Sepsat příběh pro Ivanu pro mne bylo a je těžké. Jednak časově, protože mám již téměř dvouletého caparta, který se právě ve vedlejším okně kouká na Myšku Mickey (vhodná atmosféra pro silný příběh, že ano :)) Druhak proto, že nevím, čím bych vlastně přispěla. O první miminko jsem přišli ve dvanáctém týdnu. Můj porod byl děsivý, moje těhotenství také … Pak jsem ale začala objevovat, že to jde i jinak, vyhledala odbornou pomoc Michaely Mrowetz (které tímto velmi děkuji!) a s radostí ale i hrůzou, zjišťuji, jak to nejkrásnější období v životě ženy může být opravdu nejkrásnější. Proč s hrůzou? Protože mi nejde na rozum, proč jsem musela zažít ten děsivý porod a těhotenství jsem prožila v neustálem strachu.

Toto není popisek krásného porodu, ale toho klasického. Tak jak by to být nemělo a snad jednou nebude.

Jsem těhotná! Novinu sděluji nynějšímu manželovi. Jsme šťastní! Je pěkný slunečný podzim. Hned si malujeme, jaké to bude, co se bude muset zařídit, jak přestavět ten miniaturní byt…
Na kontrolu jdu brzy, někdy v šestém týdnu. Chodím na hCG z krve jako samoplátce, protože nemůžu uvěřit tomu, že jsem skutečně těhotná, když mě doktoři strašili, jak budu mít s otěhotněním problém.  Vše se zdá v pořádku, jen srdíčko zatím není vidět.

Nedlouho na to objevuji při toaletě kapku krve na toaletním papíře. Strach. Pláču já i manžel. Jedeme hned za mým gynekologem. Jsem plná obav, není mi dobře. Můj lékař už v ordinaci není, ošetří mě ale jiný pan doktor.

„Vy krvácíte? Jo a kde jako?!“ říká pan doktor u vyšetření. Popisuji, co se stalo. Koulí očima. „No ale srdíčko tam není“ Pak mi trochu šetrněji vysvětluje, že to nemusí nic znamenat, že těhotenství může být mladší a pod. Chytám se toho. Uklidňuji manžela a jedeme domů.

Kontrola za týden. NIC! Srdíčko nebije! „Pane doktore, ale hCG mi roste ukázkově, to přece není možné!“ Dozvídám se, že to není obvyklé, ale stát se to může. Miminko se přestalo vyvíjet, ale tělo si nepřipouští že už to skončilo? Tělo? Ne to já … nechci, aby to skončilo!!!

Další kontrola a zase nic. Už je mi jasné, že to nedopadlo dobře. Jsem zlomená. Doktor mě pošle na revizi. Nejraději okamžitě. Nejsem na to připravená, přemluvím ho na další termín. Jsem ve 12 týdnu.

Nemocnice. V čekárně sedím s ženami, které jdou na potrat, protože chtějí. Z vyšetřovny slyším záznam z KTG puštěný na plné pecky. Je mi ZLE! Chci pryč! Mému miminku srdíčko bít nezačalo a ted slyším, jak jiné bije. Proč já?! „No ale my to nemůžeme zeslabit, musíte to vydržet!“ odpovídá sestra na mou žádost. Před zákrokem se ke mě personál chová jako k další mladé matce, která otěhotněla nechtěně a jde na potrat. Nepříjemné prostředí, neosobní. Zlé obličeje. Usínám.

Probudím se. NEJSEM TĚHOTNÁ!!! Bože, jak je to možné!? Dozvídám se, že vyšetřující pan doktor se ke mě choval tak nezdvořile proto, že si myslel, že krvácení hraju a prostě jen chci jít na potrat zdarma. Ach můj Bože! Je mi smutno .. koukám se z okna. Neuvědomuji si, co se stalo. Doma pak měsíc brečím. Nemůžu spát. Nemůžu to pochopit. Proč mi ho vzali? Proč jsem se s ním nemohla rozloučit? Tohle přece není správné!!!

