Dítě jiskřivých závějí

Posílám příběh, který se Vás, Ivano, dotýká jen letmo.

Chtěla jsem první dítě rodit doma, protože po několika podivných zkušenostech s nemocnicemi z nich nemám dobrý pocit. Bohužel, můj muž byl zásadně proti a bez něj bych do toho nešla. Konzultovala jsem toto s Vámi, v rámci Vašeho předporodního kurzu v A-centru a Vy jste mi doporučila porod v porodnici s vlastní porodní asistentkou.

Dohodla jsem se tedy s porodní asistentkou zaměstnanou v malé porodnici a první dítě plánovala přivést na svět tam.

Týden před termínem mi ve dvě hodiny v noci praskla voda a rozběhly se slaboučké kontrakce v krátkých intervalech. Muž odešel vyprostit auto z památných závějí zimy 2009/2010, já mezitím volala porodní asistentce. Situace nevypadala vůbec akutně, bylo mi líto tahat ji z postele. Dohodly jsme se, že přijede až ráno. Zavolala však do porodnice, domluvila nám nadstandardní pokoj a vůbec zařídila, že nás čekali. Přijela jsem v povznesené náladě, úvodní formality proběhly v přátelském duchu.

Porod se rozbíhal dobře, byli jsme s mužem na nadstandardním pokoji a nikdo nás nerušil. Ráno přijela naše porodní asistentka. Občas zkontrolovala ozvy, jak měla nařízeno „shora“, ale protože to šlo provést bez omezení mé pohyblivosti, nijak zvlášť mi to nevadilo. Chodila nám nahřívat peckový polštářek, který trochu pomáhal klidnit protivné bolesti v kříži, a milým nenuceným způsobem mi pomáhala trávit čas první porodní doby. Mé tělo potřebovalo být stále v pohybu, popocházela jsem, „tančila“ jsem variace na břišní tance a hlavně jsem nezkoušela si sedat či dokonce lehat – to bylo kvůli křížovým bolestem velmi nepříjemné.

Když začaly být kontrakce co k čemu a vlastní porod se přiblížil, běh událostí se změnil. Nechala jsem se ukecat k jednomu natočení monitoru vleže, protože synovy ozvy nebyly moc dobré. Bylo to velmi nepříjemné. Ztratila jsem kontakt se svým tělem a přestala jsem vnímat, co se v něm děje. I když jsem potom mohla zaujmout libovolnou polohu na velmi variabilním porodním křesle, nepovedlo se mi kontakt se svým tělem znovu navázat. Dvě hodiny jsem se pokoušela tlačit, ale nevěděla jsem jak a kdy – pro stálou bolest v zádech jsem nepoznala, kdy probíhá kontrakce. Synovy ozvy klesaly, v sále přibývalo lidí, chystal se „císařský tým“. Nevěděla jsem o nich, byla jsem vyčerpaná, ztrácela jsem vědomí. Infúze s glukózou mi v té chvíli přišla jako dobrý nápad. Trochu mě probrala. Synovy ozvy byly stále horší a já jsem dostala poslední šanci – jestli se dítě nenarodí v příštích několika kontrakcích, bude muset ven břichem. Vnímala jsem to jen okrajově, vážnost situace mi vůbec nedocházela – obrovský strach měl jen můj muž. Naštěstí jsem konečně pochopila, jak správně zatlačit a na tři kontrakce byl syn venku. Okamžitě přestřihli pupečník, který už vůbec netepal, a synovi odsáli dýchací cesty, aby se hned nadechl. Pak mi ho položili na břicho.

Polila mě učebnicová vlna euforie, lásky a štěstí. Syn pozoroval svět hlubokýma očima, byl klidný, vůbec neplakal. Po chvíli se ukázkově přisál a vpíjel se těma hlubokýma očima do mých. Nikdy na to nezapomenu. Venku se v mrazivém zapadajícím slunci oslnivě blyštil sníh. Dítě jiskřivých závějí.

Syn se narodil ve čtyři hodiny odpoledne. Těšila jsem se domů, ale nakonec jsme se s mužem dohodli, že zůstaneme do rána. Aby se muž vyspal a mohl řídit. Já byla čilá jako rybička, po únavě ani stopy. Hormony pracovaly ukázkově.

Na jedné straně jsem lékařům vděčná, že s císařem čekali do poslední chvíle, že respektovali moje přání neprovádět nástřih (a pak hodinu a půl šili nepřehledné natržení), vše se mnou konzultovali a umožnili nám důstojný „předčasný“ odchod… Na druhé straně ve mně zůstala malá hořkost, že jsem se nechala přesvědčit k onomu natočení monitoru vleže, i když jsem věděla, že mi to neudělá dobře. Nebýt toho, syn se možná mohl narodit o dvě hodiny dříve, nemusel být přidušený a já nemusela snižovat svoji důstojnost chvilkovým křikem. Nejsem na to hrdá. Je těžké to posuzovat, pravdu nelze zpětně zjistit.

