Jak přišel Jimmy na svět

JimmyKdyž jsem se dozvěděla, že čekáme druhé miminko, začala se mi v hlavě zjevovat myšlenka domácího porodu. První děťátko jsem porodila před šesti lety ve Vítkovické nemocnici, kde mi byla laskavou manipulací nabízena medikace, nástřih a v nestřeženou chvíli bylo provedeno skočení po břiše s cílem „pomoct“ dceři ven. Nemocniční systém a přístup mi nevyhovoval.

Věděla jsem, že tentokrát bude vše jinak. Od počátku jsem cítila, že budeme mít syna. Začala jsem číst knížky o domácích a přirozených porodech (Groverová, Odent, Marek a další), byla na přednáškách Lucie Groverové a Michaely Mrowetz. Dívala se na videa s paní Konigsmarkovou, videa domácích a přirozených porodů. Zúčastnila se sdílení žen, které rodily mimo zdravotnická zařízení v Moravskoslezském kraji. Celé těhotenství jsem pokračovala v meditacích, odbourala své strachy a bloky. Chodila jsem na gravidjógu a těhotenské masáže, dohodla si porodní asistentku. Tato porodní asistentka s námi absolvovala již první porod, tehdy v nemocnici. Máme k ní absolutní důvěru. V tomto těhotenství jsem vynechala chemické vitamíny pro miminko a soustředila se na chlorellu, lněné semínko, maliníkový čaj, pozitivní energii a myšlení. Během těhotenství jsem docházela na gynekologii, kde jsem podstoupila jen mnou zvolené vyšetření. S lékařkou jsem náš plán porodit doma nekonzultovala, protože jsem u ní necítila pochopení ani podporu. Věděla jsem, jak je toto téma v dnešní době kontroverzní, ale čím více jsem četla, tím více jsem cítila, co je pro mě a pro syna dobré. Rychle jsem pochopila komu se mohu se svým plánem svěřit a s kým ho naopak vůbec nesdílet. Tímto děkuju všem dobrým vílám, které mě podporovaly!

Mé těhotenství probíhalo bezproblémově a celou dobu jsem se cítila výborně. Manžel mi byl a je velkou oporou. Z myšlenky domácího porodu byl nadšen od počátku. Oba jsme cítili, že to pro nás bude bezpečnější varianta, než rodit v porodnici.

Dva dny po termínu porodu jsem se ráno vzbudila po čtvrté hodině, s tím, že cítím intenzivní kontrakce. Bylo mi jasné, že porod začíná, a byla jsem si jistá, že se nejedná o poslíčky. Jako by se mi vybavily pocity z prvního porodu, kontrakce jsou nezapomenutelné. Čtyři jsem prodýchala v posteli, ale nebylo mi v leže vůbec příjemně, probudila jsem manžela s tím, že: „Je to tady“. Manžel zavolal naší PA a ta se připravila na cestu. Dohodli jsme se, že dáme vědět do 15 min, jak jsem pokročila. Přesunula jsem se do naší velké vany, napustila si teplou vodu, přikápla levanduli, kterou jsem si v těhotenství úplně zamilovala. Kontrakce opravdu přicházely jako vlny, jak je popisuje Lucie Groverová ve své knížce, Aby porod nebolel. Cítila jsem to úplně stejně. Dýchala jsem ááá. Bylo to velmi příjemné, chvílemi dokonce euforické. Představa, že brzy budu mít našeho syna v náručí mě vedla dál. Cítila jsem se v tu chvíli moc silná, odhodlaná, rodící, v rauši. Manžel mezi tím připravil svíčky okolo vany, pustil mantry, které jsem měla připravené, tlumené světlo a naladil se na situaci. Kontrakce byly stále intenzivnější a kratší, z pěti minut to byly už jen tři.. Byla jsem v kleku, opřená o kraj vany. Manžel seděl před vanou, držel mě za ruce. Po dalším telefonátu se vydala PA za námi. Mám pocit, že jsem byla mimo čas a prostor, takže ty časové údaje mi byly sděleny posléze :-). Při další intenzivní kontrakci mi praskla voda, manžel hned rozsvítil světlo a já s radostí jen kývla, že je čirá. Pak jsem se přesunula na všechny čtyři a bylo mi tak moc dobře. Prodýchávala jsem každou kontrakci a v teplé vodě mi bylo příjemně, byla jsem zcela oddána svému tělu a jeho potřebám, mozek vypnutý. Žádné hodnocení situace, vše bylo prostě správně. Posléze mám pocit, že věci nabraly hodně rychlý spád. Cítila jsem velký tlak, energii, otevírání se a živočišný dech. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku s vlásky. To byl božský pocit, věděla jsem, že je vše na dobré rychlé cestě, že je vše v pořádku, byl to zvláštní až nepopsatelný pocit. Manžel mi masíroval bedra a byl se mnou. V té euforii jsem mu řekla: „Cítím hlavičku, chceš si sáhnout?“. Udělal to a údivem se usmál. Hlavou mi projela myšlenka na naši PA na cestě a v tu chvíli mi bylo jasné, že nestihne přijet než porodím. Vůbec mě to nerozhodilo a naopak jsem si myslela, že to je báječné, že to zvládnu a že vím jak na to. Při další vlně tlaku byla hlavička venku, pak jsem cítila tři pohyby děťátka, myslím, že tím dorotoval a na další tlak, který přišel, vyklouznul do vody. Manžel měl výhled zezadu a tudíž viděl, jak se syn klube na svět. Ohnula jsem se pro něj do vody a vzala ho do rukou. Pupečník měl jako šerpu a mě to rozesmálo, opatrně jsme ho sundali, lehla jsem si do vany se synem na prsou, přikrytým červeným ručníkem a smála se. Syn na nás koukal, vůbec neplakal. S manželem jsme byli v totálním tranzu. Konstatoval, že jsem alfa samice :-). 5 minut na to dorazila PA s poklidným úsměvem na rtu. Manžel šel vedle do pokoje pro naši šestiletou dceru, která se zrovna probouzela – cítila, že se to stalo a s rozespalou tváří utíkala do koupelny přivítat svého brášku. Jimmy přišel na svět za 1:45hod.