Za nějaký čas příchází jaro, naše svatba, pak měsíční svatební cesta po Evropě. Už jsem snad v pořádku. Asi to tak mělo být…

Jsem těhotná! Oba jsme šťastní. Bojíme se. Na kontrolu jdu zase příliš brzy. Srdíčko není. Nejistota. Je mi strašně zle, nemůžu nic jíst. Pro nevolnosti jdu na kontrolu dříve. JE TAM! MÁME SRDÍČKO!!! Neskutečná radost! Na kontroly chodím co 14 dní. Vždy utz pro mé uklidnění. Pořád jsem hrozně nejistá. Bojím se o tu naší fazolku. Doktor mě uklidňuje, že všechno je v pořádku, jen bych měla začít jíst..
.
Do 12. týdne sním za den jednu sušenku s velkým přemáháním. V 16 týdnu začnu cítit pohyby, i když mi to doktor nevěří. Jsem klidnější. Je to KLUK! 🙂 Od začátku jsem na rizikovém těhotenství doma. Vyhodili mě z práce, když zjistili, že jsem těhotná.. Jsem pořád strašně unavená. Nezvracím, jen nemůžu jíst. Tvrdne mi břicho. Prý jsem moc citlivá a vnímám i to, co ostatní ženy ne. Dostanu magnezium.  Pořád mě všude straší, jak předčasně porodím. Chodím často na utz, aby věděli, že by se „to“ už mohlo narodit.

V sedmém měsíci skončím na skoro měsíc v nemocnici pro tvrdnutí po 2 minutách. Do žíly mi píchnou už nevím co, ale vím, že se to nesmí při onemocnění srdce a to já mám, oni to ví. Skácím se na zem a doktorka po mě řve, proč tak hysterčím. Tolik k mému příjmu. Ležím tam šíleně dlouho. Nikdo nic nedělá. Břicho tvrdne dál. Je chřipková epidemie, jsem tam sama.
Odcházím na reverz. Doktor se na mne dívá jako na nezodpovědnou matku.

Jakmile mine 36 týden, kdy už vím, že by se malý mohl narodit, je mi najednou skvěle. Pořád uklízím, chodím ven, jsem šťastná a konečně si to užívám. (Tohle období bylo tak krátké!)
OD 38 týdne mi vyhrožují, že malý je moc velký, že budu muset na vyvolání, ať ho porodím.

40. týden a pořád NIC. Nekonečné a pitomé KTG!!! Takže já přenáším? Já která jsem měla v sedmém měsíci potratit? No to je fakt fór! 🙂

18.4. v jedenáct večer mi praskne voda. Dám si vanu. Kontrakce zesilují, ale není to nic vážného. Já to ale už chci mít za sebou 🙂 Budím manžela a jedeme do tehdy „nejalternativnější“ porodnice v okolí.

Přijali mě. Nic se neděje. Manžel ráno odchází domů. Kontrakce jsou šílené. Monitor je nestačí zapisovat. Nikdo mi nepomůže. Jsem na pokoji sama, jen mě chodí vyšetřovat. Při kontrakci a pořádně hrubě jako krávu.

Manžel je tady. Konečně někdo! Pořád se nic neděje. Je už večer.. Mezi tím porodily asi 3 „kolegyně“ které vedle mne ležely cca 30 minut na „hekárně“. Proč já nerodím?! Vystřídaly se u mě asi 3 směny. Už nemůžu. Jsem unavená. Nic se neděje a hrozně to bolí. Jsem označená za „tu uřvanou“.

Pozdě v noci dostanu „lék“ – když to je porod, tak se to rozjede, když ne, půjdete spát. Přímo do žíly. Padám do tunelu.. světlo je na konci. Slabým hlasem říkám manželovi „Sbohem“. Nemůžu dýchat. Umírám. Manžel řve na odcházející sestru, co mi to píchla! Mám srdeční arytmii! Oni si to ale opět nikam nepoznamenali. Najednou je u mě pár doktorů. Něco mi píchnou. Je mi lépe.

Už to asi začalo. Dostanu klystýr. Přesouvám se na porodní box. KONEČNĚ!

UŽ NEMŮŽU!!! Je 20.4. .. rodím už víc jak 24 hodin a od začátku mám silné kontrakce. Jsem vyčerpaná. Mezi kontrakcemi spím. PA za mnou chodí jen občas – pije na chodbě kafe. Nevím co mám dělat. Žádná poloha mi není příjemná. Ležím na boku na koze „miminko je špatně natočené!“ Pořád do mě hrabe jako do krávy!!! Říkám jí, at toho nechá, že mě to bolí! Prý to musím vydržet. Nevydržím. Kopnu do ní a letí přes celý dlouhý pokoj až spadne na zem.

Je mi to líto. Příjde a bezeslov mě k té koze připoutá. Jsem opět označena jako nespolupracující pacient.
Už to chci mít za sebou! Dostanu oxytocin. AU!!!!!!!! To už se fakt nedá! Pomoc!
„Maminko, tlačte! No táááák!“ Já ale nemůžu! Nevím jak!

