František

Ivanu znám z doby, kdy jsem pracovala na projektu, na kterém se podílela i ona. Pamatuju se, že jsme se tehdy na čemsi neshodly, a já si říkala, že doufám, že s tvrdohlavou Ivanou už nebudu muset spolupracovat 🙂

Střih, o pár let později, bylo mi 38 let a čekala jsem svoje první dítě. Špatně snáším direktivní a paternalistický přístup lékařů a už vůbec se mi nelíbil pocit, že by za mě někdo chtěl řídit něco, co je výsostně mé. Proto jsem přemýšlela o porodu doma. Vzhledem ke komplikacím během těhotenství, jsem to ale přehodnotila a rozhodla se pro porod v malé porodnici dvě hodiny jízdy od Prahy, kde se dá porodit přirozeně s minimálními intervencemi.

Na začátku těhotenství jsem si našla soukromou porodní asistentku, se kterou jsem chtěla i rodit – ona malá porodnice toto umožňuje. Setkání u mne doma byla fajn, ale stále jsem měla pocit, že mi něco chybí. To, co mi chybělo, bylo setkávání s jinými těhotnými ženami a zejména sdílení. Začala jsem přemýšlet o předporodním kurzu, kterého bychom se s mužem účastnili, a já si vzpomněla na Ivanu. O nikom jiném jsem ani na chvíli neuvažovala…

Už od prvního setkání mi bylo jasné, že to je “ono”. Pozitivní atmosféra, odpovědi na všechny otázky, uklidňující slova a ujištění, že to zvládneme – to všechno mi znělo jako balzám poté, co mne moje lékařka, jinak velmi starostlivá a pečlivá, varovala před komplikacemi a lékaři věhlasného pražského ústavu dohnali k slzám a strachu o život dítěte při dvou zcela běžných těhotenských situacích.

Porodu jsem se nebála, cítila jsem se připravená a těšila jsem se. Když mi přesně v den termínu odtekla plodová voda, radostí jsem skoro brečela nad tím, že už se brzy setkám se svým dítětem. V klidu jsme se vydali do porodnice, kde k večeru začaly stahy, a ty se zrychlovaly celou noc. Mezitím mi začali píchat penicilín kvůli špatné plodové vodě. Další den ráno jsem na tom byla stejně jako o 12 hodin dříve, tedy žádný pokrok. Dostala jsem na vybranou buď oxytocin, nebo císařský řez. Když jsem si představila oxytocinem zesílené nefunkční stahy, zvolila jsem raději SC. Až nyní mi dochází, že jsem v tu chvíli měla volat Ivaně, že by mi třeba poradila ještě jinou možnost, nebo třeba jenom to, abychom počkali.

Na svět přišel krásný, skoro čtyřkilový chlapeček (který měl krátkou pupeční šňůru omotanou dvakrát kolem krku, což prý mohl být důvod pro to, že váhal s příchodem na svět). Ihned po narození ho vzali na pozorování / svícení kvůli akutní žloutence. Muž mi ho přinášel každé dvě hodiny, aby se přisál a jakmile mi sestřičky odpoledne pomohly vstát, šla jsem za ním na novorozenecké. A od té chvíle začal boj s místní lékařkou. Nejsme lékaři a neměli jsme tudíž argumenty na tvrzení, že pokud dítě nebude osvícené, bude nutná transfuze krve! Přišlo nám to poněkud přehnané. V noci jsem přirozeně nemohla spát, protože jsem slyšela, jak mé dítě pláče na sesterně, kde ho nasvěcovali a přesvědčovali nás, že mu jinak hrozí vážné problémy. Nikdy nezapomenu na jeho nahé tělíčko v plínce, na ohromné ochranné brýle přes hlavičku a jeho pláč, protože z těsného prostředí dělohy byl najednou uvržen do vzduchoprázdna v plastovém nasvíceném boxu. Seděla jsem u něj a držela ho za ručičku, dokud jsem nepadla vyčerpáním v 1 hodinu ráno a už před pátou jsem se v předklonu přišourala zpátky, aby mi ho vydaly. František strávil celý den s námi, část z toho v postýlce u okna, kde jsme ho vystavovali sluníčku. Další večer, v 11 hodin v noci, kdy mi sdělili, že dítě si opět nechají přes noc a budou ho dokrmovat UM, jsem začala brečet a řekla, že jim dítě nedám, že bude se mnou, a žádné UM si nepřejeme. V tu chvíli nás napadlo zavolat Ivaně… ta nás uklidnila, nechala si vše popsat podle hodnot, které jsme jí přeříkali do telefonu řekla, že situace se jí nezdá tak vážná a podpořila nás v tom, abychom nenechávali dokrmovat UM a snažili se jit domů, jakmile se na to budeme cítit. Mezitím nás pronásledovala afektovaná dětská lékařka a chtěla vést diskuze o tom, jaké všemožné komplikace našemu synovi hrozí. Mně ta žena rozčilovala tolik, že jsem jí jen slyšela na chodbě, a začala jsem zuřit. Třetí den se mi spustilo mléko, podepsala jsem reverz a odjeli jsme domů (bohužel se to ani v této porodnici neobešlo bez řečí o ohrožování dítěte mým nezodpovědným přístupem a výčtem komplikací, které mohu po císařském řezu očekávat). I když jsem věděla, že doma mi bude nejlíp, měla jsem výčitky svědomí a byla úzkostlivá, co kdyby přece jen měli pravdu… o to hůř jsem nesla, když jsem hodně krvácela nebo jsem měla problémy při kojení. Ivana mě doma hned další den navštívila. Byla věcná, profesionální, empatická a svým klidným přístupem nás dokázala přirozeně povzbudit, že to zvládneme. A zvládli.

