Jsem Vám opravdu moc vděčná za to, co pro nás maminky a naše děti děláte.
Přemýšlím nad tím, jaký mohl být můj první porod, kdybych se včas dostala k těm správným informacím a dokázala si obhájit svá přání. O porodu doma jsem neuvažovala, nenapadlo mě to a v mém případě by to asi nebylo možné (porod byl veden jako rizikový kvůli rozměrům mé pánve). Ale i tak mi okolnosti umožnily strávit jeho největší část v tiché intimitě domova. V setmělém obývacím pokoji jsem prodýchávala stahy na balónu a vyčkávala na okamžik, kdy se intervaly zkrátí na 5 minut (což je podle poučení lékaře doba vhodná na odjezd do porodnice). Náhoda tomu chtěla, že z 6-7 minut byly najednou 3 minuty a ještě nějaká doba uplynula, než jsme se připravili a vydali se na cestu. Do narození syna zbývaly při příjezdu do porodnice sotva 3 hodiny.

Šlo to rychle. O intimitě zde už nemůže být řeč, byla to klasická nemocniční rutina, papírování, kanyla do žíly, monitorování vleže na zádech, dirupce vaku blan atd. Spousta cizích tváří, střídání směn… I když jsem na porodním sále strávila jen dvě hodiny, stihli lékaři a asistentky těch zásahů provést na můj vkus až příliš mnoho. Jsem si vědoma toho, že jsem asi měla více štěstí než rozumu, a děkuji náhodě či nějaké vyšší síle, že mám na porod vesměs dobré vzpomínky. Co mě mrzí dodnes, je to dvouhodinové odloučení od miminka, z toho mě bolí u srdce, že jsem to dopustila a více nebojovala za ty první společné a nenahraditelné chvilky. Moc bych si přála, aby to u dalšího porodu bylo jinak a přála bych i ostatním maminkám a jejich dětem, aby nebyly ochuzeny o něco tak krásného a jedinečného.

Věřím tomu, že jednou se i v naší společnosti vrátí respekt k zázraku narození nového člověka a úcta k moudrosti matky přírody, která tento proces vymyslela.
A to bude možné jen díky tomu, že existují takoví lidé, jako jste Vy, Ivano. Děkuji Vám za to a přeji Vám i všem ostatním, kteří o to usilují, hodně štěstí.

Iva K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 291. Věřím ve změnu k lepšímu

 

Není porodnice jako porodnice…

Můj příběh s Ivanou souvisí velmi málo, a přesto hodně. Ivanu neznám, nikdy sem ji neviděla, nikdy sem ji neslyšela… a přesto její práce poznamenala i naše osudy a já ji fandím, ať se vše v dobré obrátí a může se vrátit do práce očištěná od všech nařčení.

Během prvního těhotenství jsem vůbec nepředpokládala, že by měl být s porodem jakýkoliv problém. Během těhotenství jsem byla doma, měla jsem spousty času na přemýšlení, procházení diskuzí a četbu knih (včetně Hovorů s porodní bábou). Chtěla sem porodit přirozeně, předpokládala sem, že porodím přirozeně… Proč by taky ne? Porody byly a budou, nebyl důvod si myslet, že ten můj by měl být problém.

Když můj první porod začal (odtokem plodové vody), přivítala jsem ho s nadšením. Jako správně informovaní budoucí rodiče jsme pospíchali do porodnice, abychom to stihli do 2h od odtoku vody. Během cesty se mi již rozjely slabé, ale celkem pravidelné kontrakce. Přijeli jsme na místo, PA suše prohlásila, že tohle není voda a nerodím, zklamání a šok mi zastavili kontrakce, takže na monitoru se nic nezobrazilo. Poslali mě domů, ráno ať přijdu na vyvolání… Po nějakém čase doma se kontrakce zase vrátily, voda nevoda dále postupně ucházela. Manžel mě musel přemlouvat k návratu do porodnice. Nechtěla jsem už znovu vyslechnout, jak nepoznám porod, příliš se hlídám apod. Nakonec jsme vyrazili. Do porodnice jsme dojeli asi 5h po předchozí kontrole s nálezem 8 cm. Po monitoru 10 a šupajda na sál na kozu. Na koze mi okamžitě přestaly kontrakce a rozbíhaly se pouze ve vertikálních polohách. Bohužel, kdykoliv se kontrakce trochu rozjely, byla sem personálem opět zahnána na kozu. Po několikerém zopakování této rošády, zkusili (zcela nepoužívaný…) skok na břicho, a když ani toto nezabralo, byla jsem odexpedována na sál k akutní CS. K doladění pouze to, že v dokumentaci porodu jsem později vyhledala, že odtok vody zaznamenali na původní čas, kdy jsem porodnici navštívila poprvé…

Už ve chvíli, kdy jsem přemýšlela nad druhým těhotenstvím, jsem měla jasno v jedné věci. Vyhledám si vlastní porodní asistentku, která mě bude znát již od těhotenství a která mě doprovodí k porodu. Nevěděla sem, jestli je to možné a jestli nějakou najdu, ale přesně takto jsem to chtěla. Nakonec se mi zadařilo a sehnala sem Janu Růžičkovou (dnes již Riedlovou) a s ní se domluvila na asistenci při porodu ve Vyškově. Jinde se moc netvářili – velké dítě (nad 3,5kg prý nelze porodit po CS…) a vůbec…

Ve Vyškově naštěstí žádný takový problém neměli, a tak jsem den po termínu mohla v klidu dojet a s asistencí Jany zde porodit. Porod byl krásným zážitkem, jak se jen na porodnici dá udělat. Za celou dobu mně pouze při příjmu krátce prohlédla lékařka a znovu až při kontrole poranění (žádných, jelikož sem měla svobodnou volbu polohy). Miminko odnesli jenom na pár chvil (2 minuty) asi půl hodiny po porodu, a i když možná dětské sestry s mým porodním plánem nesouhlasily, zcela ho dodržely bez větších komentářů. Prvním pocitem po opravdovém porodu bylo, že to fakt funguje, ono to fakt jde porodit dítě (po předchozí cs sem o tom nebyla už tolik přesvědčená). Druhým pocitem bylo, že TOHLE si musím ještě zopakovat… Doufám, že při opakování, budu mít alespoň takové možnosti jako u druhého porodu…

Markéta

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 293. Není porodnice jako porodnice…