Zavoláme doktora! Ve tři ráno vchází do dveří ospalý ani ne třicetiletý doktor. Ten pohled nezapomenu do konce života. Promne si oči, protočí panenky a pohled říká „Jééžííší! Zase nějaká hysterická kráva! Proč nemůže rodit kolem oběda?! Já jsem spal!“ Od PA klečící mezi mýma nohama se dozvídá o tom, že netlačím. Opírá se mi lokty o břicho a tlačí. Koukne se na PA, stále opírající se o mé břicho, ale ke mě zády „ale ta paní vůbec netlačí!“ Žádná empatie, vůbec mne nebere jako člověka, nestojím mu ani za to, aby to řekl mi, když už má hlavu 20cm od mého obličeje… Nakonec se mu to povede. Já se prý taky snažím dobře.

Malý je na světě! Dávají mi ho na břicho, jak jsem chtěla. Je zabalený v nějaké utěrce. Nevadí. Je náš a je tady! UF! Po chvilce mi ho vezmou „Bude tady vedle vás, všechno uvidíte, manžel na to bude dohlížet, ano?“ Jsem tak mimo, že souhlasím se vším. Váží ho, měří, zavinují jako kokon. Dostává ho manžel, který si sedá vedle mne. Nemůžu ho držet,  budou mě šít, mohla bych mu ublížit. Malý pláče. Koukám na něj, na manžela. Snažím se na malého alespoň sáhnout.  „Nevrťte se! Já šiju!“ Ježiši to bolí! To je horší než ten porod! Píchnul jste mi tam něco? „No jasně! Máte tam dvě injekce, tak co ještě chcete?!“

Konečně jdou všichni pryč. Máme dvě hodiny pro sebe. Přisátí. Přiloží mi ten kokon, ze kterého vykukuje hlava našeho malého k prsu. Nechce. PA mlátí s prsem malého po pusince. „Takhle se to musí!“ Po chvilce se přisaje. Je statečný.

Nejsou to ani dvě hodiny. Odváží ho. Manžel musí domů. Já na pokoj. Potřebuju se vyspat.

Nespím. Nemůžu. Tolik zážitků! Kde je moje dítě?! Nosí mi ho na kojení co dvě hodiny. Koukám se na ten malý uzlíček. Je tak krásný a je náš!

Malého dostanu na 24 hodin až 21.4 ráno v osm. Takový je systém. Dříve to nejde a stejně odpočinte si, už na to mít čas nebudete. Do jídelny si děti nosit nesmíme. V posteli s námi spát nesmí. (Baby friendly hospital) Já tam s ním stejně ležím i přes řeči sester. Jsem s ním celý den, kůže na kůži. Nečetla jsem nic o bondingu, prostě mi to příjde přirozené.

Malý nepřibírá, blinká, pořád pije. Má žloutenku. Pak krev ve stolici. Mám strach. Pořád mi ho chodí měřit kvůli žloutenky. „To není dobré, jestli to bude horší, tak vám ho vezmeme a budete ho mít jen na kojení!“ Neeee! Jsem uzlíček neštěstí. Snažím se být silná, ale je mi zle. Vyvrátím se, klesne mi saturace … dostávám jídlo na pokoj, můžu být s malým pořád. Jupí!

Po týdnu teroru odcházíme domů. Nejhorší je, že cítím vděčnost. Všem, tedy jen ne tomu doktorovi, ale jinak všem.

I přes průpovídky příbuzných, že malého nosím v šátku (ublížíš mu, udusíš ho, ale hlavně ho ROZMAZLÍŠ!). Potřebuju to já i on, cítím to. Nosím ho celý den, kůže na kůži. Moc nám to pomáhá. Snažím se zapomenout na všechno.

Postupem času se ke mě dostávají informace o tom, že takhle to být nemusí a dokonce by to ani takhle být nemělo. Jsem v šoku. Čtu si stále více o přirozených porodech a těhotenství.
Vím, že doma rodit nechci, ale pokud někdo chce, měl by to právo mít. Já bych byla ráda, kdybych další těhotenství absolvovala s minimem vyšetření. Chodila do poradny k PA se kterou bych rodila. Vím, že rodit chci v Krnově. Chodím na terapii k paní Mrowetz. Moc mi pomáhá. Otevírá mi oči. Sama už nacházím články o přirozených porodech a dostávám se ke knize paní Ivany…

Bylo by krásné, kdyby jednou bylo porodnictví lidské. Nikoho by to pak nenutilo rodit doma, jen ze strachu z porodnic a hrozných zážitků v nich, ale protože doma je prostě doma, nebo rodit ve 100km daleké porodnici.

Kéž jednou zmizí popisky porodnic typu „personál porod řídí a jeho přístup je aktivní“.

Děkuji paní Ivaně a všem, kteří se angažují v oblasti lepší péče o matku a dítě. Za vše. Hlavně za to, že my ženy znovu nalézáme cestu k samy sobě. Ke svým kompetencím a své síle.

JanaŠ

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 422. Mateřství po česku