S malým v náručí jsem se přesunula do pelíšku, který jsme provizorně vytvořili v koupelně. Bonding byl úžasný, syn se k prsu doplazil a přisál. Pak cca 2 hodiny spal na mé hrudi. Cítila jsem se plná energie, elánu, naprosto v pohodě. PA mě prohlédla a řekla, že nemám žádná porodní poranění. Čekali jsme na placentu. Pupečník dotepal za hodinu, byl krásně bílý a rosolovitý, tak jsme ho přestřihli. Placenta přišla po 6,5h. Krvácení bylo minimální. Cítila jsem, že s odchodem placenty moje těhotenství skončilo. Bylo to pro mě dojemné.

Pak manžel připravil pro všechny vydatnou snídani, u které jsme si nadšeně povídali, prohlédli si fotky, které jsme stihli „kupodivu“ pořídit. PA mi připravila koktejl z placenty a na zdraví jsem ho vypila. Tímto jí děkuji za vše! A mé velké díky a respekt patří hlavně mému úžasnému muži…. S láskou.

Máme jednu fotku. Jsem ve vaně, krátce po porodu, se synem v náručí. Před vanou sedí manžel s dcerou. Když tu fotku viděla kamarádka, tak prohlásila: „to vypadá, že se normálně koupeš“. Odpověděla jsem jí: „Já jsem jenom normálně porodila“. 🙂

Vážená paní Königsmarková, obdivuji Vaši práci, děkuji za Váš entuziasmus, vytrvalý boj za to, aby měly ženy právo volby místa svého porodu. Za propagaci a šíření informací a myšlenky přirozených porodů. Díky za vaše stránky, za příběhy, které mne mnohokrát dojaly, některé rozohnily, z té bezmoci, kterou musely některé ženy zažít. Je skvělé, že tato iniciativa existuje. Díky všem ženám, které mi otevřely oči.

Natálie

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 695. Jak přišel Jimmy na svět

 

Vojtěch z vany

DuhaNašla a oprášila jsem po pěti letech svou porodní historku a ráda bych jí věnovala Ivaně Königsmarkové na podporu její veškeré proporodní činnosti! Gratuluji ke zprošťujícímu rozsudku, věřím, že bude opravdu poslední.

Rodili jsme doma.

Měli jsme dvě děti a čekali další přírůstek.
Po dlouhých úvahách, pročtené literatuře a četných diskuzích s oponenty i příznivci jsem usoudila, že porod není diagnóza ani žádná operace, nýbrž naprosto přirozený fyziologický jev, který bez vnějších zásahů běží, pokud jsou všichni zdraví, sám. Vydrželo mi to i přes občasné pochybování manžela (velké plus ale bylo, že zkrátka chtěl respektovat, jak to já chci, protože já to rodím, že) a nechápavé, k smrti vyděšené pohledy některých známých. Myšlenku porodu doma jsme přísně tajili před všemi prarodiči, abychom tak zamezili infarktům, obavám a naléháním. 
Porodní asistentku a její náhradnici jsem rozvážně vybírala, až jsem se rozhodla pro Ivanu Königsmarkovou.

