Jak jsem se narodila…

Bohatá podzimní úrodaJsem ráda, že jsem mohla rodit doma a nemusela prožít stejně potupný způsob porodu jako moje máma. Ve chvíli, kdy ji začaly předčasné porodní bolesti, odjela do jediné místní porodnice, kde měla mít zamluvenou „kvalitní péči“ díky známosti své tchýně s lékařkou. Doktorka se k ní však chovala velmi přezíravě a posmívala se jejímu strachu o miminko. Ihned po porodu mě odnesli a mámu tam nechali ležet samotnou, potmě a bez jakékoliv zprávy o mém narození/nenarození.

Poněvadž jsem se narodila o dva měsíce dříve, odvezli mě do porodnice do většího města. Rodinný lékař sdělil mému tátovi a tchýni, že jsem se narodila postižená, ač to nebyla vůbec pravda. Od té doby do cca mého čtvrt roku na mě příbuzní v nestřežených chvílích hlučně tleskali, a když jsem projevila úlek, tak se radovali, že teda asi přece jen budu normální.

A jak probíhal můj kontakt s mámou? Všechny rodičky byly v určitý čas nahnány na dlouhou chodbu, kde na stolech ležely hromady erárních plen, které musely povinně skládat. Po této činnosti byl čas na „kojení“, rychle mimino vytáhnout, přiložit mu flašku odstříkaného mléka /máma se bohužel v takovém prostředí neměla možnost rozkojit, takže jsem mívala flašku s cizím mlékem/. Á vypršel čas, konec, ihned mimino opět položit do inkubátoru a za tři hodiny opět vše na novo, s tím, že jednou denně se mimina chytla speciálním hmatem pod zadeček a od hlavy až k patě celá namydlila a šupla pod roztočený kohoutek. Takže toto byl jediný tělesný a psychický kontakt po dobu dvou měsíců.

Nyní je už naštěstí spousta praktik vymýcena, přesto ale to základní jádro zůstává stále stejné, pochroumané. Změnil se pouze kabát a vnitřek je v neměnné podobě. Permanentní kontakt dítěte s matkou je stále považován jako nějaký bonus za odměnu a ne pro každého. Stejně tak přirozeně plynoucí porod.

Porodní asistentku Ivanu jsem poznala nedávno v létě díky svým kamarádkám, které s ní před lety rodily, a velmi na mě zapůsobila její klidná, rozhodná a zároveň empatická povaha. Měla jsem možnost poslechnout si vyprávění o ženách, s kterými byla kdysi u porodu, a bylo znát, jak bohatými zkušenostmi oplývá. Dle jejich rad a postupů by se měli řídit naši porodníci!

Přála bych si, aby existovalo více takových porodních asistentek!

Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 351. Jak jsem se narodila…

 

Slunovrat

summer-solsticeRáda bych vyjádřila podporu paní Ivaně Königsmarkové – tu je můj porodní příběh.

Kamarádka porodila s paní Ivanou doma a to, spolu s dalšími událostmi v mém životě, vedlo k tomu, že jsem se začala v myšlenkách více zabývat přirozenou ženskou silou. S paní Ivanou jsem se setkala v A-centru na krátkém porodním kurzu a její kombinace empatie a odhodlaného, racionálního a rozhodného přístupu mě překvapila i trochu vylekala – jsem prostě „řešící typ“, „cíťa“. Z kurzu získané informace jsem ověřovala znovu a znovu – v knížkách, na festivalu Respekt k porodu, na přednáškách, ve filmech, na zkušenostech mých přátel a známých, a dávaly mi velký smysl.

Odvahu porodit doma jsem nesesbírala, volili jsme Vrchlabí, ačkoliv ke konci těhotenství jsem se začala ještě více bát komplikací a zvažovala konvenční porodnici… pomohla mi podpora kamarádky, která ve Vrchlabí porodila měsíc přede mnou (příběh 214.).

