Rodič přístrojový či nepřístrojový

Moderátorka pořadu Pološero o domácích porodech (ČT, duben 2013) na úvod dělí ženy na dvě skupiny: na přístrojové a nepřístrojové. Ty první mezi něž se sama zařazuje chtějí mít při porodu pocit jistoty vybavené porodnice, ty druhé naopak dávají přednost přirozenému průběhu porodu bez zbytečných zásahů a bez nuceného se podřizování často „výrobnímu“ přístupu zdejších porodnic.

Je ale opravdu nutné zvolit si vždy jedno nebo druhé? Není možné zažít porod v klidu a v jeho přirozeném tempu pod vstřícným dohledem porodnického personálu, aby teprve v případě komplikací došlo k lékařskému zásahu? V Belgii to možné je. Nejen, že je to možné, ale je to naprosto obvyklé. Pokud těhotenství probíhá bez komplikací a vše je v pořádku, žena rodí v porodnici s porodní asistentkou a samozřejmostí též je přítomnost partnera po celou dobu porodu. První, druhá i třetí doba porodní probíhá v pokoji, kde má pár vlastní koupelnu, přístup k velkým míčům, horké vaně a může si pustit vlastní hudbu. V belgických porodnicích se nenastřihává, jen pokud je to velmi nutné (asi 3 procenta případů), neužívá se klystýr a poloha vleže na zádech je zatracována pro její nevhodnost, jelikož často vede k roztržení. Naopak se klade větší důraz na prevenci roztržení před a po porodu – masáž hráze a následné cvičení s fyzioterapeutkou. Po celou dobu porodu je na oddělení samozřejmě též lékař, který však přichází pouze, pokud dojde ke komplikacím, anesteziolog pro případ, že si matka bude přát epidural na snížení bolesti a zbytek týmu pro případ nutnosti provést císařský řez.

My sami jsme v bruselské Hopital d´Ixelles doktora vůbec neviděli. Milá porodní asistentka Isabelle se přišla jednou za čas podívat jak vše probíhá, po porodu mi dala miminko na hruď a mimo dvou minut při porodu placenty, kdy bylo u tatínka a rychle změřeno a zváženo zůstalo stále se mnou. Většina belgických nemocnic má certifikaci Amie bebé –baby friendly– na což je navázána řada rutinních pravidel (obvykle takových, která bych si v Česku dala do „alternativního“ porodního plánu – po porodu miminko nekoupat, okamžitý skin-to-skin kontakt s rodiči, rutinně, nenastřihávat, neurychlovat). Jedním ze zákonitostí porodnic je, že personál porodnice nesmí dítě odnést z přítomnosti rodičů, pokud k tomu rodič výslovně nesvolí či pokud není ohroženo zdraví dítěte. Porodní asistentky v Belgii studují čtyři roky, během studií pracují spolu s gynekology a jsou pak oprávněné sledovat těhotnou ženu po celou dobu jejího těhotenství, být u porodu a také provádět poporodní péči. Nás porodní asistentka Samantha před i po porodu navštěvovala doma. Její péče je pro stát levnější než péče doktorů a péče poporodní o matku i miminko je zdravotními pojišťovnami proplácena v plné výši.

Pokud bych si doktora u porodu přála, je to za příplatek možné. Je také možné domluvit se s konkrétním doktorem, s konkrétní porodní asistentkou nebo fyzioterapeutkou, které pak fungují jako duly a pomáhají ženě při kontrakcích. I porodní asistentky tu samy rodí své děti v porodnici, ač domácí porody nejsou penalizovány či pronásledovány tak jako v Česku. Pokud vše probíhá bez komplikací, do celého procesu nikdo nezasahuje, miminko je však průběžně monitorováno a žena vyšetřována, veškerá její přání jsou však vždy respektována.