Byla to pro mě dobrá volba.

V onen den od časných ranních hodin mi bylo jasné, že se něco děje. Děti byly doma, byly prázdniny – školka skončila. Bylo horko. Zavolala jsem Ivaně, jak to vypadá, ta mě uklidnila a poslala do vany, že uvidíme. Ve vaně nastal úplný klid. Manžel jel do práce a byl na telefonu. Děti koukaly chvilku na televizi, tak já pak vylezla z vany, dovařila oběd. Ovšem před polednem to zas přišlo, docela silné bolestivé stahy. Zavolala jsem na pomoc s hlídáním dětí švagrovou. Šli všichni po obědě spát. Vlezla jsem zase do vany a relaxovala a funěla. Nějak po poledni jsem usoudila, že bolestivé stahy po pěti minutách jsou důvodem k zavolání osazenstva – zavolala jsem manželovi a Ivaně. Ve vaně byla pohoda, horká voda ok. Pak nějak přišly dvě silné kontrakce po sobě, tak volám Ivaně a ona teda, že už opravdu jede. Dorazil manžel. Záhy přijela Ivana. Zcela nenápadně vjela vozem s obrovským nápisem „AKTIVNÍ POROD“ bez povšimnutí o patro níže bydlících rodičů na zahradu. Prohlédla mě a řekla „Prima, rodíme.“ – to byla skvělá zpráva! Muž byl téměř v šoku a koukal, jaká je to pohoda. Já ve vaně, oni dva klečeli před vanou, podávali mi občas pití a mokrý studený hadr na hlavu, přihřívali vodu. Pak už mě to fakt docela štvalo, strašně mě bolelo v kříži. Nakonec jsem se do té úzké vany zapříčila i s kruhem za zády na štorc-na krátko. Bylo to tak ok – muž mě držel za ruku a Ivana sledovala mé úpěnlivé dýchání a moje břicho a jinak tam prostě jen byla – byl to pro mě obrovský pocit bezpečí a jistoty.

Pak nějak ve čtyři hodiny mi teprve praskla voda a záhy jsem tedy s vypětím všech sil na dva stahy porodila to naše dítě do vody. Doba mezi první kontrakcí, kdy vylezla hlava, a druhou kontrakcí, kdy jsem vytlačila zbytek, se mi zdála nekonečná. Mezi kontrakcemi jsem odmítala tlačit,chtěla jsem si zbaběle ještě chvilku ulevit…Manžel se jen v mezičase zeptal, jestli se ta čouhající hlava neutopí nebo neudusí..ale neutopila ani neudusila. Ivana vylovila fialového tvorečka z vody a dala mi ho na břicho…to bylo ÚŽASNÝ! Kdo rodil to zná, obrovská radost a úleva! Tiskli jsme to dítě děsně dlouho, až se muž nedočkavě zeptal :“Co to teda je?“ A já, že to je jedno! A nechtěla jsem ho ani na chvíli pustit, tak musel ještě počkat. Pak jsem tedy nakonec zapátrala a byl tam. Pinďour! Vojtěch!

Pak Ivana Vojtíška trochu otřela, zabalila do ručníku, dala manželovi. Vojta měl uzel na pupeční šňůře a ještě šňůru kolem krku a zjevně mu to k velkému podivení všech „lékařů porodníků“ nevadilo, ostatně hadici s proudící vodou pod tlakem prostě neutáhnete!

Pak jsem se uvelebila v posteli a přiřítil se manžel se všemi našimi třemi dětmi – ti dva se akorát probudili z odpoledního spánku. 
Takhle jsem si to nějak představovala….žádný špitál s kachlíky a dítě unesené nepříjemnou sestrou do inkubátoru…

Druhý den přišly dětská doktorka i Ivana na kontrolu, vše bylo ok. Až tento den jsme na kalibrované váze navážili 3,5 kg. Následující dny jsem si s Vojtou hověla v posteli, manžel měl týden dovolenou a zastával funkci dětské i ženské sestry, ale hlavně pečoval o ty dva raubíře, kteří vždy neřízeně vtrhli domů se špinavýma rukama, sypal se z nich písek a psí chlupy, a hurá skočmo do postele, pomazlit se s Vojtíškem…sterilita škodí ☺.

Barbora Zálohová s rodinou

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 717. Vojtěch z vany