Jak je v českých porodnicích vše v naprostém pořádku

Svoje první dítě jsem rodila už v prvním desetiletí 21. století. Bez potřeby hledat informace, s absolutní důvěrou ve zkušené lékaře a porodní asistentky, bez potřeby mít s sebou doprovod, porodit přece zvládne každá a já jsem statečná holka. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Strach, bezmoc, samota, chemický koktejl, bolest, vleže na zádech, s pocitem marnosti a vlastní neschopnosti přizpůsobit se pokynům lékaře, a nakonec “na poslední chvíli” těžce porozené dítě. Nástřih, ruptura, ztráta krve, separace, poporodní blues.

O tři roky později jsem si v téže porodnici dala repete. Nyní už poučená a rozhodnutá nedat svůj porod zadarmo. A ukázat JIM, že to jde i jinak. S porodním plánem, dulou, připravenou hrází a pevným odhodláním. Připraveným přeje štěstí, nám přálo také, vydařil se krátký, intenzivní, ale radostný a lehký porod, miminko si celý porod bravurně odřídilo naprosto samo, personál respektoval většinu mých přání (necpěte nám žádné léky a nechte nás na pokoji) bez mrknutí oka, a i přes drobné nedostatky (v oblasti bondingu a třetí doby porodní hlavně), které by jistě stálo za to vylepšit, jsem z porodnice ani snad ne po 72 hodinách odcházela s pocitem, že věci se za ty tři roky obrátily o 180° – k lepšímu. A že i ve velké nemocnici lze porodit přirozeně.

Jenže jsem v euforii nad dobře připraveným a vydařeným porodem podcenila šestinedělí. O dva dny později jsem v noci omdlela bolestí (čekala jsem, že zavinování dělohy bolí podruhé víc, ale až takový nářez jsem tedy nečekala) a manžel situaci neustál a zavolal záchranku. Záchranka přijela. Naložili mě, naložili dokonce i miminko, a odvezli nás zpět do nemocnice. V nemocnici mě vyšetřili a nic zlého neshledali. Závěr ovšem zněl, že tam musím zůstat 24h na pozorování. Pětidenní miminko tam ovšem se mnou být hospitalizováno, nesmí, kdepak. Na oddělení pooperační péče to není možné. Manžel vám ho, maminko, bude vozit na kojení.

Takže jsem byla hospitalizována. Vidina kojení na požádání se rozplynula, budu ráda, když se mi podaří miminko přiložit jednou za tři hodiny. Muž tedy pokaždé, když se miminko vzbudilo, naložil do auta miminko, batole, sebe, odjel do nemocnice, tam půl hodiny čekal, než miminko nakojím, odtrhl ode mě plačící batole, naložil to všechno zase zpět do auta a odjel domů. Jen proto, že v porodnici nelze “zpětně” hospitalizovat miminko společně s matkou šestinedělkou. Takhle je to totiž zřejmě v pořádku.

V momentech, kdy jsem neměla miminko u sebe, jsem radši zalézala do postele, abych nemusela mluvit s ostatními maminkami, z jejich vyprávění mi bylo strašně smutno. V porodnici totiž den po našem původním odchodu nastal stopstav. Na pooperačním oddělení byly z kapacitních důvodů zcela zdravé maminky bez svých novorozeňat. Většina z nich sice remcala, ale jinak byly naprosto rezignované. Ptala jsem se jedné z nich, jak je to s kojením. Pokrčila rameny. Prý jak je ten stopstav, tak toho teď sestry mají moc. Ani na to kojení jim je prý moc nevozí, přece jenom je to do jiného patra, a kdyby měly vozit každé miminko, když zrovna začne plakat… Ale prý se můžou na ně občas přijít kouknout nahoru na sesternu. Ptala jsem se, jestli chodí. Moc ne, prý se tam sestrám moc pletou a ty jsou pak na ně neurvalé.

Zdravé maminky. Zdravé děti. Oddělené systémem ze směšného důvodu. Bez touhy bojovat o právo být spolu. Uvědomila jsem si, že být v té situaci já, okamžitě dávám reverz a jdu i se svým novorozeňátkem domů. A pak mi došlo, že v té situaci jsem vlastně přece taky. A tak jsem při další návštěvě doktora, který mi přišel oznámit, že můj krevní obraz je v naprostém pořádku, požádala o propuštění. Poté, co jsem přihlížející sestru ujistila, že mi vůbec nebude vadit, když na propouštěcí zprávu napíšou datum následujícího dne (protože jinak by jim to pojišťovna neproplatila, a vůbec, systém v počítači stejně ani neumí propustit pacienta v den přijetí), jsem šťastně odjela domů za svým miminkem.

