Ještě asi před rokem nebo dvěma jsem vedla horlivou diskuzi s kamarádkou v kavárně o domácích porodech. Naprosto jsem nechápala, jak někdo může takto hazardovat se životem, že bych to „zakázala“ a ženy by přece měly rodit jen v porodnici, protože je musí rodit lékař… Nyní mám naprosto opačný názor a naopak bych klidně o domácím porodu uvažovala 🙂

Kde nastala ta veliká změna?

Za vše může moje dobrá kamarádka Lucia…. Často teď s úsměvem vzpomínám, jak jsem se s ní bavila po prvním porodu, že „jaké to bylo“. Tak jak většina ostatních kamarádek říkala, že hrozné, že to tak tak přežila, Lucia řekla, že to bylo NÁDHERNÉ a že si to s manželem krásně užili. Naprosto jsem nechápala, o čem to mluví. Pak jsem si řekla, že asi měla veliké štěstí, že měla rychlý nekomplikovaný porod, což se normálně prostě nestává…. A více jsem na to zapomněla.

Nyní po více jak roce, měsíc před mým druhým porodem, Lucia psala, že jsou přednášky Týdne respektu k porodu, že tam určitě chce jít a že jestli půjdu s ní. Zalíbily se mi tam přednášky o výchově a spíše ze zvědavosti jsem si řekla, že se kouknu i na nějakou přednášku o porodu, i když vlastně všechno vím, co mě čeká a co zase budu muset „přežít“ a „přetrpět“.

Nakonec to dopadlo tak, že Lucia porodila druhé krásné miminko asi první den přednášek, takže jsem se nakonec vypravila sama. První jsem byla na přednášce o bezbolestném porodu, ten název mě zaujal, že jsem chtěla vědět, že co to je za „blbost“ 🙂 Na této přednášce jsem pomalu začala přicházet na to, že to asi bude všechno maličko jinak, než jsem doteď slyšela a že porod je možné prožít jako nejkrásnější zážitek v životě. Další den jsem se chystala na přednášku o císařském řezu, protože mimčo bylo pár týdnů před termínem stále koncem pánevním a už jsem vlastně tak nějak počítala s císařem, protože většina porodnic bere polohu koncem pánevním jako jednoznačný císař, a nechce riskovat možné komplikace. Na této přednášce jsem se už dozvěděla spoustu zajímavých věcí, nebyla zdaleka jen o císařském řezu, ale o porodu obecně, o přirozeném porodu atd.….

No a následující přednáška byla právě o porodu a vedla ji Ivana Königsmarková. Neměla jsem v plánu na ni jít, spíš tak náhodou, že jsem zůstala sedět v sále, jsem si řekla, že si poslechnu i toto a po hodince odejdu na přednášku v druhém sále (přednášky se částečně překrývaly).

Takže takto zcela náhodou jsem se setkala s paní Ivanou Königsmarkovou a opravdu toho nelituju. Na její přednášce jsem samozřejmě zůstala do konce, navíc jsem měla i několik otázek a její přednáška na mě zapůsobila z těch několika dní naprosto nejvíce. A proč? Nedokážu to asi přesně popsat, ale jak jednoduše a přirozeně mluvila o věcech, o kterých jsem předtím vlastně nevěděla a které mi pak najednou připadaly úplně samozřejmé. Třeba, že dítě se umí narodit samo, že porod není operace, ke které je třeba lékař atd., atd.…. Že většina komplikací vzniká v porodnici, přístupem personálu, strachem rodící ženy…. Bylo toho spoustu, o čem jsem potom musela přemýšlet a veškeré pohledy na porod se najednou obrátily o 180 stupňů. Za to jsem jí velmi vděčná, že jsem o tom začala takto přemýšlet, přečetla ještě další články na internetu, sestavila si porodní plán a změnila jsem plánovanou porodnici. To vše opravdu za 5 minut 12, pár týdnů před porodem.