„Při porodu se ale vždycky děje něco, o čem se nemluví, že jo?“ řekla moje kolegyně v práci, maminka dvou dětí, a její věta zůstala bez reakce ostatních přítomných matek. „Něco mezi nebem a zemí,“ naznačila. Pátrala jsem, co má na mysli – ten silný moment v průběhu porodu pro mě byla myšlenka, pocit, kdy jsem musela jakoby „vyměnit“ svůj život za ten nový, malý život děťátka, pustit ho na svět za cenu, že sama můžu zemřít, být zraněná, odevzdat se – tak moc se zapřít… a uvnitř se opřít o svou víru v osud, dát do toho vše. A s touhle myšlenkou a silou jsem svého syna porodila – ve zvolené pozici, bez poranění (díky za masáž hráze porodním asistentkám!) a v poměrně krátkém čase (6 hod od začátku kontrakcí), s myšlenkou, že asi takhle nějak to má být, že „tohohle“ (zranění, smrti) se nemám bát a pak to bude snadné… že proto asi indiáni rodí snadno, protože věří a jsou ve spojení s přirozeným během věcí, včetně smrti. A byla jsem odměněná – nádhernou silou, nádherným synem, nádhernou oporou v mém muži. A tuhle mobilizaci síly vyprovokovala věta lékaře – „Nějak se mi to nelíbí, ještě chvíli a půjdem na kozu“.

V ten den byl slunovrat a okolo mě byly tři ženy, porodní asistentky, které dělaly přesně to, co bylo v danou chvíli potřeba, a spolu se mnou tvořily kruh, v místnosti byl starý muž (lékař), mladý muž (můj manžel) a malý chlapec (můj syn), který přicházel na svět, každý tam měl své místo… zpětně mě napadlo, že sám od sebe vznikl obřad zrození, přirozeně, ačkoliv nevoněly silice ani nehořely svíčky, nehrála hudba. Naopak bylo tam dost krve, nestihl se klystýr (který by mi nikdo nenutil, ale pro svůj klid jsem si ho před tím spíše přála), přebíhala jsem téměř nahá po chodbě z pokoje na porodní sál (nevadilo, vrchlabská porodnice je malinká)…

Bylo pro mě důležité:
• že jsem mohla být vkleče ve druhé době porodní
• že můj manžel nebyl brán jako někdo, kdo překáží nebo potenciálně překážet může, že se s ním od začátku počítá
• že po porodu můžeme být celá rodina pohromadě
• že jsou respektovány mé pocity a potřeby

Velmi ráda na porod a první dny vzpomínám.

Paní Ivana měla tu odvahu a sílu realizovat porody v souladu s přáními ženy, mluvit nahlas o důležitosti takového postupu a vzdorovat současné porodní koncepci – přeju Vám paní Ivano, ať se vše v dobré obrátí! Děkuji Vám za inspiraci!

Blanka Nosková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 358. Slunovrat

 

Bohatá podzimní úroda

applesMoc jsem si děťátko přála, a tak když začátkem roku 2011 dostal můj sen reálnou podobu, byla jsem od první chvíle nadšená. Manžel se mi dodnes směje, že jsem své těhotenství opravdu neodbyla. Pořád jsem na malého tvorečka myslela, povídala si s ním. Má věčná netrpělivost a nespokojenost byly pryč. Najednou mělo všecko větší smysl a cíl. Byla jsem nabitá energií, plná euforie a přes nabíraná kila měla pocit, že se vznáším v oblacích a všechno je jak má být.

Ovšem nechtěla jsem nic zanedbat a k opravdovému klidu jsem potřebovala vyřešit téma porod. Čím víc jsem četla, tím víc jsem se zatvrzovala proti “klasickým” postupům v nemocnici. Bydleli jsme ve Francii, kde je zdravotní systém celkem medikalizovaný. Neměla jsem k nemocničnímu prostředí důvěru. Byla jsem přesvědčená, že jsem schopná sama bez problémů porodit své dítě, ale nevěděla jsem, co mě čeká, a bála jsem se, že bych byla v nevýhodě a odborníkům na pospas. Tak vzácný okamžik jsem nechtěla strávit v napětí a dohadování. Sestavit porodní plán mě nějak neuklidnilo, moc často jsem četla, jak ho málokdy dodržují. Porodní dům na dosah žádný, nezbývalo než otevřít poslední možnost, porod doma. Rady některých blízkých, abych s tím počkala třeba až na další dítě, naprosto převážily zkušenosti maminek, které se rozhodly rodit doma právě kvůli prvnímu špatnému zážitku z porodnice. Měla jsem pocit, že můj vytoužený poklad není žádný pokusný králík a má stejné právo na to nejlepší, jako potenciální další sourozenci.

(Tady si neodpustím poznámku, že jako spousta dalších maminek, o kterých jsem si tu přečetla, jsem se k tomu dostala vylučovací metodou. Místo vylívání si zlosti na domácích porodech by autority prospěly věci o mnoho více, kdyby si nejdřív zametly na vlastním dvoře a zajistily v porodnicích důstojné podmínky. Ale ono je mnohem jednodušší si vybrat mediálně vděčnou kauzu a tak ji nafouknout, aby se za ní všechny ty skutečné problémy krásně schovaly.)