Kdybychom měli doma připravený kontakt na zkušenou soukromou porodní asistentku, jako je například Ivana, nemuselo pro nás těch nějakých 12 hodin být tak dramatických. Pravděpodobně by z popisu mých obtíží (náhlá bolest po kojení) poznala, o co se jedná, a uklidnila nás, ať s odjezdem ještě počkáme. Pravděpodobně by přijela k nám domů a předběžné vyšetření a odborné zdravotnické zhodnocení situace udělala sama, bez nutnosti separace miminka. Nevadí, chybami se člověk učí, a napotřetí to už určitě dáme bez ztráty kytičky. Alespoň mi ta zkušenost pomohla uvědomit si, že v porodnicích není vše až tak úplně v pořádku, když tam zdravé mámy nemají zdravá miminka v náručí a u prsu, kdykoli je třeba.

J.Š.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 505. Jak je v českých porodnicích vše v naprostém pořádku

 

Můj příběh listopad 2010 = dopis do Krnova

Posílám Vám, paní Ivano, svůj příběh a dopis do Krnova. Jsem přesvědčená, že žena má mít právo si vybrat svou porodní asistentku a místo porodu. Věřím, že se budete moci vrátit ke své práci a my budeme moci s Vaší pomocí zažívat jedinečné kouzlo zrození. „Porod není jen o rození miminek. Porod je o matce, která se stává silnější, zdatnější, schopnější, o matce která věří svému tělu a zná svou vnitřní sílu.“ Barbara Katz Rothman

V listopadu 2010 jsem v domnění lepší péče odjela do ČR porodit svého prvního syna. Udělali jsme kurz hypnoporodu, pořádně se připravili a přijeli do ČR. Velmi pozorně jsme se dívali na jednotlivé nemocnice v okolí našeho bydliště, ale měli jsme pocit, že bychom chtěli rodit do vody někde, kde nám personál bude vycházet vstříc a tak jsme se rozhodli pro Krnov. Cesta do Krnova trvá 2 hodiny, ale i tak jsme byli rozhodnuti, že to za to stojí. Přijeli jsme se tam podívat a probrat náš porodní plán. Vše vypadalo, že nebude problém. Odjížděla jsem nadšená a plná sebedůvěry. Zvažovali jsme také porod doma, který jsem si celé těhotenství přála. Rodina tomu nebyla nakloněna a já se nechala udolat.

Po příjezdu do porodnice brzo ráno v pátek jsme byli umístěni na pokoj. Vše probíhalo normálně až na vaginální vyšetření. Na druhý den jsem dostala antibiotika, protože to bylo 24 hodin od doby, co mi praskla voda. Cítila jsem, že mé tělo pracuje, co může, aby se porod rozběhl a můj syn se bez prodlevy narodil. Bohužel neustálé natáčení na pásech, kdy jsem musela přejít přes celou chodbu, sednout si, nehýbat se a pozorovat, jak se mění číselko, způsobily, že kontrakce, které na pokoji byly co 3 minuty, zeslábly a byly co 20 minut (jednou mě tam dokonce na hodinu nechali takhle sedět, protože na mě zapomněli). Takhle to šlo několik dalších hodin. Neustálé obtěžování, nabízení léků na urychlení, nechápavé pohledy, vaginální vyšetření (domnívám se, že mi byl proveden hamiltonův hmat) a nepodpora porodních asistentek, které mi říkaly, jak dlouho to bude ještě trvat a kolik bolesti zažiju, mě uvedly v naprosté zoufalství a paniku. Naprostá nevědomost ze strany porodních asistentek a doktorů týkající se mysli rodící ženy. Můj porod nepostupoval. Snažili jsme se dělat, co šlo a já se pak uchýlila do sprchového koutu, abych už konečně nemusela odpovídat na otázky a abych byla schopná jít do sebe a porodit svého syna.

Teprve nedávno jsem si vzpomněla, že mi udělali i klystýr. Chtělo to jen klid a podporu.

Když se porod konečně po 45 hodinách rozjel, byla jsem naprosto vyčerpaná. Porodní asistentka mi sdělila, že teď to bude trvat ještě asi 8 hodin. Jak povzbuzující! Do 3 hodin jsem porodila. Vlezla jsem si do příliš malé vany, kde nebylo možné se nijak nepolohovat, abych se uvolnila. Píchli mi syntetický oxytocin a já nakonec z vany vylezla. Syn se samozřejmě rozhodl ven nejít a já nebyla schopná ho vytlačit. Musela jsem na kozu a doktor Vančo vzal vakuum, dvě porodní asistentky mi skočily na břicho a tlačily. Také mi byla udělána epiziotomie, ale naštěstí jen na dva stehy. Chtěla jsem umřít.