Celé druhé těhotenství jsem si říkala, že bych byla ráda, kdybych zase porodila tak o 2 týdny dřív. Fyzicky mě druhé těhotenství velmi vyčerpávalo a hlavně starost o 20ti měsíčního syna byla pro mě někdy na pokraji sil. Díky přednáškám o přirozeném porodu jsem se najednou začala těšit na miminko úplně jinak, než do té doby. Chtěla jsem vydržet co nejdéle ho nosit v bříšku, aby bylo dostatečně silné a zvládlo bez problémů tu velikou změnu, jakou porod je. Také jsem začala chápat ze strany miminka, jak je to neuvěřitelná dřina a obrovská změna pro něj, když se narodí. To mě předtím nenapadlo, že porod je velice těžký a náročný hlavně pro miminko, které je tak úžasné, že se dokáže samo narodit, že ono ví, jak na to. Tím spíš to musím zvládnout já, já to vlastně nemám tak těžké.

Sepsala jsem si porodní plán, i když jsem neměla nějaké zvláštní požadavky, spíš dost základní věci (které ale v mnohých porodnicích nejsou vůbec brány v potaz). Potom jsem se rozhodla jít se podívat do porodnice v pražské nemocnici, kde jsem byla registrovaná a taky do mimopražské porodnice, o které jsem slyšela jen samou chválu a kterou jsme měli asi půl hodiny cesty autem, tedy kousek. Na prohlídce porodních boxů v Praze jsem byla sama. Přesto se mi věnovala sestra (porodní asistentka), která mi to tam vše ukázala a potom se mnou prošla podrobně porod, co a jak, bylo to velmi poučné a byla jsem překvapená, jak se mi věnovala tak dlouho (skoro hodinu). Ovšem byla mi něčím prostě nepříjemná, nesympatická, taková odměřená. Když jsem se zeptala na porodní plán, tak mi řekla, že ano, že samozřejmě pracují s porodními plány, ale že vlastně ve skutečnosti stejně dopadne porod většinou úplně jinak. Tím jsem pochopila, že se přáními ženy na přirozený porod příliš neřídí a již po této návštěvě mě vše přesvědčovalo v to, abych rodila raději v menší porodnici mimo Prahu. Tam jsem se jela podívat pár dní poté, na prohlídce tam bylo naopak asi 50 lidí, že jsme se skoro do chodby nevešli. Většina maminek tam byla i s tatínkama. Tam naopak nebylo žádné velké povídání, porodní asistentka nám ukázala porodní boxy a odpovídala na dotazy, ukázala nám i oddělení šestinedělí, jak vypadají pokoje. Byla hrozně milá a usměvavá, všechno tam na mě (i přes ten obrovský dav zájemců) působilo hrozně mile, příjemně, taková domácí atmosféra. Takže bylo jasno.

Svůj porodní plán i záměr změnit porodnici jsem na poslední návštěvě prodiskutovala i se svou gynekoložkou, která je opravdu naprosto úžasná doktorka. Je pravda, že většinu bodů řešila z lékařského pohledu, zase takové to, co by se mohlo stát a že toto je lepší a že místo klystýru mi napíše YAL gel…

Na první kontrole v porodnici jsem prošla s přítomnou doktorkou porodní plán. Byla jsem překvapena, že to se mnou procházela poměrně podrobně. V podstatě nic nebyl problém, nebo spíš sama říkala, že takto to oni standardně dělají, že to je samozřejmé atd… Jediný bod se jí tam nelíbil, že jsem nechtěla „píchnout vodu“ a to jsme potom řešili i u porodu 🙂

A jak tedy můj druhý porod probíhal?

Asi bych ještě dříve měla napsat něco málo o prvním porodu.

První porod proběhl 2 týdny před termínem, kdy kvůli rychle se horšícímu zdravotnímu stavu (preeklampsie) mi byl porod vyvolaný. Byla jsem již hospitalizovaná v porodnici (v jedné z největších a „nejlepších“ v Praze), takže jsem byla úplně v klidu, že jsem v péči lékařů, že nemusím řešit, kdy jet do porodnice, že jsem stále pod dozorem.

