AndělStatistiky uvádějí, že každá čtvrtá žena prožije zamlklé těhotenství nebo tzv. spontánní potrat do 12. týdne. Prožila jsem tuto zkušenost dvakrát a chci se o ni podělit. Zaprvé proto, že si tak lépe uspořádám myšlenky, ale také proto, aby tento příběh mohl někomu pomoci. Stejně jako pomohly podobné příběhy mě.

Moje třetí těhotenství bylo opravdu velké překvapení. Syn měl teprve 8 měsíců, cítila jsem se nepřipravená, zaskočená. Plakala jsem a snažila jsem se vyrovnat s myšlenkou, že se nám za 9 měsíců narodí další miminko. S velkou podporou manžela a díky své víře, že se vždy děje to nejlepší, jsem se po třech dnech uklidnila a začala se na miminko těšit. Byly prázdniny, s dětmi jsme si užívali teplé léto. V desátém týdnu těhotenství jsme odjeli na týden k rodičům. Neměla jsem žádné potíže, cítila jsem se velmi dobře. Raději jsem přestala syna kojit, abych měla dost síly na miminko, protože jsem v posledních měsících kojením dost zhubla. Jednoho dne mě však zaskočil hnědý flíček na kalhotkách. To bylo zvláštní, v předchozích těhotenstvích se mi nic podobného nestalo! Neměla jsem žádnou zkušenost ani informace a raději jsem hned zavolala své lékařce. Poradila mi, abych si zašla k nejbližšímu gynekologovi. Nemusí to nic znamenat, ale může. Nic špatného jsem si nepřipouštěla a hned druhý den jsem vyrazila do vedlejšího městečka k ženskému lékaři. Doktor byl příjemný, ujišťoval mě, že to nic být nemusí, že jen udělá ultrazvuk. Najednou se ale začal mračit. „Je mi líto“ řekl. Vysvětlil mi, že se jedná se o tzv. zamlklé těhotenství. Vajíčko se přestalo vyvíjet a zbortilo se. Jsem v šoku. To jsem opravdu nečekala. „Proč se to stalo?“ Ptám se. „Každá čtvrtá žena zažije spontánní potrat do 12. týdne. Nikdo neví, proč se tak děje. Ale nic to neznamená. Jsou ženy, které otěhotní a porodí i po prožití několika takových potratů.“ Lékař vypisuje lísteček. „Zítra pojedete do nemocnice na vyčištění dělohy.“ Do nemocnice?! Ptám se, zda není jiná možnost. Ale dozvím se, že, pokud nechci riskovat otravu krve a velké problémy, tak není. Celé moje tělo volá, že nemocnici ne! Ale nemám žádné informace a lékař přece ví, co dělá. Druhý den odjíždím. Je to vše tak rychlé. Volám muži, co se stalo, ale z pracovních důvodů nestihne přijet. Domluvíme se, že to zvládnu a do nemocnice mě doveze bratr. Nějak mi to nedochází. Cítím se sama, potřebuji si popovídat. Mladá lékařka mě vyšetřuje, chci si jí postěžovat, že mě mrzí, co se stalo, ale setkám se jen s odtažitostí a arogancí. Rozumím, není čas na city. Naštěstí si ke mně při čekání na zákrok přisedne starší paní a při povídání se mi trochu zvedne nálada. Pak už mě jen čeká příprava, nemocniční „anděl“, vylezení na „kozu“ před asi pěti zdravotníky, pak už necítím nic! Po probuzení jsem zmatená, mluvím na lékaře, jako by to byl můj manžel. Asi se mi něco zdálo, omluvím se mu, ale dostane se mi jen odtažité odpovědi. Připadám si mimo. Je mi smutno, ale jako by se o těchto věcech nemluvilo. I po příjezdu domů, chybí slova. Zůstává jen prázdno. Vkládám mladšího syna do šátku a jdu s ním do lesa. Sedím na pařezu. Co se to stalo? Raději rychle zapomenout…..

Další těhotenství přišlo až za několik let, byla jsem připravená a těšila jsem se. V začátku těhotenství se však vrátily pocity strachu. Co když to dopadne jako minule? Co když začnu krvácet? A taky, že jsem začala krvácet asi v 6. týdnu. Byla jsem přesvědčená, že je konec. Objednala jsem se k lékařce, ale ta mě uklidnila, že zatím těhotenství odpovídá a pokud začne za týden klepat srdíčko, bude vše v pořádku. Srdíčko bilo jako zvon a já v tu chvíli uvěřila, že vše bude už jen dobré. A také, že bylo. Nakonec mi toto těhotenství i porod změnil celý můj dosavadní život a chápání. Porodila jsem doma a začala jsem se zajímat o vše přirozené. Začali se ke mně dostávat příběhy o ženách, které nepodstoupily po spontánním potratu kyretáž, ale prožily tento proces doma. Ano, tomu rozumím. Příště bych volila stejně.