Po porodu mého syna mu byla okamžitě přerušena pupeční šňůra, i když jsem to měla v porodním plánu jasně napsané, aby se nechala dotepat. Po dotazu pana Vanča proč nenechal dotepat mi řekl, že se tak rozhodl. Když jsem tam tak ležela a snažila se vzpamatovat z toho, co se mi to zrovna stalo, tak pan Vančo zatáhl za pupeční šňůru, dal do mě ruku a vytáhl mi placentu. Skoro jsem omdlela a pak nevěřícně nebyla schopna slova.

Potom mi přinesli dítě a já ani neměla radost. Byla jsem ráda, že už je po všem a má zlatá hodinka byla pryč. Syn byl stejně tak vyčerpaný jako já. Najednou se objevila laktační sestra a syna mi cpala na prso. Nebyli jsme připraveni, protože jsme chtěli klid a trochu se poznat.

Po porodu mi doktor řekl, že někdy to nevyjde, jak bychom chtěli. Paní Petřeková za mnou přišla a říkala, že se z toho stal rizikový porod, a prostě to nevyšlo a nemám si to vyčítat. Od té doby jsem se začala o porody hodně zajímat. Absolvovala jsem kurz Učitel Hypnoporodu a kurz Dula s doktorem Odentem. Přečetla jsem kvanta knih a mluvila s nezávislými porodními asistentkami a matkama, které porodily přirozeně. Vím, kde se stala chyba.

Přišel čas temnoty a trvalo mi skoro 3 měsíce začít pohodlně kojit. Skoro rok jsem si nechtěla připustit, že jsem prožila největší horor svého života a že už to nikdy nemůžu vrátit zpátky. Všem jsem vám poděkovala, před známými a rodinou předstírala, že se nic nestalo a že vše bylo dobře. V noci jsem pak sedávala u postýlky svého syna a hodiny se mu omlouvala za to, že jsem mu nezajistila klidný a nenásilný příchod na svět. Byli jsme s partnerem oba zlomení a někdy jsme jen spolu seděli a plakali. Skoro se nám rozpadl vztah, protože jsem po panem Vančou provedené kyretáži nebyla schopná ani sexuálního života. Pocit znásilnění byl velmi silný a do určité míry pořád přetrvává. Ještě jsem od té doby ani nebyla na gynekologickém vyšetření. Už více než rok intenzivně pracuji na tom, abych sobě za své špatné rozhodnutí s výběrem nejen porodnice, ale i země odpustila. Abych odpustila porodním asistentkám a panu Vančovi za nepochopení a přístup bez opravdové podpory rodící ženy. Trvalo mi to hodně dlouho dát svému stavu jméno. To jméno je Postraumatický Stresový Syndrom. To, co se mělo stát nejkrásnějším zážitkem mého života, se stalo noční můrou, která ne a ne přestat. Už vím co to je a mohu s tím pracovat. Už vím, že nejsem špatná matka a ani se mi nezměnil charakter k horšímu….byla jsem nemocná. Onemocněla jsem u vás v nemocnici před skoro třemi lety.

Začala jsem pomáhat ženám, které se na porod připravují, vedu hypnoporodní kurzy v Česku a pracuji i jako dula v UK. Vidím přístup porodních asistentek, které opravdu respektují přání maminek a tatínků. Vědí, jak funguje mysl rodící ženy a než ji něco píchnou proti bolesti, tak se napřed snaží ji povzbudit a posílit. Často to je to jediné, co ta žena potřebuje.

Jsem zdravá, mladá žena, která chce mít ještě děti a musím se s tím proto smířit. Tohle je jeden z kroků na cestě za uzdravením. Chci, abyste věděli, jak důležitá je vaše práce a práce vašich porodních asistentek. Ovlivňují ženy na celý život. Je to ten nejdůležitější zážitek v životě ženy a jako jediný ho za nás přebírají cizí ač už profesionální lidé a diktují, jak bude vypadat. Je to pak velká zodpovědnost a náležitě by se s ní mělo zacházet. Chtěla bych, aby už žádná žena nemusela zažít porodní trauma, protože i císařský řez lze udělat klidně. Doufám, že přednáška doktora Odenta v ČR objasnila mnohé a začnou se dít změny.

Tímto dopisem má cesta nekončí. Čeká mě ještě terapie tohoto traumatu, aby posunutí vpřed bylo úplné. Dlužím to své rodině a hlavně i sobě.

Ženské tělo umí porodit….stačí jen přesvědčit mysl.

Myslím, že víte, kde budu příště rodit.

Michaela Kalusová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 506. Můj příběh listopad 2010 = dopis do Krnova