Pomník nenarodeným deťomZvláštní tušení se brzy přeměnilo v jistotu. Jsem těhotná. Neplánovaně. Počtvrté. Já, která by dle lékařů neměla děti mít nejlépe vůbec. Rok po návratu do zaměstnání (po 7 letech na MD). Byly to dva velmi obtížné týdny. Neřešila jsem, zda situaci vyřešit jednou provždy (Výraz „interrupce“ mě fascinuje – lze snad v těhotenství ve vhodnější dobu pokračovat?!). Řešila jsem, co s nastartovanou kariérou, jak se vejdeme do auta a kde já jenom budu rodit? Postupně přišlo smíření a přijetí dítěte. Začala jsem se na něj těšit, vymyslela jsem alternativní plán, jak pokračovat v profesní činnosti… Najednou jsem věděla, že to prostě nějak půjde.

Toto těhotenství bylo vůči předchozím jiné – několikrát jsem po několik dní velmi mírně špinila. Žádnou zvláštní váhu jsem tomu nepřikládala, protože se to prostě stává. A navíc se s tím nedá nic moc dělat. Gynekolog předepíše ascorutin a doporučí klid – tak jsem se podle toho v rámci možností zachovala a nestresovala jsem se návštěvou gynekologie.

Dokončili jsme 8. týden společného života, špinění před několika dny ustalo. Z praktických důvodů jsem se rozhodla oznámit svůj jiný stav šéfovi. Příjemně mě překvapil – okamžitě mi radostně poblahopřál.

Den poté, na začátku 9. týdne, ale bylo všechno jinak. Byla jsem sama doma, dvě děti v ústavech a třetí zrovna na dva dny u babičky. Ráno se mi na Facebooku objevil odkaz na nově odhalený pomník nenarozeným dětem. Za pár hodin se stane mým průvodcem, mým majákem. S odstupem času vnímám, že mi ho poslal Bůh, i dnes z něj na mne dýchá něha, pochopení, odpuštění. Odpoledne začínám prudce krvácet. Popření. Ne, nic se neděje. Pak jistota. Vyzvednout děti ze školy, školky. Podlamují se mi kolena. Únava, vyčerpání. Pouštím dětem pohádku. Zalézám do postele.

Jsem hrozně unavená, necítím žádnou bolest. Asi po hodině pak na WC držím v dlani něco, co mohlo a také nemuselo být dítětem… to se už nikdy nedozvím. Ležím, pospávám, měním vložky, jednu za druhou. Po asi čtyřech hodinách (od začátku) najednou krvácení téměř ustává. Celou tu dobu jsem vlastně klidná, žádná bolest, zoufalství… A v jednom okamžiku vedle sebe najednou cítím přítomnost dítěte, osoby, ducha, který mě přesahuje, uklidňuje… hladí. Cítím klid a mír – vědomí, že „teď už je vše v pořádku“. Že nejistota posledních dní a týdnů minula… Že Adélka odchází. Zvláštní pocit míru, naplnění, splnění cíle…

Večer ležíme s manželem v objetí. Myslím, že mě nechápe, ale je tu se mnou a pro mě…

Nastalo jitro, den první, šestinedělní.

Cítím, že máme v nebi mocného přímluvce, přímluvkyni, která už bude napořád součástí naší rodiny. Dítě, které je moje, naše…a které nikdy nepochovám, které neobejmu dřív než na věčnosti, ale které tu přesto je, které je naší součástí a je s námi spojeno.

Cítím se vlastně slavnostně, povzneseně… bolest zatím nepřichází.

Až pak večer, v době kdy je ticho a klid, cítím Adélku u sebe a povídám si s ní… a cítím knedlík v krku, bolest, prázdnou náruč… neumím dát své pocity, vnímání do slov. Vím hlavně, že je u Boha a že za nás může prosit. Že s námi pobyla jen krátce, že my jsme jí toho mnoho nedali, že nás vlastně ani nepoznala, ale čeká na nás a přimlouvá se za nás…

Vnímám jako dar, že jsme ji mohli mít a že když už měla odejít, že odešla právě teď – odejít později v těhotenství nebo po porodu, bylo by to náročnější, bolestnější… že, přestože to zní hrozně, možná je to takto milosrdnější pro nás všechny.

Adélka – kde se tu najednou vzala? Ani u jednoho z dětí jsme toto jméno v úzkém výběru neměli. Nedá mi to a hledám význam jména Adéla. Text mi bere dech: „Bytost ušlechtilá, vznešených způsobů, postavy.“ Asi není jiné jméno, které by našemu andělu sedělo lépe.

Nastalo jitro, den druhý, další, mnohý.

Život šel dál. Po pár dnech jsem došla poprvé v tomto těhotenství na gynekologii, spíš kvůli muži než kvůli sobě – věděla jsem, že jsem v pořádku. UTZ ukázal krásně vyčištěnou dělohu, krev značně vysoké hCG. Kontrolní odběr za týden už pak byl téměř negativní.

Byla jsem vlastně „v pohodě“. Až časem, najednou, jsem si uvědomila, že ne. Že si zapomínám brát léky, které užívám už desetiletí, že téměř nejím, že se neraduju. Přišlo to plíživě, nenápadně, pomalounku. Nevím, zda si tato životní fáze zasloužila označení deprese či postabortivní syndrom. Je to nakonec jedno. Život bolel, nic nebylo důležité, nic se mi nechtělo, fungovala jsem automaticky, na jakýsi setrvačník. Poté, co jsem si to rozumem uvědomila, snažila jsem se bojovat (ale moc to nešlo). Jaký je propastný rozdíl mezi rozumem a srdcem! Hodně jsem o dítěti mluvila a zjistila, že žen, které raný potrat prožily, je hrozně moc. Jen se o „tom“ nemluví.

Nedovedu si představit, jaká je to bolest, ztratit vytoužené, „vymodlené“ dítě – přijít o dítě, které jsem vlastně „nechtěla“ bylo hrozné dost. Nedovedu si představit, jaká je to bolest přijít o dítě krátce před porodem, při porodu – přijít o dítě, se kterým ještě vlastně nebylo příliš času se identifikovat, zamilovat si ho, bylo hrozné dost. Nedovedu si představit, jaké to je přijít o novorozence, kojence, batole, školáka, dospívajícího… a přitom tyto ženy s námi žijí, bojují, truchlí – a není jich ani v dnešní době málo. Kéž bychom se všechny mohly se svými dětmi důstojně rozloučit.

Ode dne „narození“ našeho dítěte uplynul víc než rok. A já se konečně domnívám, že jsem své dítě oplakala, že konečně po krůčkách získávám zpět svůj elán a energii starat se o své živé děti.

A jsem vděčná, že jsem díky ženám z porodních diskuzí, kterých jsem se před lety účastnila, věděla, že ne s každým potratem se MUSÍ do nemocnice. Že lze zůstat doma – a až v případě problémů, komplikací se vydat za odbornou pomocí. Jsem vděčná, že jsem se s Adélkou mohla rozloučit důstojně a v klidu. A že jsem nemusela a nemusím nést na svých bedrech ještě případné trauma z přístupu zdravotnického personálu.

Veronika

http://www.health.gov.sk/Clanok?pomnik-nenarodenym-detom

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 394. Návštěva