Příběh pro paní Ivanu

red1Paní Ivanu jsem nejdříve potkala prostřednictvím knihy Hovory s porodní bábou, která mě v těhotenství naplnila optimismem a zahřála na duši. Později jsme se s manželem přihlásili na předporodní kurzy, které paní Ivana pořádá v pražském A-centru. Musím přiznat, že její přímočarost a odpovědi bez servítků ve mně vyvolávaly respekt a trochu i obavy.

Když mi pak v den porodu ve dvě v noci praskla voda, zavolala jsem podle instrukcí do porodnice v Neratovicích, jestli tedy můžu přijet. Oni odpověděli, že mají stop stav a ať jedu jinam. Najednou mě zachvátila panika. Nechci rodit v pražských velkovýrobnách a i přesto, že bylo půl třetí ráno, zavolala jsem paní Ivaně na mobil. Sice ve mně byla malá dušička, ale nevěděla jsem, co jiného dělat. Paní Ivana na mě byla velice milá a poradila mi, ať tam zkusím jet i tak a že když tak ať pokračuji do Mělníka, tam je to prý také dobré. Uklidnila mě a poradila mi, co dál. Musím říct, že bez ní bych asi byla v koncích.

Nebudu popisovat, jak probíhal nemocniční porod s necitelnými lékaři. Jenom bych paní Ivaně ráda poděkovala touto cestou, že mi nabídla možnost se po návratu domů u nás zastavit, kdyby to byla potřeba. Nikdy jsem tuto možnost nevyužila, protože u nás bylo všecko v pořádku, ale i tak jsem byla moc ráda, že ji mám. Naplňovala mě klidem celé šestinedělí. Protože tak, jak je to v našem státě zařízeno, jsem zůstala naprosto bez jiné možnosti pomoci a vracet se k nerudným doktorům do porodnice jsem po zážitku z porodu opravdu nehodlala.

Ráda bych Vám, paní Ivano poděkovala za to, jak na lidi působíte a jak bojujete za nás, budoucí matky. Držím Vám pěsti.

Radka Raková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 299. Příběh pro paní Ivanu

 

Jsem jinou ženou, jsem jinou matkou

Na své první těhotenství i porod děťátka vzpomínám skoro s lítostí. Ten čas, který by měl být nejkrásnější v životě ženy-matky, mi narušovala spousta zbytečných a pro mě stresujících vyšetření a lékaři za každou cenu hledající jakoukoli chybu na mně, mém těle nebo dítěti. Průběh samotného porodu ve sterilním a chladivě bílém prostředí byl plný nepotřebných a úctu beroucích zásahů, kde jako bych měla hrát jen vedlejší roli, a moje naprosto zdravé dítě se rodilo nedůstojně. Od první chvíle ode mě bylo izolované na několik nekonečně dlouhých hodin. Tenkrát jsem o něj nedokázala bojovat. Nedala jsem na sobě nic znát, ale ta bolest, kterou jsem zažívala, zrovna tak jako můj chlapeček ležící kdo ví kde, by mě zabila, pokud bych jí nechala přijít…

Přešly dva roky, další děťátko se rozhodlo přijít a záhy odejít, a mně se spolu s nutným lékařským zákrokem objevily pocity, že se všechno kolem (jakkoli dlouhých) těhotenství a porodů děje špatně, že příště chci všechno jinak…

Bylo léto, krásný den a já seděla na lehátku pod stromem. V lůně jsem cítila holčičku a s ní i velkou odhodlanost a sílu začít všechno jinak. V ruce jsem držela knihu Hovory s porodní bábou, kterou jsem si zrovna přinesla z knihovny. Dívala jsem se na Ivanu na přebalu knihy, na její zářící oči a lehký dotek ruky na kulatém bříšku. Naslouchala děťátku uvnitř. Komunikovala s ním. „Tohle všechno já moc chci!“ křičelo něco tam uvnitř… „Chci si těhotenství užívat naplno, chci zářit, být s děťátkem v kontaktu, něžně se ho dotýkat od začátku do konce, naslouchat mu! Naslouchat sobě a svému tělu! Nechci si nic z toho nechat vzít!“ A pak jsem knihu otevřela…

Četla jsem celé odpoledne, vedle mě zrovna seděla moje matka, která mým pochodům kolem těhotenství a porodu nerozuměla a odmítala je, a já se s ní na tohle téma vždycky bála mluvit, raději jsem udělala všechno tak, abych si byla jistá, že mi to schválí. Byl to den, kdy jsem poprvé sebrala odvahu. Den, kdy jsem mluvila ke svojí matce s nadšením a silným přesvědčením, že tohle všechno, co cítím, je správné. Byl to den, kdy jsem se poprvé postavila sama za sebe, svoje dítě, svoje názory a touhy. Slova v knize mi tolik pomáhala, a tak jsem ji četla znovu a znovu. Cítila jsem velkou podporu, otevřela jsem oči a začala přehodnocovat to, co jsem v životě přijala jako pravidla, fakta, nutnosti… je to všechno pravda? Je to opravdu tak? Jak to vnímám a cítím JÁ? V tu chvíli jsem věděla, že ke mně přišlo to, co jsem hledala, že přišla odpověď. Chci převzít zodpovědnost sama za sebe. Chci jít po své vlastní cestě a přivést po ní na svět své dítě. Chci rodit přirozeně! V tom horkém odpoledni ve mně díky Ivaniným slovům vzplálo něco tak velkého, co už nešlo zastavit. Otevřela jsem se svojí nové cestě a šla směrem ke svému cíli.

