Pro Ivanu

Své první dítě jsem porodila v porodnici. I mé druhé dítě se narodilo ve stejném zařízení, jen v menším a osobnějším. Přesto se od sebe oba porody lišily jako nebe a dudy. A také cesta, kterou jsem mezi porody, před nimi a po nich, prošla, byla dlouhá, plná rozporů, ale hlavně zajímavá a osvobozující.

Zajímavá nejvíce pro to, že se ze mě během dvou let stala ze zaryté odpůrkyně všeho „alternativního“ průvodkyně mateřstvím, která jediné, podle čeho se řídí, je citlivost.

Zjistila jsem totiž, že nic jiného k doprovodům nepotřebuji. Přečetla jsem mnoho knih, které se zabývají porodní tématikou, přelouskala jsem mnoho statistik a jejich závěrů, prohlášení WHO, UNICEF, IMBC a dalších. Čísla, která jsem při počátku studia vnímala jako základní stavební kámen, mi postupně přišly již jen jako pouhé potvrzení mého pohledu.

Zvláště u prvního porodu jsem pocítila, že mi nestačí jen „bezpečí“ porodnice, technické zázemí a zaběhnutý systém, který jsem doposud hledala. Potřebovala jsem citlivý přístup. Jak jej tam ale dostat a od koho ho žádat?

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že není třeba novinek a hledání velkých věcí, vše již bylo vymyšleno!:) Již dávno totiž vznikla profese porodních asistentek. Studovaných žen, které získaly díky konkrétně zaměřenému studiu praxi a tím i jistotu. Porodní asistentky, které znají ženy již v průběhu těhotenství, se při samotném porodu lépe vyznají v ženiných přáních, pocitech, potřebách i projevech. Pokud má někdo hojně zkušeností, nedělá mu problém rozpoznat čas, kdy je třeba předat ženu a dítě dalším kompetentním osobám. Mohou být pak uvolněné a citlivé. Citlivé k ženě, k nenarozenému dítěti i novorozenci. Citlivé k porodnímu procesu, bez tendencí zasahovat a zachraňovat, protože díky zkušenostem a „znalosti konkrétní ženy“, nemusí být svazovány strachem.

V České Republice se však hodnota a zdravotní i psychologický přínos babictví začal postupem času vytrácet, neboť porodním asistentkám byly odepřeny mnohé kompetence. Mateřská a novorozenecká úmrtnost, traumata žen i dětí však volají po změně zaběhnutého systému, který je nefunkční, traumatizující a s odepíráním péče některým těhotným a rodícím ženám dokonce i nebezpečný.

Když jsem se seznámila s Ivanou Königsmarkovou, prožila jsem pocit, jako když Vám zapadne poslední dílek do obrázku z puzzle. Všechny načtené informace a zkušenosti z mých porodů se promítly z teorie do praxe a já si uvědomila, že tuto ženu jsem u svých porodů postrádala. Díky více jak 20- ti leté praxi s těhotnými, rodícími a ženami v šestinedělí, měla v sobě právě ten klid, moudrost, citlivost a pokoru k porodnímu ději, kterou jsem postrádala.

Ivano, děkuji Ti, že jsi mi ukázala možný směr a já teď mohu vědět, že pro mé děti, narozené i budoucí, jsem nejvhodnější osoba úplně pro všechno. Že mohu vědět, jakým způsobem pro sebe, své nenarozené, rodící se i narozené dítě zajistit nejbezpečnější a nejnormálnější prostředí. A to je osvobozující.

Díky za ten poslední dílek skládačky!

Anna Frantíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 470. Pro Ivanu

 

Jsem v naději

Jsem v naději. Je to nedávno, co jsem našla na těhotenském testu pozitivní výsledek. Neplánovaný pozitivní výsledek, o to více intenzivní prožitek 🙂 A tak čekám, jestli se dárek, který jsem dostala, u mě zabydlí a dotáhneme to spolu až do konce. Nicméně, přemýšlet mě to nutí a je mi smutno, když si nalévám čistého vína ohledně mého místa porodu.

Jedna z prvních myšlenek, která mě napadla, byla totiž: Jejda, a kde budu rodit?

V porodnici nechci být. Nevnímám toto místo pro sebe a mé dítě jako bezpečné. Po mých předchozích zkušenostech a i zkušenostech s doprovody žen k jejich porodům jsem si jistá, že vyhnout se nevyžádaným intervencím, porodit v tichu a klidu, mít své dítě neustále u sebe, je nemožné. Rodit v porodním domě také nemohu, protože u nás nefungují. S porodní asistentkou doma také ne, protože jsou za pomoc rodící ženě mimo zdravotnické zařízení státem sankciovány. A o tom přivést si svou porodní asistentku do porodnice si můžu nechat jen zdát, protože to prostě takto u nás nefunguje. Rodit doma bez odborné pomoci asi nechci…

A tak, jak si držím naději pro své těhotenství, si držím naději i pro svůj bezpečný a citlivě podporovaný porod. Držím naději pro porodní asistentky, které nemohou vykonávat své povolání a děkuji za jejich neúnavný boj s českými zákony a zákonodárci. Děkuji ženám, které věnují svůj čas, energii a činy podpoře matek a dětí, porodních asistentek a návratu kompetencím matkám, rodinám.