Začátkem tohoto roku jsme s mužem začali přemýšlet o čtvrtém dítěti. Jen tak rozpačitě, co kdyby a kdy asi….. Nakonec jsme se domluvili, že určitě čtvrté dítě chceme, ale třeba časem. Přichází léto a nádherná společná dovolená. Jsem tak šťastná! Konečně všichni spolu, v noci do okna svítí nádherný úplněk. Tak silný, až mě to budí. Vím, že mám v tyto dny ovulaci, ale v té radosti, kterou prožívám, neřeším nic. Za několik dní si uvědomuji, že jsme si z dovolené přivezli krásný dárek. Menstruace nepřichází, jen špinění. Zjišťuji si, jestli je vše v pořádku a všude čtu, že ano, že je to normální. Ale místo radosti se opět začíná objevovat myšlenka, že toto těhotenství nebude mít dlouhé trvání. Velmi se té myšlence bráním, to není možné, určitě to bude dobré. Špinění ustává, uklidňuji se. Bude vše v pořádku. Maluji si, snažím se na miminko napojovat, ale daří se mi to jen velmi těžce. Když se uklidním a jsem opravdu v sobě, pořád cítím, že těhotná nejsem. Je to pro mě velmi matoucí. Mám dvě možnosti, jít k lékaři a ujistit se skrze utz, jak to opravdu je. Nebo vyčkat a naučit se ještě lépe naslouchat svému tělu. Vím, že medicína je na tyto věci krátká, že mi k udržení miminka nepomůže, stejně jako mi nepomohla minule. Prostě děj se vůle Boží. Blíží se desátý týden těhotenství, stejný týden, kdy se objevilo špinění při předchozím zamlklém těhotenství. Říkám si, jestli zvládneme deset týdnů, bude vše v pořádku. Jedno ráno se však probudím a vzpomenu si, že se mi zdál opravdu smutný sen. Čekala jsem další dítě a vzpomínala na toto těhotenství jako na velmi smutné. Lékaři mi oznámili, že miminko je nemocné, ale možná se jim ho podaří zachránit, když provedou císařský řez. Přestože jsem tento zákrok podstoupila, miminko umřelo a já jsem pak měla spoustu problémů v dalším těhotenství. Celý den jsem nad snem přemýšlela. Večer jsem si zase namalovala naše malé miminko, blonďatého andělíčka s modrou mašličkou v barevné bublince, usmívalo se. Dívala jsem se na obrázek a bylo mi dobře. Byla jsem klidná. Nad ránem mám opět sen. Stojím ve vaně, za ruce mě drží maminka a sestra a čekáme, až začnu krvácet. Začíná vše pozvolna a pak se to rozjede, potrácím. Ráno se vzbudím a vím, že je konec. Na toaletě zjistím, že opravdu začínám špinit. Vůbec mě nenapadne zavolat lékaři. Vím, že teď už se s miminkem rozloučím jinak. Beru do rukou obrázek, který jsem večer nakreslila a loučím se. Odpoledne odjíždíme na relaxační pobyt. Vůbec mi to nevadí. Vím, že budu mezi lidmi, kterým otevřeně můžu říci co se děje, co prožívám a oni mě podpoří. Potrat se rozjíždí pozvolna. Třetí den přichází velká únava a silnější menstruační bolesti. Modlím se. Nemám strach, ale cítím blízkost Boha, stejně jako u porodu. Cítím se absolutně v sobě a zároveň úplně napojená na vše mimo mě. Vím co se děje, v tuto dobu nepochybuji. Když se mě muž třetí večer ptá, jak se cítím. Odpovídám, že rodím. Ani nevím, jak opravdu velmi blízko jsem pravdě. Za několik minut odcházím na toaletu, abych porodila naše miminko o 7 měsíců dříve. Cítím, jak váček prochází porodními cestami, zachytím ho a vložím do papíru. Vypadá jako malá placenta. Menstruační (porodní) bolesti ustávají, zmenšuje se krvácení (to pak v menstruační podobě pokračuje ještě několik dní). Jdu za mužem a oznamuji mu, že se nám právě narodilo miminko. Objímáme se, pláčeme a pláčeme. Vyjdeme do přírody, muž vyhloubí vlastními rukami u velkého stromu jamku, kde náš poklad vložíme. Je to tak neuvěřitelně silný moment, pláčeme, loučíme se, modlíme se. Je to dojemné, nádherné a dokonale přirozené. Říkám svému muži, že toto je důstojné rozloučení s naším miminkem. Když se uklidníme a ležíme spolu doma, přemýšlíme, do jak intimních věcí necháváme zasahovat techniku. Do jak dokonale přirozených prožitků, necháváme vstupovat medicínu, která nám bere možnost projít celým léčivým procesem. Je to jako bychom velkou potřebu jezdili dělat do nemocnice, jen proto, že je určité malé procento lidí, kteří s tím mají problém.

Touto zkušeností se uzdravila jedna má velká bolest. Rozloučila jsem se s tímto dítětem, ale zároveň jsem dokončila bolestivou zkušenost z předchozího potratu. Příště už nebudu mít strach. Znovu jsem poznala moc své intuice, sílu svého těla a poznání, jak moc mi pomáhá víra, že vše co se děje je v pořádku. Příroda vše zařídila, jen my jsme na to už dávno zapomněli. Jsem za tuto zkušenost vděčná a vím, že až budu připravená, že se k nám dušička vrátí. Vím to.

Loučím se s tebou andílku,
maminka

Tento příběh posílám jako podporu pro Ivanu, ale zejména jako poděkování všem ženám, které se v Příbězích pro Ivanu podělily o bolestivou zkušenost zamlklého těhotenství a následného potratu. I díky těmto příběhům, jsem měla dostatek informací a mohla tuto zkušenost důstojně prožít.

Kateřina J.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 652. Loučení s andělem