Starala jsem se o sebe, své dítě i krásné těhotenství, odmítala jsem všechna zbytečná vyšetření a s tím vším vzrůstalo i mé sebevědomí a moje touha po tom rozhodovat o svém těle sama, dělat to, co cítím jako správné. Zrovna jsem přemýšlela o porodu doma a hledala porodní asistentku, když přišlo období strachu. Ivanu odsoudili… Strach a nejistota ze vzrůstajících nepříjemných zpráv, z výhrůžek nastávajícím maminkám, které by snad chtěly porodit své dítě doma, z nejistoty asistentek… a mé boje s manželem o to, jestli smím zůstat v bezpečí domova, ukázaly své. Musím najít jiné bezpečné místo…

Za svým cílem přirozeně porodit jsem šla tvrdě. Neustoupím ani o krok! Změnilo mě to, dodalo sílu, jako žena jsem ušla velký kus cesty, více dospěla a osamostatnila se. Vybírala jsem porodnice, kde mohu přivést dítě na svět bezpečně a přirozeně, ale dost se lišil význam slova „bezpečný a přirozený“ v mých ústech a v ústech některých lékařů. Nakonec jsem to správné místo našla. Cítila jsem to. Byla jsem tam jako v jiném světě… A přesto, že bylo daleko od mého domova, jsem udělala všechno proto, abych tam mohla být.

Strávila jsem v jednom malém pokoji nedaleko porodnice jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Tichý, něžný, plný. Jen jsem tiše byla s maličkou holčičkou a trpělivě čekala na chvíli, kdy se rozhodne přijít. Přicházela potichu, něžně, stejně jako celých devět měsíců přicházely mé doteky k ní. V porodnici jsem měla prostor jen pro sebe a svůj vlastní porod. Nikdo mě neobtěžoval rutinními zákroky, nikdo do ničeho nezasahoval, nenapomínal mě, nikdo mě neshazoval. Bylo ticho a všechny ženy kolem mě jen čekaly. Mohla jsem naplno vychutnávat každý okamžik. Venku padal sníh, voněla levandule a růže, hořela svíčka, hrála hudba… Moje holčička přicházela s úctou a důstojností. Narodila se jako královna… Držela jsem ji v náručí od první chvíle a cítila velkou vděčnost.

Vděčnost a velké díky paní Ivaně, která mi dodala odvahu, abych se na tu dlouhou a krásnou cestu vydala. Děkuji Vám, Ivano, za podporu, kterou umíte druhým poskytnout, i když se s Vámi osobně nikdy nesetkají. Díky Vám jsem jinou ženou, jinou matkou. Díky Vám umím naslouchat sama sobě a svým dětem. Díky Vám. Díky Vám.

S úctou a vděčností Pavla

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 300. Jsem jinou ženou, jsem jinou matkou

 

K porodům s pokorou

red2S Ivanou jsem se setkala v roce 2007 na výcviku pro duly. Po zjištění, že jsem původní profesí porodní asistentka, mi Ivana položila jednoduchou otázku: “Proč se neosamostatníš?“ Odpověď byla také jednoduchá: “Protože se bojím“.

Měla jsem za sebou stovky odvedených porodů v porodnici a bála jsem se. Čeho? Celou dobu studia jsem poslouchala, že porod je jedna velká patologie… že zachraňujeme životy matek a dětí… že neseme obrovskou zodpovědnost… věděla jsem, co se kdy aplikuje, a sama jsem věřila tomu, že to tak je správně…byla jsem vedena k manipulaci rodiček, protože ony přece nemohou vědět, od toho tam je zdravotník, který rodí (respektive vede porod)…

Důvěru v to, že žena je schopna porodit mi sebrala nemocniční mašinérie.

Kurz pro duly byl pro mě v některých fázích velmi náročný. Byl protipólem, který ukazoval respekt k rodící ženě a jejím potřebám, přáním, její podporu…

Chci poděkovat VŠEM, kteří mi ukázali onen protipól, ať už to byli lidé, kteří mně profesně provázeli a podpořili, tak knize dr. Odenta Znovuzrozený porod, tak také knize Ivany Königsmarkové Hovory s porodní bábou a Ivaně samotné.

Do porodnic vstupuji s respektem a úctou k personálu, ale zejména s ochotou podpořit rodící (se) matku v její cestě a s velkou POKOROU K PORODU jako takovému.

Dagmar Hricová, České duly o.s.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 302. K porodům s pokorou