Ivaně jsem vděčná za to, že nám předala znalosti, takže nás nebylo tak snadné manipulovat.

Podpořila nás v tom, že porod zvládneme, a dodala nám sebevědomí, abychom dokázali vyjádřit své potřeby a stát si za tím, co chceme.

Ivano, myslíme na Vás a držíme Vám palce, aby nesmyslná obvinění proti Vám byla vyvrácena.

František, Bohunka a Vláďa

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 415. František

 

Před Ivanou…

Ráda bych věnovala své příběhy nejen paní Ivaně, ale také všem ženám, které chtějí rozhodovat o svých dětech a porodech.

Na svůj první porod jsem se připravovala celé těhotenství. Brala jsem porod jako přirozený děj, nebála se bolesti, a současně jsem chtěla vědět, jak porod probíhá. Nechtěla jsem spoléhat na to, že doktoři ví, co mají dělat, a že to „přežiju“. Jako nejlepší zdroj pro studium mi přišly bakalářské práce porodních asistentek, protože jsem si myslela, že budou nejvíce objektivní. Přečetla jsem si podrobně o porodních fázích, úlevových polohách, přirozených porodech (jak jsem si je tedy tehdy představovala…) a o kojení.

Protože jsme bydlely v Praze, zaregistrovala jsem se v jedné z velkých pražských porodnic. Porodní plán jsem neměla, protože v této porodnici rodila již dřív moje sestra a byla moc spokojená. Prožila prakticky přirozený porod, miminko nikdo neodnášel, nástřih minimální. Proto jsem předpokládala, že toto je standard. Bohužel až později mi došlo, že měla jen štěstí na porodní asistentku.

Celé těhotenství mi často tvrdlo bříško. Jak se blížil termín porodu, tvrdnutí bylo několikrát do hodiny. Paní doktorka v poradně mi řekla, že když začne být tvrdnutí pravidelné, tak mám přijet i když nebude bolet. Den před vypočteným termínem porodu mi bříško tvrdlo tak často, že jsem začala koukat na hodiny. Večer už byly tyto slabé kontrakce po 5 – 8 minutách, neustávaly ani po teplé koupeli, a proto jsme raději vyrazili do porodnice, říkala jsem si, že bych stejně neusnula. V porodnici mě „uvítala“ velmi nepříjemná sestra. Kontrakce mi vůbec nevěřila a napojila mě na monitor. Když se na něj přišla po 20 minutách podívat, tak se velmi podivovala, protože kontrakce tam doopravdy byly. Přišla milá paní doktorka, která mě vyšetřila a zhodnotila, že jsou to jen poslíčci. Dostala jsem injekci hořčíku a jela domů.