Odpoledne jsem dostala mastičku či tabletky na vyvolání porodu. Už navečer jsem začala cítit mírné bolesti a v 10 hodin večer mi praskla voda, zrovna když jsem měla přijít na pravidelný monitor. Přišla jsem pozdě, protože jsem se samozřejmě musela převléct, a tak mě sestřička hned pěkně sprdla… Řekla jsem jí, že mi asi praskla voda, cítila jsem lupnutí, a pak jsem byla najednou celá mokrá. Ona řekla, že si mám vzít vložku, že mi natočí ten monitor a pak se na mě podívá, jestli to nebyla jen hlenová zátka.

Seděla jsem na monitoru a najednou jsem dostala šílené křeče do břicha (kontrakce). Při každé kontrakci jsem cítila, jak ze mě teče spousta vody, takže když mě sestra opět přišla zkontrolovat, byla pode mnou veliká kaluž, tak mi opět nadala 🙁

Potom mě vyšetřila a řekla, že jsem na 1cm otevřená, a protože mi praskla voda, že se mám sbalit a přesunou mě na porodní sál. Tam mě uložili na čekatelský pokoj, stále 1cm, tak se mám prospat. Ještě jsem vlastně dostala kanylu a kapačku s antibiotiky, protože jsem měla pozitivní test na streptokoka. Já měla ale šílené kontrakce, při kterých se nedalo ležet, pomáhalo jen hopsání na balónu. Po nějaké době mi přišlo, že jsou ty kontrakce opravdu hodně časté, tak jsem si začala zapisovat časy do mobilu. Byly po 2-3 minutách. Po další hodině jsem to už nevydržela, sestra pořád nikde, tak jsem si ji přivolala a řekla jsem jí, že mám kontrakce po 2-3 minutách a že už opravdu „rodím“. Tak mě prohlédla, stále 1cm, nevěřila jsem tomu. Chtěla jsem si jít dát alespoň teplou sprchu, že by pomohla, ale tekla jen studená voda. Potom sestra přišla, že mi může píchnout nějakou injekci, abych se začala otevírat. To jsem samozřejmě souhlasila. Po další asi hodině mě kontrolovala, ano, už se otvíráte, ještě jedna injekce tedy.
Po další kontrole už hlásila 4cm a já byla šťastná, řekla mi, že můžu zavolat manželovi a že půjdu na přípravu, holení a klystýr. To bylo kolem 3. hodiny ráno. Vše proběhlo v pořádku a rychle, jen kontrakce sílily a měla jsem velký problém je zvládnout prodýchat. Problém trochu byla ta studená sprcha po klystýru, ale zvládla jsem to 🙂

Potom jsem už šla na porodní box a mohl se mnou být manžel. Tam jsem si měla lehnout (ani mě nenapadlo protestovat…), napojili mě na monitor, píchli kapačku oxytocinu a jedem na to…  Byly to nekonečné hodiny šílené bolesti, kdy jsem jen v křečích ležela, stále se příliš neotvírala, po každé kontrakci mi musel dát manžel lahev s vodou do ruky, abych se mohla napít, protože jsem se nemohla ani pohnout. Tu a tam vždycky někdo přišel. Vůbec jsem nedokázala registrovat, kdo to je, většinou se tedy představili, ale bylo jich celkem tak 10 mám pocit, tak vůbec nevím, kdo to vlastně pořád chodil. I nějaká studentka se na mě byla dívat (s předchozím dovolením – ovšem mě bylo už všechno jedno…). Vždycky jak někdo přišel, koukl na monitor, prý slábnou kontrakce, to musíme přidat oxytocin. Už jsem žadonila, že neeee, tak to zas bylo, s takovou nám ale dnes neporodíte. Tak jsem trpěla dále.

Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Někdy nad ránem mi sestřička přišla nabídnout něco na uklidnění. Tak jsem se ptala, jestli myslí epidurál, že jsem myslela, že na něj je už pozdě, navíc jsem ho od začátku odmítala. Řekla, že to by bylo do kapačky, že by to zmírnilo bolest na chvíli, že bych se cítila jak opilá. Tak jsem souhlasila. Opravdu ta opice byla nádherná. Jsem se najednou vznášela a bolest jsem cítila jen z dálky. Na nějakou dobu jsem usnula, nebo tak podřimovala, když přišla kontrakce, čekala jsem šílenou bolest, ale najednou zas byla pryč. Potom další kontroly, prý už jsem na 7cm, jupíííí! Pak se ráno vyměnila směna (nebo ještě předtím), moc jsem to už neregistrovala. Pak najednou 8cm, paráda a pak už, že jdem na to, že už můžu tlačit. Někde jsem posbírala zbytky sil a začala tlačit. Samozřejmě několik prvních kontrakcí naprosto špatně. A to jsem chodila na porodní kurzy, kde byl nácvik tlačení, dýchání, s porodní asistentkou, vše krásně vysvětlovala, i pohyb během porodu atd, atd, ale najednou jsem stejně vůbec nevěděla, jak na to. Tlačila jsem ze všech sil, dobře si pamatuju, jak jsem cítila, jak tam uvnitř celá praskám, až jsem se bála dál tlačit. Ale musela jsem tlačit, musela jsem toho našeho drobečka nějak dostat ven. Potom už byly vidět vlásky, doktor se nachystal na nástřih (upozornil mě dopředu, ale já to brala jako samozřejmost, však jinak to ani nejde…) pak další tlačení a tlačení a náš syn byl konečně na světě. Odnesli ho na kontrolu a měření a manžel šel s nimi. Cítila jsem se šťastná, že to mám za sebou, i když to nejhorší (skoro), mě teprve čekalo. Šití. Trvalo to přes hodinu, cítila jsem každé píchnutí, myslela jsem, že už to nevydržím. Manžel mě držel za ruku, kterou jsem mu křečovitě mačkala, a malý ležel vedle nás na vyhřívaném lůžku. Potom mi ho dali na přisátí. Ten moment se mi v paměti zaryl, jakoby mi pleskli na tělo kus masa. Divný pocit. Malý se přisál, OK, zpět na lůžko. Zůstala jsem ležet na sále půl dne, protože neměli volno na šestinedělí. Z lůžka jsem se nebyla schopná zvednout, ztratila jsem prý hodně krve, tak se mi hrozně točila hlava. Navíc jsem měla stále vysoký tlak. Takže po porodu mě ještě sestra musela vycévkovat a po převezení na pokoj mě pomohla do sprchy, kde jsem musela po čtyřech a jen rychle se opláchnout, abych nespadla.

Malého jsem první den nemohla mít u sebe, protože jsem ještě nemohla chodit, jak se mi točila hlava. Druhý den mi ho konečně dovezli, ale stejně jsem měla problém a chodila jsem hodně opatrně a stále se něčeho držela.

Pamatuju si, jak jsem celé hodiny ležela a koukala na ten spící uzlíček vedle mě a nemohla tomu uvěřit, že jaký to je krásný zázrak, že najednou vedle mě leží moje děťátko.

Abych to zkrátila, v porodnici jsme byli týden, poslední 3 dny jsem tam probrečela, protože nás nechtěli pustit domů (že syn málo přibíral). O mléko jsem přišla, nebo se ani nezačalo tvořit, a když jsem nakonec dostala půjčenou ruční odsávačku a byla jsem šťastná, že po kapičkách odsávám nějaké mlíčko a že přece jen určitě budu kojit, tak mě zchladila jedna sestra při odchodu, že ať to vzdám, že stejně kojit nebudu…

A druhý porod???

To bylo úplně o něčem jiném… I když jsem si říkala, že se to nedá srovnávat, když jsem měla první porod vyvolávaný.

