Ludvík

Já sama se o porody a situaci okolo začala více zajímat trošku opožděně – až po svém vlastním porodu. Do té doby jsem nic z toho moc neřešila. Dokončovala jsem spoustu věcí v práci, připravovala konferenci, rozčilovala se nad kácením stromů na Šumavě, cítila se náramně, a prostě věděla, že přijde září, a já zkrátka porodím (a pak se všechno změní… 🙂 ) Porodu jsem se nijak neobávala, vlastně mě vůbec nenapadlo mít strach (s touto reakcí jsem se překvapivě setkala u některých kamarádek), věděla jsem, že to prostě zvládnu, že nechci, aby mi do toho někdo zasahoval, ale ani jsem se tím nechtěla předem nějak moc zabývat a připravovat, měla jsem prostě plno „jiných starostí“.

Chtěla jsem mít jako doprovod dulu a věřila jsem tomu, že s podporou její a mého muže nebude žádný problém. I tuto nezbytnost jsem si domluvila až na poslední chvíli a (díky Bohu zato) jsem měla velké štěstí, že měla čas a neodmítla mne.

Ale tím to všechno vlastně teprve začalo. Něco mi říká, že tak celkově jsem měla hodně štěstí a až časem mi začalo docházet, že všechno mohlo klidně proběhnout taky úplně jinak. Na porod mám jen krásné vzpomínky, veškerá bolest byla hned zapomenuta. Ze začátku jsem začínajícím kontrakcím moc nevěnovala pozornost (ještě jsem dokončovala práci a nestíhala, takže jsem měla dohodu s miminkem, že se prostě narodí trochu později, než mělo odhadnutý termín). No dohodu… I když jsem s tím nepočítala, nakonec jsem přesně ve stanoveném termínu měla opravdu fofry… Kontrakce jsem začala vnímat, až když už byly opravdu silné – do té doby jsem si říkala, že se tělo jen tak chystá a nic to neznamená. Pak už ignorovat nešly, práce byla odeslána a já se pomalu nestačila divit. Šlo docela rychle: teplá voda ve vaně nepomohla – asi to teda fakt nebudou poslíčky … Co teď? To asi ještě není porod… Já asi ještě necítím, co to bych měla, to nejsou kontrakce, to se tělo jen tak chystá…. Zavolám dule? No, už je dost pozdě, tak jí raději jen napíšu sms… Dula vzápětí volá: Jak často máš kontrakce? Jak dlouho? … Ech, já vlastně nevím… Měřím to… No, je to tak co 5 minut… Aha, no tak to já se raději přijedu podívat… Vaříme svařák na podporu kontrakcí. Snažím se prodýchat bolesti v kříži. Ten úžasný porodní svařák, co jsem se na něj už měsíc těšila, nestíhám ani ochutnat… Výborně, ty fakt rodíš! Jsi otevřená na 5 cm. Tak to raději jedeme do porodnice. A vlastně si raději ani nesedej, hezky si klekni do auta na zadní sedadlo a jedem! … Ale pozor, nakonec jedeme do jiné porodnice, než do které jsem původně chtěla. V té původní má službu porodní asistentka – postrach všech brněnských rodiček. Jedna jediná, zato vyhlášená. Nikdo neví, kde se v ní vzala ta nepříjemnost, zloba, příkrost – už spoustě matek hodně znepříjemnila jejich porod. Proto my nakonec míříme do jiné porodnice. Tato změna zřejmě trochu zbrzdila postup mého porodu… Na příjmu nález stejný jako doma, nikam jsme se neposunuli. Ale pak už klid malého pokojíčku. V něm pokračujeme dál. Pod jemným, nenápadným vedením naší zlaté Petry – duly a za úžasné podpory mého muže se zvolna prodírá nový obyvatel tohoto světa za námi. Porodní asistentka občas nahlédne, zkontroluje, zase tiše zmizí. … Ke konci mi už trochu schází kyslík, tlačím, přidýchávám kyslík z masky, tlačím, motá se mi hlava, rukama drtím nohu muži, ruku dule, ale už se dere ven, už přímo letí, vylítává ven náš malý – s ručičkou napřed (ta tam trošku překážela) – už je venku, přistál na mém břiše (ten pocit si pamatuju stále naprosto živě i po roce a půl), koukáme si do očí – vítej, vítej ty náš úžasný, malý, kouzelný … synku!

Jak říkám, několikrát jsem si velmi silně uvědomila, jaké jsem měla vlastně štěstí. Můj porod proběhl bez zbytečných zásahů zvenčí, bez stresů, bez injekcí nebo skákání na břicho… Měla jsem za sebou úžasnou podporu duly, u které jsem věděla, že poradí a zastane se mne, kdykoli bude-li potřeba. Jsem za to moc ráda, jen si říkám – proč musí vlastně existovat takováto „funkce“? Proč se nemohu zbavit dojmu, že je naprosto nezbytné, vzít si s sebou do porodnice někoho, kdo se za mne postaví? Já si na personál nemocnice při porodu určitě stěžovat nemůžu – všichni byli úžasní a nebylo třeba o nic „bojovat“. (To až pak, když mi dítě nechtěli vrátit po onom nezbytném měření a vážení a několik hodin jsem kvůli tomu byla lehce nepříčetná…). Vím však, že příště si tu dulu nebo porodní asistentku vezmu s sebou zase. Kéž by to jednou nebylo potřeba a žena si mohla svobodně vybrat, kde a za jakých podmínek bude rodit, mohla se s klidem svěřit do rukou jakéhokoli nemocničního zařízení a věnovat své myšlenky jen příchodu nového života a ne obavám, s kým a za jakých okolností bude muset „svést souboj“ o sebe a své dítě.