A tak jsem hledala dál a potkala Laurence, porodní asistentku na volné noze, která chodí k porodům domů. Dokonce jsem si mohla vybrat, že k ní budu chodit na pravidelné prohlídky, takže za celé těhotenství ani porod jsem neviděla jediného gynekologa (a on neviděl mě, což bylo ještě příjemnější). Pojišťovna dokonce hradí návštěvy u “pacientky”, takže skoro všechny měsíční kontroly (které trvaly aspoň hodinu a půl) se konaly na gauči v naší garsonce. Žádné vnitřní vyšetřování, žádný svrchovaný lékařský odstup, byly to srdečné chvíle, které mi dodávaly důvěru a odvahu.

Zároveň jsem chtěla být připravená a hledala co nejvíce informací. A tak se mi do rukou dostaly knihy Michela Odenta, Henci Goerové i Hovory s porodní bábou. Všechny byly srozumitelné, logické a jen mě utvrdily v tom, že chci opravdu rodit doma. Laurence mi moudře domlouvala, že se musím připravit i na variantu v porodnici, a brát věci tak, jak přijdou. Věděla jsem, že má pravdu, ale v koutku duše jsem doufala, že vše dopadne podle mých představ.

Proto jsem hlavně musela donosit aspoň do 37. týdne, protože jinak bych musela do porodnice bez debat. Děťátko mělo na spěch, tak jsem mu poslední dva týdny domlouvala, ať u mě ještě počká. Zvládli jsme to, ale ani o den víc. Náš nedočkavec si odbyl donošené minimum a už nechtěl vevnitř ztrácet čas.

I když při porodu samotném nijak nespěchal. Kontrakce trvaly celý den, celou noc, bylo to jako hra, úsilí s určitým cílem, vlastně mě to docela bavilo. Měla jsem klid, ticho, byla jsem doma, mohla se volně pohybovat, nikdo mě nerušil, neobtěžoval, cítila jsem se v bezpečí. Přišlo mi až neskutečné, že to může být tak jednoduché a obyčejné. K ránu jsem ale byla už docela unavená, měla jsem pocit, že intenzita kontrakcí polevuje, začala jsem se bát, že se porod zastaví, že budu muset do porodnice… představa, že teď někam jedu, mi přišla naprosto šílená. Tam by mě určitě nenechali tak dlouho a nutili mi urychlení. Jsem vděčná Laurence, že měla trpělivost a dodávala mi sílu. Konečně kolem poledne přišel obrat a s ním taky pořádná bolest. Ale najednou náš plaváček vyplul na svět a bylo po bolesti i obavách.

Byl tady. Krásný, upatlaný a voňavý. Byl první podzimní den, slunečný a vyhřátý po odcházejícím létu. A k nám přicházelo nové štěstí, na které jsme teď byli tři, jen my tři, za tiché a ohleduplné účasti Laurence. Jsem jí neskonale vděčná za to, že nás doprovázela na té bohaté cestě k setkání s naším synem, stejně jako svému manželovi, že mi důvěřoval a podpořil mě v mém přání.

Splnilo se mi do poslední tečky a nikdy za to nepřestanu děkovat. A proto jsem se o něj chtěla podělit, a vyjádřit tak podporu a vděčnost paní Ivaně, protože její boj je vlastně bojem za nás všechny. I když jsem se s ní osobně nesetkala, po přečtení vašich příběhů ji obdivuji za to, že byla tolika ženám oporou a pomocí v tak důležitém a krásném období. Jsem ráda, že se mohu podílet na tomto úžasném nápadu vytvořit upřímné a osobité dílo, které zároveň může posloužit dalším jako inspirace či odpověď a natočit problém správným směrem.

Moc bych si přála, aby porodit podle svých představ bylo snadné a dostupné pro všechny nastávající maminky. Aby ohleduplnost a profesionalita nebyly světlou výjimkou, ale standardem. Aby si porodníci vážili toho, že si maminky vyberou jejich péči a oni mohou být přítomni u té zázračné chvíle. A doufám, že pokud zůstaneme náročné a neodbytné, vymůžeme si jak důstojné podmínky v porodnicích, tak legální a zabezpečený porod doma nebo v porodním domě, abychom mohly svobodně rozhodovat o tom, kde a za jakých okolností přivedeme naše děti na svět.

Marie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 355. Bohatá podzimní úroda