Poslední týden před termínem druhého porodu jsem začala pomalu tušit, že už to brzo přijde. Při poslední kontrole mi doktorka řekla, že to tam začíná být takové „měkké“, že se to pomalu chystá. Měla jsem trochu bolesti v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože to bylo jen jako taková slaboučká menstruace. Potom ve středu ráno jsem zase začala mít slabé bolesti v podbřišku, ale dále jsem tomu nevěnovala pozornost, byla jsem ráda, že se to tam pěkně „chystá“, ale pořád jsem si říkala, že to ještě může nějaký den, či týden trvat. Přes den se tu a tam bolest zopakovala. Pořád jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost, protože to bolelo opravdu maličko, stále jako slabá menstruace, prostě takové nic 🙂

Večer (teď nevím přesně) asi kolem 22. hodiny se bolest začala zesilovat a jsem si říkala, že to asi budou už nějaké kontrakce, takže třeba konečně ti poslíčci 🙂 Tak jsem tu a tam koukla na hodiny, jestli to přichází v nějakých intervalech, ale bylo to nepravidelné, opět jsem to příliš neřešila a že si s manželem pustíme film. On ještě vůbec netušil, že se něco děje. Po chvilce filmu jsem ale začala mít kontrakce silnější, které jsem musela už trochu prodýchávat, tak manžel na mě kouknul a já, že se asi něco pomalu děje, ale že to asi budou poslíčci, že v klidu. Syn spal a my byli domluvení s kamarády, co bydlí kousek, že kdyby to přišlo, tak přijedou pohlídat. Rozhodla jsem se, že si napustím vanu a uvidím, poslíčci prý ve vaně odezní, kontrakce zesílí, tak uvidíme.

Vlezla jsem do vany a kontrakce opět trochu zesílily. Po dvou kontrakcích jsem tedy lezla rychle ven a za manželem, že už tedy rodím! Ať zavolá kamarádům, ať okamžitě přijedou, že jedem do porodnice. Taky zavolal do porodnice, jestli mají volné pokoje, abychom nebyli nemile překvapeni. Rychle jsem si dala do sbalené tašky nabíječku na mobil a papuče a čekání na kamarády bylo nekonečné. Přijeli asi během 15 minut, ale já měla kontrakce snad už co 2 minuty. Cesta do auta byla už hrůza, 3x jsem se musela zastavit, abych prodýchala kontrakce. Pak jsem si sedla do auta a pochopila jsem, že to takhle nezvládnu, s každou kontrakcí to byla křeč do celého těla, křičela jsem, mlátila do dveří a nadávala, abych si aspoň tak ulevila. Potom jsem si vzpomněla na jednu přednášku o přirozeném porodu a na nějaké video z porodu doma nebo porodu do vody, kde ženy při porodu vydávaly hluboké tóny, pomalu dýchaly. Mě to prodýchávání kontrakcí stejně vůbec nešlo, rychlé povrchové dýchání mi nepomáhalo, tak jsem zkusila toto. Soustředila jsem se jen na svůj pomalý nádech a pomalý výdech, při výdechu jsem vydávala hluboký tichý tón…. Ještě jsem se ptala manžela, jestli mu to nevadí, ale že mě to krásně uklidňuje. A pak, když přišla kontrakce, tak jsem se jen soustředila na ten dech, abych nezačala zase vyvádět a najednou byla kontrakce pryč a opravdu to skoro nebolelo 🙂 (to jsem si vzpomněla na tu přednášku o bezbolestném porodu). Takhle jsem přežila půlhodinovou cestu do porodnice, kdy jsem měla kontrakce přesně po 2 minutách. O půlnoci jsme projížděli vrátnicí, pak opět od auta nekonečná cesta s několika kontrakcemi ke dveřím, zvonek, čekání na sestru… Potom cesta do třetího patra na oddělení, opět několik kontrakcí, nekonečné. Ale já si snažila držet ten svůj pomalý hluboký dech a tón a šlo to parádně. I když sestra hned na mě, že mám dýchat rychle a povrchově, tak jsem jí řekla, že to mi nejde, ale toto mi pomáhá. Nechala mě. Při příjmu mě chtěla položit, aby mi natočila monitor. To jsem jí řekla, že ale nezvládnu, že musím stát. Tak mě nasadila monitor vestoje, i když se jí to moc nelíbilo…. Potom spousta otázek, doklady, papíry, já už moc nedokázala reagovat, tak naštěstí vše vyplnil manžel, jen jsem podepisovala (a to jsem hromadu papírů měla nachystaných, stejně se to bez toho dalšího papírování neobešlo…)