Ale v kontextu života je to jen drobnost. Pozitivní pocity drtivě převládají. Pročež jsem i druhý porod nakonec svěřila do rukou porodnice, abych zjistila, že když se chce, jde to i jinak.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 428. Dítě jiskřivých závějí

 

Dítě větrné noci

Když jsem čekala druhé dítě, obrátila jsem se opět na malou porodnici, kde se narodilo to první. Porod doma nepřicházel v úvahu, protože můj muž byl kategoricky proti a nešlo s ním hnout. Chtěla jsem se znovu domluvit se „svojí“ porodní asistentkou, ale ta už tam bohužel nepracovala. Dohodla jsem se tedy s jinou asistentkou (také zde zaměstnanou) a bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Počínaje předporodní péčí, která sice musela splňovat podmínky dané „shora“, ale byla poskytována s respektem, ohledy a v čase, který vyhovoval nám oběma a také mému muži, a konče skvělou péčí šestinedělní.

Porod se ohlašoval několik týdnů předem silnými poslíčky, až jsem si na to skoro zvykla. Když týden po termínu přišly večer, když jsem se chystala spát, nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost. O půlnoci se však cosi změnilo a bylo jasné, že tentokrát je to „ono“. Porod se rozbíhal velmi rychle, tentokrát jsem prosila porodní asistentku, aby „na to šlápla“. Muž utíkal pro auto, které podle zákona schválnosti parkovalo daleko, spícího syna jsme museli nechat doma hodinu samotného, než přijede babička a cesta se zdála nekonečná. Porodní asistentka na nás už čekala. Zařídila vše potřebné a odebrali jsme se rovnou na sál. Tady se běh událostí opět změnil.

Na sále bylo příjemné tlumené světlo, úplné ticho, klid a mír. Byla velmi větrná podzimní noc, poslouchala jsem, jak venku hučí silný vítr a šumí větve stromů. Všechno se zklidnilo, zvolnilo… Začalo se mi chtít spát. Uvelebila jsem se vkleče na porodním křesle, opřela jsem se hrudníkem o madlo nad zádovou opěrkou a usnula. Kontrakce mě budily, ale zjistila jsem, jak se zbavit bolesti: plodové obaly byly neporušené a voda dosud neodtekla. Mohla jsem tedy při každé kontrakci lehoučce zatlačit a všechnu bolest přeměnit v uvolňování a otevírání. Bylo to jako kouzlo, opravdu bezbolestný porod. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Jakmile kontrakce odezněla, opět jsem usnula. Čas plynul a já jsem si připadala čím dál unavenější a vyčerpanější – k ránu mi došlo, že dokud neporodím, tak se nevyspím. Tyto myšlenky mi zpětně přijdou absurdní, ale v tu chvíli jsem tak opravdu uvažovala. Nezatížená bolestí, jen hroznou únavou, jsem se zeptala porodní asistentky, jak to dole vypadá, jestli bych už mohla vytlačit dítě. Necítila jsem žádnou bolest, ani větší nutkání na tlačení, jen jsem to už chtěla ukončit a jít spát. Když na to vzpomínám, přijde mi to neuvěřitelně absurdní.

Porodní asistentka prohlásila, že cesty jsou zcela otevřené a mohu tlačit. Chvíli jsem hledala vhodnou polohu a pak na dvě-tři bezbolestná zatlačení vytlačila miminko – holčičku v kompletních plodových obalech. Začínalo svítat a venku stále vál silný vítr. Dítě větrné noci.

Porodní asistentka vymotala dcerku z obalů a položila mi ji na hruď. Ihned se přisála a sledovala svět s prsem v puse. Únava ze mě spadla. V tu chvíli mi to přišlo neobyčejně vtipné a začala jsem se smát. Vítala jsem dceru mezi námi a smála jsem se a smála…

Po chvíli diskrétně vstoupila dětská lékařka a zeptala se, jestli se může na miminko podívat. Bylo stále přisáté (či spíše zakousnuté) a drželo se pěstičkami jako opička. Lékařka nenaléhala a nikam nespěchala, i když se opička nechtěla pustit ani ve spánku – počkala, až budeme opouštět sál a bude tedy nutné dítě na chvíli od prsa „odpojit“ tak jako tak.

Na sále jsme se nakonec zdrželi déle, protože placenta se zasekla napůl v porodních cestách a nechtěla ven. Problém byl posléze vyřešen (nejspíš) oxytocinovou injekcí, což byl jediný medicinský zásah do jinak přirozeného běhu věcí.

Bylo to úžasné a dlouho jsem tomu nemohla uvěřit – v běžné malé porodnici proběhl prakticky úplně přirozený porod. Bez lékařů, bez bolesti, v šeru, klidu, beze spěchu. Bez vyrušování – když nepočítám muže, kterému se nezdálo moje pospávání, a občas mi nabízel glukózové bonbóny. Porod placenty by bylo patrně nutné „popostrčit“ i v domácích podmínkách, těžko o tom spekulovat.

Záměrně neuvádím místo ani jména – nechci, aby ona úžasná porodní asistentka měla nějaké potíže s tím, že patrně neprováděla pravidelné přístrojové monitorování ozev a další věci, které se obvykle dělávají. Ozvy nejspíš kontrolovala během mých spacích pauz, aniž bych o tom věděla. Jsem za to opravdu vděčná a přijde mi to až neuvěřitelné. Velmi jí tímto děkuji. Přála bych si, aby toto mohly prožít i jiné ženy, které z různých důvodů nemohou/nechtějí rodit doma. Aby tento přístup nebyl tak ojedinělý a aby se mohl stát standardním pro ty, co si to budou přát.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 429. Dítě větrné noci