20. 1. 2014

Anna Procházková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 706. Jsem v naději
 

Chci svou porodní asistentku

Před pár dny vyšel rozhovor s porodníkem Antonínem Pařízkem: http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/244291/serial-rozhovoru-s-lekari-porodnik-parizek-zakazal-by-porody-doma.html

Přiznávám se, že po jeho přečtení jsem nevěděla, zda byl psaný a myšlený vážně, vždyť i v takovém krátkém rozhovoru bylo hned několik do očí bijících věcí!

Jak mám to naše porodnictví vnímat bezpečně, když je normou zastrašování, když se narozeným dětem říká plod a když i lékaři uznávaný porodník chápe porody jako SVÉ?

Pan Pařízek popisuje krásu čerstvých matek. Hodnotí, které jsou krásné, za jakých podmínek žena krásná je a které se mu hezké nezdají. Přemýšlela jsem nad tím, jak by se divil, jak by valil oči, kdyby viděl ženu po porodu, kdy byla podpořena její schopnost porodit. Kdy bylo respektováno její tempo a přání, kdy bylo citlivě reagováno na její a dítěte potřeby. Jak by zůstal konsternován při pozorování dítěte, které nevidí po tmě první obraz – obličej porodníka Pařízka, ale tvář své matky, která má po porodu bez vnějších zásahů a medikace uvolněné rysy a nic v něm tak nebrání odrazu hormonu lásky – oxytocinu.

Takový porod jsem viděla, umožnila ho Ivana Königsmarková mé přítelkyni. Když miminko vykouklo na svět, podala ho matce v pozici v kleče tak, aby ho mohla ihned chytnout do natažených rukou a přivinout k sobě. Teprve pak miminko otevřelo oči a první jeho kontakt se světem byl rozesmátý, láskyplný, v teplé náruči své matky, kde mu známá vůně a hlasy připomínaly bezpečí, které vnímalo v děloze.

Ráda bych, aby i mé dítě, které nosím pod srdcem, mělo stejnou možnost. Proč mi stát odpírá možnost porodit s osobou, která mému dítěti umožní nejklidnější vstup do života? Přeji si péči samostatné porodní asistentky, protože mi pro mě přijde jako nejcitlivější a nejbezpečnější. Věřím, že když bude hlas žen, které mají stejnou potřebu, jako já, dostatečně slyšet, systém péče se změní. Nebojme se dávat vědět naše přání, pišme, kam můžeme. Svěřujme své představy lidem, které o nás pečují. Informujme je o tom, co je pro nás důležité a vyžadujme takový způsob péče. Je to na nás, protože nikdo nemá takovou hlasovací sílu, jako my – spotřebitelky předporodní, porodní a poporodní péče.

Jak konkrétně postupovat se můžete dozvědět např. zde:

http://ferovanemocnice.cz/aktuality/pravni-rady-pro-zeny-ktere-nemohou-sehnat-porodni-asistentku-k-porodu-doma-2582.html

Anna Frantíková

8.4.2014

Poznámka k nové publikaci v roce 2016: Podpořit péči porodní asistentky můžete peticí: Petice za práva rodiček, zdraví a bezpečí při porodu

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 774. Chci svou porodní asistentku
 

Je nás pět!

Jsou to dva měsíce, co jsme do naší náruče přivítali Marianu. Je nám spolu nádherně a úplně nejlépe bez oblečení, bez plenky a pod jednou peřinou. Její starší sestra s bratrem měli tu výjimečnou možnost se s ní seznámit doma, hned ráno po probuzení a první euforické chvíle, kdy byl celý náš byt naplněn hormony radosti, štěstí a lásky, jsme sdíleli v pěti. Věřím, že to velice pomáhá sourozencům s přijetím nového člena do smečky. Mají k sestře citlivý a láskyplný vztah bez pocitu ohrožení.

Během těhotenství a porodu jsem si zase znova uvědomila jednu zásadní věc. Ženy jsou stvořené k rození. Pokud je jim dán bezpečný, ničím nerušený prostor a podpora, porodí dobře, ať jsou kdekoli. Takový prostor se však v České Republice hledá těžko. Péče o těhotnou, rodící a ženu v šestinedělí jde naprosto opačným směrem, než je důvěrná spolupráce s úzkým kruhem odborníků.

Ivano, děkuju, že jsi mi byla v těhotenství i po porodu podporou a bezpečným kotvištěm, které jsem potřebovala.

Občas si říkám, kolik my těch dětí mít asi budeme? S každým dítětem k nám přišlo tolik nové radosti, lásky, zkušeností a sebevědomí. Jsem šťastná, že mám kolem sebe blízké, kteří mě teď, při třetím těhotenství, při porodu i po něm, poskytli zdravou a citlivou podporu. Přála bych každé ženě, aby se jí dostalo takové péče, kterou žádá a potřebuje.

Milé ženy, jak to vnímáte vy? Co potřebujete k tomu, abyste se cítily podpořené ve své kompetenci nosit, porodit a postarat se o své dítě? Co potřebujete k tomu, abyste se cítily bezpečně? Řekněte to každému, kdo o vás pečuje, řekněte to všem.

Anna Frantíková Procházková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 962. Je nás pět!