Příběh – nepříběh

Nikdy jsem nerodila a nikdy jsem se osobně nesetkala s Ivanou. Ani těhotná zatím nejsem. Přestože na děti mám ještě pár let čas, o porody a vše kolem se zajímám už dlouho. A dlouho se moje bádání pohybovalo hlavně okolo témat jako nošení dětí v šátku, bezplenková komunikační metoda a podobně. Vnímá dítě, i když je maličké? Potřebuje kontakt, nebo je mu to jedno? Jak vychovat šťastné a vyrovnané dítě? Takové otázky mi vířily hlavou, aniž by mě napadlo, jak zásadní roli v tom celém hraje průběh samotného porodu a jak moc se ten průběh může za různých podmínek lišit. Ono to taky pořádně nebylo kde zjistit…

Pak přišel zlom. Poprvé jsem uslyšela jméno Ivana Königsmarková a spolu s ním slova jako domácí porod, smrt dítěte, soud… Začala jsem se zajímat. Kdo že to je ta Ivana a co že se to vlastně stalo? Mají pravdu ti, co tak hlasitě křičí? Nebo je to úplně jinak?

Přišly Příběhy pro Ivanu. Desítky příběhů o tom, jak to doopravdy vypadá, když přichází na svět dítě. Jak to může vypadat a jak to vypadat nemusí. Že lékaři mají i jiné priority, než je fyzické a duševní zdraví jejich pacientů. Že slova podpory a uklidnění se nedají zkapalnit a lít jehlou do žíly, a přesto jsou mnohdy tím nejúčinnějším lékem. Že pocit bezpečí a prostou úctu k druhému člověku nenahradí ani to nejlepší nemocniční vybavení. Ale také, že brát ohledy na něčí přání nemusí znamenat zahodit profesionální zodpovědnost a zcela se těm přáním podřídit, ať jsou jakákoliv. Že andělem může být i osoba rázná, která nedělá ťuťu a ňuňu, ale umí říct to, co je třeba, a tak, jak je třeba. Že tichá přítomnost jediného člověka často podpoří víc než frenetické pobíhání a kontrolování houfem nemocničního personálu.

Posléze přišly do mého života i Hovory s porodní bábou, které mi spolu s Příběhy pomohly pochopit to, co mi měla předat moje máma a její máma. Možná, že by mi to i předaly, kdyby samy nerodily v porodnici… Díky Ivaně a Příběhům jsem pochopila, že stát se ženou musíme každá sama, za sebe a pro sebe a taky pro své děti. Žádný lékař to za nás neudělá a ani nám to neulehčí. V době, kdy dokonce i porody „vedou“ muži, je na nás ženách, abychom v sobě objevily a rozvinuly svou ženskou sílu, která dnešnímu mužskému světu tolik chybí. Už je nejvyšší čas.

Ivano, přestože jsem se s Vámi nikdy nesetkala, máte můj obdiv a velký dík za to, čím procházíte, abychom my všichni mohli žít v lepším světě. Každá změna potřebuje člověka, skrze kterého může přijít. Děkuji Vám za to, že tahle změna přichází skrze Vás. Věřím, že všechno zlé je k něčemu dobré a každý nakonec dostane to, co mu právem patří. Snad už ta chvíle není daleko.

Zuzana Kreizlová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 435. Příběh – nepříběh

 