Na poporodním oddělení jsou též jen porodní asistentky a po dvou dnech a před výstupem se přijde podívat na miminko pediatr. Žen na oddělení je však nejspíš mnohem méně než v českých porodnicích, takže personál má na všechny čas, neskutečně milé sage-femmes vyšetřují ženy, pomáhají s kojením a sledují, zda je miminko v pořádku. Nekonají se žádné ranní vizity – pokud je potřeba miminko prohlédnout, počká se až se samo probudí. Strávili jsme v porodnici nakonec plných pět dní, byl to jak hotelový pokoj pro naší malou tříčlennou rodinu. Třikrát denně přišlo –po tichém zaklepání– a jídlo a porodní asistentky přispěchaly poradit kdykoliv jsme na ně zazvonili. Jedná se o luxus daný možná vysokým počtem personálu, tím, že to však nejsou doktoři, ale porodní asistentky, není to celkově dražší. Především je ale za všech okolností možné k rodičům přistupovat s úctou a respektem – což by nejspíš mělo být samozřejmostí všude. V belgické porodnici všichni tolerují přání matky a otce a jednají s vámi jako s kompetetními rodiči, kteří mají právo rozhodovat (do míry neohrožující zdraví vaše či dítěte) o sobě i svém dítěti.

„Já prostě nemám odvahu nepřístrojových žen“ říká Jana Škopková v pořadu Pološero. České ženy, které si nepřejí nic více než přirozený porod musí jít do extrémů a mít odvahu rodit doma, do čehož jsou současným systémem tlačeny. Strach z toho, že váš názor nebude respektován, dojde k rutinnímu nastřižení či podání urychlovačů, a bude s vámi jednáno s despektem v tak zranitelné situaci jako je právě porod, žene české rodiče k volbě mezi porodem v porodnici nebo doma.

Podle naší belgické zkušenosti ale není vždy třeba volit mezi neosobním přístupem a bezpečím domova, být ženou přístrojovou nebo nepřístrojovou. Nemuset řešit tuto „Sofiinu volbu“ bych přála všem českým rodičům. Jsem přesvědčena, že Evropský soud pro lidská práva bude případ Ivany Königsmarkové a situaci v českém porodnictví posuzovat ve srovnání se standardy obvyklými v jiných Evropských zemích. Držíme Ivaně z celého srdce palce!

Karolína Babická

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 593. Rodič přístrojový či nepřístrojový?

 

Jak se rodí ve Velké Británii (dopis pro naši dceru Nelinku)

Paní Ivaně držím palce, ať se vše vyřeší v její prospěch. Příběh jí posílám, protože si myslím, že rodit se má přirozeně a bez doktorů, samozřejmě pokud možno. Jsem přesvědčena, že páchají víc škody než užitku, prostě ruší.

Brzy ráno v neděli 30. prosince 2012 ve 4.30 H (po hodině spánku) mi praskla plodová voda. Teď už to vím, že to tak bylo, ale prvorodičky si nejsou jisté vůbec ničím. Tatínek spal v obýváku na posteli pro hosty a tak jsem mu nejistě oznámila, že už je to asi tady. Byl z toho vyděšený, ale já ho uklidnila, že to tak rychlé nebude, a že se stejně má zůstat co nejdéle doma.

Šla jsem si zpátky lehnout, ale byla jsem nesvá (ještě jsem neměla koupenou kojící podprsenku!!!) Nemohla jsem usnout, ale pak jsme si s tatínkem prohodili postele a já spala asi až do 10.30 H a zavolala jsem do nemocnice a porodní asistentka mi řekla, že bude nejlepší, když přijedeme na vyšetření, a ať jsme připraveni na možnost, že nás pošlou ještě zpátky domů.
Dala jsem si sprchu, umyla hlavu, dobalila tašky do porodnice a už jsme si to štrádovali taxíkem do Royal Free Hampstead. Kontrakce zatím žádné, jen takový divný pocit.