Dostala jsem kapačku antibiotik (opět streptokok), a pak už přišla doktorka, opět další dotazy, typu, jakou mám vybranou dětskou lékařku (jméno jsem si nemohla vzpomenout), a potom se mě ptala, že jsem prý registrovaná v jiné porodnici v Praze, tak proč jsem přišla rodit k nim. No, tím mě celkem dostala, ani nevím, co jsem odpověděla. Naštěstí mě konečně vyšetřila. Prý 7-8 cm, wau, tak to jsem nečekala. Je pravda, že po prvních zkušenostech jsem se bála, že to bude někde na začátku porodu, jestli mě vůbec pustí na porodní sál…. Doktorka mi řekla, že se tedy přesuneme na porodní sál, ale že se nemám loudat. Ještě se mnou řešila, že mi zatím neodtekla plodová voda, že mám v porodním plánu, že ji nechci „píchnout“ (jak to měli pěkně nastudované :-)). Ani nevím, co jsem k tomu řekla… a šli jsme na sál. Museli jsme projít chodbou přes půl oddělení, měla jsem stále kontrakce, tak jsem se pořád zastavovala. Porodní pokojíček byl opravdu krásný, byla puštěná klimatizace (to bylo v období, kdy bylo venku přes den 35-40 stupňů), takže tam bylo krásně. Řekla jsem sestře, že si ještě chci rychle odskočit, že potřebuju na malou. Ta mi řekla, že mi to asi nepůjde. Jsem nevěděla, že proč by mi to nešlo. Došla jsem na záchod, sedla jsem si, přišla další kontrakce a já rychle pochopila, vyletěla jsem ze záchodu, že potřebuju tlačit, jestli už můžu tlačit. Nevěděla jsem, co mám dělat. To už tam rychle přišla doktorka a dětské sestry, či doktorky, či co já vím….. Sestřička mi pomohla k polohovacímu lůžku/křeslu, že ať se opřu a ulevím si. Doktorka na mě houkla při příchodu, že buď mám prodýchávat kontrakci, nebo tlačit, že nemůžu dělat obojí najednou. Snažila jsem se trochu uklidnit. Musela jsem zatlačit a najednou rána, měla jsem pocit, že malá „vypadla“, ale to jsem si jen rupla tu plodovou vodu. Všechno bylo mokré. Sestra mi pomohla vylézt nahoru a to už tam byla doktorka, aby se podívala, jak jsme na tom. Čekala jsem, jak teď budu tlačit a tlačit na povel, jak jsem si pamatovala z prvního porodu. A doktorka koukla a říkala, že už vidí vlásky, že když zatlačím, tak budeme mít miminko. Tomu jsem nechtěla věřit, to už můžu tedy tlačit (no, ono by to spíš už nešlo netlačit). Tlačila jsem jen podle sebe, i když jsem měla pocit, že to tlačilo samo a najednou byla malá venku. Měla omotanou šňůru kolem krku, že ji doktorka nemohla skoro odmotat a hned jsem ji takovou mokrou a teplou dostala na bříško. To byla krása, neuvěřitelnej pocit, naprosté štěstí. Prostě to byla nádhera. Malá se narodila 48 minut po půlnoci, takže to byla opravdu rychlovka. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Jak jsem ji měla na břiše, tak ji pořádně přikryli, dostala čepičku a zkusili jsme první přisátí. Chviličku jí to trvalo, ale přisála se velmi pevně. Potom se mě zeptali, jestli můžou na malou kouknout, změřit ji a že ji dají manželovi. Ten z toho byl trochu v rozpacích, seděl vedle mě na křesle, svlečený do půl těla a měl ten malý uzlíček tělo na tělo na sobě. Doktorka ještě chvíli bojovala s placentou, nějak nechtěla ven a potom mě čekalo i šití. Jak měla malá ten pupečník kolem krku, tak nemohla předklonit hlavičku a šla větším obvodem ven. Takže mě trochu potrhala i vevnitř i prý málo natrhla jizvu z předchozího nástřihu. Potom už nás nechali o samotě. Malou jsem si vzala opět na sebe, tělo na tělo, nechávala přisát na jednu i druhou stranu a manžel byl s námi. Takto jsme zcela nerušeně strávili asi 2 hodiny po porodu. Potom přišla sestra, že mi pomůže umýt. Ale já se cítila fain, i když taková trochu nemotorná, osprchovala jsem se, zašla si na záchod a potom přešla v pohodě celé oddělení na pokoj, kde nás sestra dovedla. Chtěla jsem jednolůžkový a nemělo to chybu. Všechno tam bylo super, jídlo nám nosili na pokoj, všichni byli milí, ohleduplní.