Ještě za zimního času…

Přišel březen, měsíc, kdy se nám před rokem narodila dcera. A tak vzpomínám na ten den, kdy to začalo. Je sobota ráno, konec března, pár dnů před termínem porodu. Při ranní toaletě mi odejde trochu krve, což mne mírně vyplaší a tak volám své porodní asistentce Janě, která mne uklidní, že to mi nejspíš odešla hlenová zátka. A že porod může dnes začít, ale také nemusí. Domlouváme se, že kdyby se něco změnilo, ať kdykoli zavolám. Porodní asistentka Jana má sice dnes imatrikulační ples své dcery, ale telefon má zapnutý a je v pohotovostním režimu. To, že bych dnes měla začít rodit, si stále nějak nepřipouštím, ani když se při přípravě oběda musím bolestí v břiše zkroutit do dřepu. Plánovali jsme dnes s mužem jít na trh, ale raději cestu odkládám. Místo toho se muž pouští do vyrábění polic do kuchyně a řeže a vrtá v předsíni našeho bytu. Odpoledne postoupilo a pro mě nové stavy těla se opakují čím dál častěji a pravidelně. Stále nechci věřit tomu, že už by TO bylo tady. Je to naše první dítě… Kontrakce prodýchávám a vzpomenu si, že bych měla zavolat Janě. Už je večer a Janu zastihnu už na cestě na ples. Líčím jí situaci, stále si nejsem jista, je-li to ONO. Jana radí vanu, ta ukáže. Vlezu do ní, a když po chvíli vylezu, je jasné, že je TO ONO. Kontrakce se zintenzivní a opakují se po 5min. Volám znovu Janě, je mi líto, že jí ruším na plese. Napadne mě, že bych raději zůstala doma a nikam nejezdila, ptám se na tuto variantu Jany, ale není na ní připravena, mluvily jsme o této možnosti při předchozích setkáních jen částečně a nebyla jsem pevně rozhodnuta. Navíc atmosféra kolem domácích porodů již houstne, je za pár dní duben, od kdy mají platit nová pravidla pro porodní asistentky asistující u porodu doma, bohužel téměř znemožňující tuto službu ženám doma nabízet. Tak se domlouváme, že se sejdeme v podhorské porodnici, kterou jsme si vybrali k porodu. Ulevuji si ještě doma při kontrakcích na míči a už je to docela síla. Dostávám se do jakéhosi změněného stavu vědomí a jen tak vše nechávám plynout. Muž stále v předsíni vrtá police. Škoda, že nemohu zůstat doma a musím myslet na cestu a přesun do porodnice. Volám opakovaně na něj, že už opravdu rodím a on mi vítězoslavně ukazuje otvor ve dřevě, který provrtal :o) Snažím se mezi kontrakcemi dobalit tašku a vyrážíme na cestu. Beru si sebou také velký polštář a jsem pak mnohokrát vděčná kamarádce, co mi to poradila. Muchlám ho při kontrakcích v autě, lehám si na něj při příjmu v porodnici… Cesta je dlouhá a i když je noc a jedeme rychle, pár kilometrů před porodnicí mám pocit, že snad porodím v autě. Vybavuji si, že tu noc jasně svítily hvězdy. Nakonec rodím v porodnici. Jana už tam na nás čeká, byla rychlejší než my. Je se mnou po celou dobu porodu a i když místní porodní asistentky jsou báječné, ten pocit, že je tam kromě mého muže ještě žena, kterou znám a která TO zná, je uklidňující. Porodila jsem 2hodiny po příjezdu do porodnice, v příjemné místnosti s vanou a tlumeným světlem, hudbou, s blízkými a respektujícími lidmi. Mohla jsem si vybrat polohu, ve které se cítím nejlépe. Soustředila jsem se tak na porodní práci, až jsem byla v závěru překvapena, že najednou je děťátko venku. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem porodila holčičku. Dívala jsem se v úžasu na ni a dívala bych se nepřetržitě ještě déle, kdybych nemusela přejít do vedlejší místnosti na drobné šití a porod placenty. Dítě si vzala dětská lékařka, která se tam náhle objevila a ošetřovala dítě na stole za mojí hlavou, zády ke mně. To byla asi jediná krušná chvíle, kdy jsem nechápala, proč miminko paní doktorka nemůže vyšetřit na mém těle (měla jsem to napsáno i jako porodní přání v porodním plánu). Bylo to sice jen pár minut, ale vím, že příště bych se tomu snažila zabránit a doma by se mi to pravděpodobně nestalo, když se dítě narodilo v pořádku. Po chvíli a po mém volání mi nakonec dceru dali na břicho a ta se hned doplazila k prsu a přisála se. Šití sice bolelo, ale za chvíli jsem na nepříjemnosti zapomněla, když jsme všichni tři leželi spolu v posteli ve vedlejším pokoji. Jana ke mně po porodu pak ještě přišla, jestli něco nepotřebuji a ujistila mne, že kdykoli můžu zavolat, budu-li potřebovat. Byly tři hodiny ráno, zimní čas se právě změnil v letní. Naše dcerka stihla přijít na svět půl hodinu před tím.
V porodnici jsme nakonec zůstali pár dní, i když jsme si plánovali, že půjdeme domů co nejdříve. Byly to takové společné prázdniny..

Děkujeme, Ivano, za to, že jste. Za Vaši přátelskou podporu a osvětu.

Přejeme hodně sil!

Michaela s rodinou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 436. Ještě za zimního času…

 

Miminka přesně ví

Milá Ivano,
škoda, že Vás neznám osobně, ale sleduji veškeré dění kolem Vás. Moc se mi líbí, že důvěřujete ženě i dítěti. To je to, co často v porodnicích chybí, i když jsme obklopeni milým a profesionálním personálem a moderním vybavením.
Nedávno jsem rodila a vybavila se mi Vaše slova o tom, jak se miminko podílí na porodu – že se při něm otáčí, aktivně se opírá nohama o vršek dělohy, aby se lépe dostalo na svět, přesně ví, co má dělat. Po porodu zažívá nejaktivnější čas v životě, adaptuje se na nový svět a „přilepuje se“ (bonding) k mamince.
Rodila jsem doma a jedním z nejsilnějších a nejkrásnějších momentů mého porodu bylo, když jsem chvilku po narození hlavičky ucítila, jak se miminko v břiše odrazilo a začalo se samo otáčet a posouvat se na svět. Já mu pomáhala jen lehce. Po narození bylo překrásné být s ním a vnímat jeho aktivitu – jak v mé náruči spokojeně vrní, hraje si s ručkama a rozhlíží se po světě. Porodní asistentka ho prohlédla i zvážila přímo vedle mě. Bylo to spokojené miminko, které se očividně cítilo bezpečně.
Náš porod i zlatá hodinka byly nádherným vtiskem do dalšího života, který přeji všem ženám i dětem, ať už budou rodit kdekoliv.

Alena

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 439. Miminka přesně ví