Až 4 měsíce po této mé zkušenosti vznikly stránky na podporu Ivany, na nichž v podstatě denně hltám příběhy žen a jejich rodin, roním slzy dojetí, ale občas také nevěřícně zírám… Ano, samozřejmě, můj život po porodu i můj přístup k porodům (a mnoha MNOHA jiným věcem) se velmi výrazně změnil. Příběhy pro Ivanu se mi staly velkým zdrojem poznání i inspirace. Moc se těším na svůj další porod, který doufám ještě alespoň jednou budu moci prožít. Přála bych si své další těhotenství a porod sdílet a prožít právě s Ivanou, i když osobně ji znám jen z několika letmých setkání na chodbě A-centra nebo přednášek, více pak právě z překrásného vyprávění mnoha žen zde.

Moc Vám, Ivano, děkuji za nás všechny za Vaši práci a boj, který nekončí. Až s mrazením v zádech si uvědomuji Váš obrovský podíl na (snad) stále pokračující změně v přístupu k rodícím ženám, na prosazování jejich práva na respekt a možnost volby. Jsem Vám za to moc vděčná!

KŠ

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 476. Ludvík

 

Stav našeho porodnictví bolí víc, než porod sám

Milá Ivano, jsem nesmírně ráda, že lidé jako Vy jsou na světě. Já děti zatím nemám, ale jestli si někoho přeji u porodu, tak je to žena jako Vy nebo některá z Vašich žaček a to proto, že Vám plně důvěřuji, aniž bych se s Vámi kdy setkala. Moc bych si přála, aby mě při porodu nikdo nenutil ležet na zádech s infuzemi v žílách a aby mi nikdo neskákal po břiše, tak jak to dělali mojí mámě, když rodila mě i mého bráchu. Přeju si, aby mě nikdo nestrašil, že porod je ukrutný a prostě se musí přežít. Že mě to roztrhá na sto kusů jako moji sestřenici, která má trauma dodnes, nebo moji kamarádku, na kterou když si u porodu od plic zakřičela, protože miminko se ztrácelo a potřebovala pořádně zabrat, vlítla doktorka odvedle a zařvala na porodní sál: „Co tady řvete jako kráva“. Dodnes to nerozchodila a má problém si od plic zařvat, i když je to na místě a velmi žádoucí.

Nikdy jsem nerodila, ale soudě podle povídání mých blízkých a přítelkyň, dramatické příběhy z porodních sálů dalece převyšují ty, které ženy popisují jako nezapomenutelný zážitek uvítání nového života na tento svět. Nedělám si iluze, co se týče orgasmického porodu, i když bych si ho moc přála, ale co bych si rozhodně přála je, abych já a dítě jsme byli ti, o které na porodním sále běží a kdo ve skutečnosti řídí porod. Abych cítila soukromí a intimitu a mohla se soustředit na svoje dítě, tělo a jeho signály. A těm, kdo této potřebě moc nerozumí, bych to vysvětlila následovně: „Svlékněte se, lehněte si na „kozu“, nechejte nastoupit celé oddělení, zapněte lampy a udělejte velkou potřebu. A proti gravitaci bych poprosila. A na povel. A když bude zácpa, tak máme projímadlo, anebo hupsneme na břicho – to pomáhá vždycky. Však jsme přece lidi a děláme to všichni tak se nemusíte stydět! Však jsme přeci ženy a rodíme všechny. A běda jak si tady budete cárat po oddělení, dřepět nebo kňourat!“.

Vím, že takhle už to na porodních sálech asi dávno nechodí, ale některé příběhy jsou docela čerstvé a stále mě to děsí víc, než rodit „nebezpečně“ pouze s porodní asistentkou. I když ani na to nejsem dostatečný hrdina. Z toho vyplývá, že budoucí matka je vlastně tak trochu hrdina, když chce porodit své dítě. Anebo pacient anebo jak to je? A žena, která mi chce nabídnout, za moje vlastní peníze (protože ani pojišťovny v tom nejedou, navzdory tak nepopiratelným statistikám!) všechno, co chci a potřebuji, je nyní téměř za mřížemi za to, že nám nabízí přesně to, co potřebujeme – a myslím tím přístup, nikoliv porod doma. A za to musíme bojovat, chodit do ulic, sepisovat petice a doprošovat se ministrů – místo toho, abychom v poklidu rodily a vychovávaly děti.

Moc si přeju, abychom my ženy mohly konečně přenechat boje za naše práva a abychom se mohly plně soustředit na to, co je pro nás opravdu důležité – být ženou a milenkou svým mužům, matkou našim dětem a spolutvůrkyní současného světa. Aby roli ochránce a bojovníka převzali zpátky do svých rukou schopní muži, vylezli konečně z hospod, stadionů, posiloven a z golfových hřišť a přesunuli tu obrovskou energii, kterou tam plýtvají, na něco tak smysluplného jako je vytvořit prostředí a nastavit systém tak, aby se o ně ženy mohly opřít, nemusely už dál bojovat a aby byly pyšné na svoje partnery a manžely a aby děti mohly říct tak tohle je můj táta a já chci být jako on. Jak říct mužům, že je prostě potřebujeme a potřebujeme je mít na správných místech, pro nás, naše děti a celé další generace, které přijdou po nás. Že už nás unavuje rigidita autorit a exhibice jejich „výjimečnosti“ a že to, co opravdu svět zoufale potřebuje, je SCHOPNÝ MUŽ a MOUDRÁ ŽENA.

S láskou Lena
www.kulicka.com

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 477. Stav našeho porodnictví bolí víc, než porod sám