Opět jsem měla problém se začátkem kojení, ale hned druhý den mi přišla sestra poradit s velkou odsávačkou, které měly na oddělení. Malou jsem přesto musela začít dokrmovat nutrilonem, také velmi shodila a potom moc nepřibrala a já neměla pořád žádné mléko. Třetí den po porodu, kdy nás teoreticky mohli pustit domů, jsem se bála, že nás opět nepustí, ale doktor mi dal na výběr. Za to jsem byla vděčná, už jsem chtěla hrozně domů. Věděla jsem, že doma bude větší pohoda a že to kojení zase nějak půjde…

Jsem opravdu šťastná, že jsem prožila druhý porod tak krásně. Vzpomínám na něj s úsměvem na tváři jako na nejkrásnější zážitek v životě. A tak by to taky mělo být. Škoda, že takových krásných porodů je stále málo. Stále se bere jako „normální“ rodit v porodnici pod vedením lékaře s tlumícími prostředky a s prostředky na posílení kontrakcí. A je to začarovaný kruh, kdy tlumící prostředky většinou zpomalí nebo zastaví postupující porod, potom se musí opět pomáhat prostředky na zesílení kontrakcí…

Nebo stačí neohleduplný přístup lékařů a sester, kdy rodící ženu úplně zbytečně vystresují a potom také nejde nic, jak by mělo…

Moc děkuji Ivaně Königsmarkové za její osvětu, která mi tak pomohla být sebevědomější ženou při druhém porodu. I když to bylo jen takové málo, byl to obrovský rozdíl oproti prvnímu porodu.

Moc bych si přála a přála bych hlavně českým ženám, aby péče porodních asistentek byla zahrnuta ve standardní zdravotní péči (jak je tomu třeba v západní Evropě). Aby ženy mohly prožívat krásné porody a vzpomínaly na ně jako na nejkrásnější zážitek v životě. Aby těch komplikovaných porodů a hrozných zážitků bylo co nejméně, protože to se samozřejmě může stát. Momentálně ale samé ty komplikace a hrozné zážitky žen jsou bohužel to, co všichni myslí, že je normální a standardní.

Paní Ivaně Königsmarkové moc přeji, aby ten roztahaný soudní spor konečně došel ke konci, ke šťastnému konci pro ni a ona se tak mohla vrátit ke své práci.

Zuzka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
644. Miňuško a Mišička – dva naprosto odlišné porody – 1. část
645. Miňuško a Mišička – dva naprosto odlišné porody – 2. část
646. Miňuško a Mišička – dva naprosto odlišné porody – 3. část