Když rodí muž

Protože podporuji snahy o změnu přístupu k porodům a samozřejmě Ivanu Königsmarkovou, zasílám vám svůj porodní příběh 🙂

Jsem muž. A jako takový nemohu nikdy fyzicky prožít porod. Ano, mám dvě zkušenosti z porodů. U toho prvního jsem jaksi přihlížel a byl tolerován porodnickým personálem a u druhého jsem zachytil dítě a pak přestřihl pupečník (samozřejmě až když dotepal).

Tyhle dvě zkušenosti mi ale nastavily skutečnou tvář porodu. Ta první to byla tvář zautomatizované procedury, která se děje na základě vědecky podložených zkušeností ve světě plném strachu a kontroly, kdy kontrola je vlastně nutná k zahnání strachu z komplikací.

Druhá tvář porodu se mi ukázala tři roky na to, když přicházela na svět naše Bětka. Rodili jsme, tedy Veronika, moje žena rodila a já jen tak sekundoval. Spíše jsem se připravoval na dlouhý a vleklý proces, který jsem znal, když se narodila Zuzanka, a tak jsem se pěkne začal zabydlovat, že si vypiju v klidu čaj, přečtu knihu… No, chtěl jsem si dopřát pohodu a klid, když to bude trvat tak dlouho.

Realita byla ale jiná. Veronika, nikým nerušena, porodila do hodiny po tom, co jsem si pracně nanosil všechny propriety a uvelebil se. Trochu čára přes rozpočet. A tady je ten rozdíl mezi oběma porody. Tenhle nebyl vůbec žádným dramatem. Nikdo nechodil a neposlouchal ozvy, nikdo nediskutoval, co ještě nám mohou v dobré víře vnutit. Nevytírala kolem nás uklízečka, nikdo nic nechtěl. Nikdo opravdu nic nechtěl. Díky tomu klidu a soukromí a intimitě vše proběhlo hladce a bez emocí, strachů a starostlivých či znechucených grimas. Prostě se naše Bětka narodila. Nic víc.

Dalším poznatkem je, že příval energie, který jsme v okamžiku porodu zažili nás nabil na další celý den. To proto, že na téhle energii neparazitoval už žádný jiný zbytečný „čumil“. Ačkoliv se Bětka narodila ve dvě hodiny ráno, nebyli jsme sto usnout a naprosto čilí jsme fungovali bez problémů celý den a šli spát zase až večer.

Zeptáte-li se některé rodičky, jak se cítila další den pobytu na oddělení šestinedělí, asi vám bude vyprávět o únavě, ztrátě intimity, osobnosti, sebevědomí a hlavně sil v prostředí, které sice střeží v nejlepší víře jejich zdraví a životy, ale tím i škodí. Toho všeho byly obě také ušetřeny.

Naše cesty se od té doby stejně neustále protínají s porody. Veronika připravuje těhotné na Porod Bez Bolesti a já se zase čím dál častěji setkávám při mých terapiích se ženami, které řeší porodní trauma. Traumata, která jsou zaviněna dobrým úmyslem. Úmyslem prospět podle všech nejmodernějších vědeckých poznatků a ochránit v maximální míře zdraví a životy. Bez ohledu na to, co rodička nebo dítě chce nebo nechce.

O tom, že tahle motivace je nefunkční se dnes již nemusíme přít. Je totiž založena na dokonalé znalosti patologického průběhu porodu. Tudíž je živena strachem z komplikací. Díky tomuto strachu a naprostému odtržení od reality a lidské přirozenosti, sami porodníci a další personál vytvářejí nejrůznější komplikace. Pak musí samozřejmě nastalou situaci řešit a vytvářejí další komplikaci, kterou řeší atd. atd…

Protože ale za vším je strach, který celý proces komplikuje, navrhuji všem porodníkům a ostatnímu personálu, že je všech obav a strachů, které se vztahují k jejich profesi, na mé terapii zbavím. Protože jenom člověk, který se oprostí od strachu může být neohrožený a nemůže nikdy, ani v dobré víře, škodit ostatním. A my muži, kteří nemůžeme rodit, bychom se měli rvát jak lvi, za právo ženy, porodit tak, jak to chce ona.

Mirek Vojáček
otec, terapeut, lektor

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 303. Když rodí muž

 

Vděčnost mého syna

Paní Ivanu velmi podporuji a velmi obdivuji.

Nicméně mi jako matce podkopala kompetence :-). V červenci jsme byli s přítelkyněmi – včetně paní Ivany, naším bambilionem dětí a i několika jejich statečnými otci na dovolené. Zdánlivě banální příběh napsal můj syn, ovšem skutečností je, že výčitky poslouchám dodnes při jakékoli podobné příležitosti, má-li syn pocit, že mu nevěnuji dostatečnou pozornost (pocit mívá často). Takže, když mi to zrovna mlátí o hlavu, beru jméno paní Ivany nadarmo :-).

S obdivem a úctou
Denisa Severová


 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 304. Vděčnost mého syna