Doma jsem šla rovnou do postele a téměř okamžitě jsem usnula. Za hodinu a půl mě vzbudila mohutná kontrakce. To už jsem věděla, že mě z porodnice domů zpátky nepošlou :-). Po 5 minutách přišla další. Vylezla jsem z postele a další kontrakci se snažila rozdýchat na míči. Pak už kontrakce přicházeli po 3 minutách, vzbudila jsem manžela a vyrazili jsme. Do porodnice jsme to měli 10 minut autem, během cesty už kontrakce přicházeli už po 2 minutách.

Sestra na příjmu byla tentokrát trochu méně nepříjemná. Paní doktorce jsem na příjmu doplnila pár údajů. Byla jsem otevřená již na 4 cm. Pak se mě ujala příjemná mladá porodní asistentka. Napojila mě na monitor, což byl pro mě nejhorší zážitek z porodu. S kontrakcemi se nedalo pracovat, příšerně bolely, pálilo mě v tříslech a navíc jsem byla na monitoru nekonečných skoro 40 minut, což mě znervóznilo. Bála jsem se, jestli se s miminkem něco neděje, když ho tak dlouho monitorují. Pak jsem šla na přípravu. Zkoušela jsem sprchu a míč, ale tam jsem nevydržela. Přišla PA, oholila mě, vyšetřila a zhodnotila, že jsem již otevřená na 7 cm a klystýr se tedy nestíhá. Nijak mě to netrápilo. Asi půl hodiny po monitoru jsem se konečně naučila s kontrakcemi pracovat a už to nebylo tak nesnesitelné. Chodila jsem po chodbě a hučela.

Pak přišla PA, že mi píchne vodu a natočí monitor. To jsem trošku zpanikařila, protože jsem věděla, že po píchnutí vody se porod většinou ještě víc rozjede a nedokázala jsem si představit, že bych u toho měla zase ležet napíchnutá na monitor. Vůbec mě ale nenapadlo cokoliv namítat. Prostě jsem to brala, že tak se to dělá. Navíc jsem se stále trošku bála, jestli je vše v pořádku po tom dlouhém monitoru. PA mi nabídla něco na tišení bolesti. Chtěla jsem to odmítnout, ale manžel a PA mě vysloveně ukecali… Dostala jsem injekci, s tím, že by měla zabrat do 15 minut. Já ale žádnou bolest necítila snad okamžitě. Kontrakce zeslábly, tak jsem do kanyly dostala oxytocin. Asi jednu kontrakci jsem tlačila na boku. Pak přišla paní doktorka, že už půjdeme na to. Měla jsem tlačit, ale já vůbec necítila kontrakce. Tak jsem si šahala na bříško, jestli už je tvrdé a když bylo, tak jsem tlačila. Tlačila jsem lehce a u toho vydechovala a hučela, ale PA mi řekla, že mám zadržet dech, zavřít oči a tlačit plnou silou, že takhle se zbytečně vysiluji. Dvě PA mi tlačily na břicho a na 3 kontrakce se mi narodila holčička. Ani mi jí neukázaly a přinesli jí až po porození placenty a zašití nástřihu zabalenou a nešťastnou. Po chvíli jí zase odnesly, že si musí odpočinout.

Zůstala jsem sama na porodním sále, venku svítalo a já byla plná euforie a cítila se strašně prázdně. Jen jsem si říkala, že je snad s malou všechno v pořádku. Přinesly mi jí až na kojení 6 hodin po porodu, na stálo až pak za další dvě hodiny. Bohužel mě vůbec nenapadlo si o ni říct…

Ačkoli by se mohlo většině žen zdát o tak pohodovém porodu, já cítila, že to mohlo být jiné. Přes velký nástřih jsem se i potrhala a nemohla si několik týdnů pořádně sednout, několik měsíců mě bolela kostrč pokaždé, když jsem vstávala ze sedu. Pořád jsem si říkala, proč mi malou odnesly, když byla v pořádku. Proč urychlovaly porod, který sám postupoval velice rychle? Stále jsem na to musela myslet.

Když jsem podruhé otěhotněla, náhodou jsem se setkala s Příběhy pro Ivanu. Po přečtení prvních pár příběhů mi začalo docházet, o co jsem při prvním porodu přišla a jak mohl být krásný. Že vše byla jen nemocniční rutina. Zbývajících asi 50 příběhů jsem zhltla během pár dní a na nové čekala skoro jak má dcera na večerníček :-). Začala jsem se připravovat na druhý porod a věděla jsem, že tentokrát to bude jiné…

V.N.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 412. Před Ivanou…