Na vyšetřovně potvrdili, že mi praskla plodová voda, že se otvírám, ale ne dostatečně, a že nejpozději do 22.00 H musíme přijet rodit. Tak jsme si pobrali saky paky a jeli zpět domů.

Ani ne za půl hodiny doma, mě chytla první kontrakce, řikám si: “Sakra, to už asi bude ono“. Slupla jsem pórkovou polévku, abych ji za pár minut zase v koupelně rychle vypustila do umyvadla (promiň, ale taky jsem nevěděla, že se před porodem zvrací, a že je to právě správně, že se tělo pročišťuje přirozenou cestou, tedy žádné klystýry apod. jako v ČR).

Ještě jsem vybrala myčku a to už jsem tu rudla a potila se při řádných, nejdříve půl hodinových a pak už 10min kontrakcích a měla pocit, že mě musí slyšet celá ulice.
Tatínek volal domů a babička ho nabádala, ať mě hned naloží a odveze do porodnice (to mi řekl, až po porodu) a já pořád chtěla zůstávat ještě doma. Nicméně v půl osmé jsem i já uznala, že už to asi dál doma nesnesu, tak jsme jeli stejnou cestu s tou samou taxikářskou firmou (tatínek už ani nemusel hlásit adresy, pamatovali si nás). Taxikář byl skvělý, měl sám čtyři děti, ať si prý dělám, co potřebuju. Musel si vychutnal jednu kontrakci a před vchodem do nemocnice mě to chytlo ještě jednou a připadala jsem si jako v dokumentárním pořadu “One Born Every Minute“ (“Jedno Narozené Každou Minutu“).

Po malém zaváhání, kam máme přesně jít rodit, jsme se ocitli na stejné ošetřovně jako v poledne a tam už mi bylo tedy vážně těžko! Tatínek se ukázal jako pořádný mužský a pěkně tam sprdnul mediky v tréninku, protože nás nechali čekat a každá minuta byla ukrutánsky dlouhá.

Po chvíli přišla naše midwife a měla fantasticky uklidňující hlas a potvrdila, že vše postupuje přesně podle plánu, ať jsme klidní.

A pak už to doslova jelo! Bylo něco kolem osmé hodiny a my už jsme byli v pokoji, kde jsme Tě začali vlastně okamžitě přivádět na svět. Vyzkoušeli jsme několik poloh a variant (houpačka, míč, jen ne proboha klasicky na zádech na posteli), abychom poté skončili u porodní stoličky s tatínkem za zády. Netrvalo to ani dvě hodiny a držela jsem Tě v náruči a tatínek mě objímal a seděl za mnou na posteli a nemohl se na Tebe také vynadívat.

Ten pocit se vlastně nedá popsat slovy. Vím ale, že kdybych byla užila nějaké tišící prostředky, nebylo by to určite stejné. Tedy úžasné!!! Cítila jsem se skvěle, šla se sama osprchovat a to byla jediná chvilka, kdy jsem Tě ztratila z dohledu, ale byl u Tebe tatínek a pomáhal Tě vážit, zahřívat a oblékat.

Nemůžu vlastně ani ještě dnes pořádně docenit, ty dvě hodiny nebo tak, co nám bylo umožněno se s Tebou krásně seznamovat, aniž bychom byli někým nebo něčím rušeni.

Na noc jsem s Tebou zůstala sama na poporodním pokoji, tedy společne s dalšími pěti maminkami, oddělenými závěsy. Byla jsi neuvěřitelně krásná a nespustila jsi ze mě oči. Dlouho jsem Ti povídala a těšily jsme se, až za námi druhý den přijde tatínek.

Prodělali jsme pár vyšetření a demonstraci kojení, a protože byl Silvestr, propouštělo se hromadně domů. Nás tedy pustili přesně po 17 hodinách.

Andrea Sulková, Londýn

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 599. Jak se rodí ve Velké Británii (dopis pro naši dceru Nelinku)