Ivana podporuje nás!

Ze svého prvního porodu jsem si odnesla trauma a mnoho bolesti. Představovala jsem si přirozený porod a místo toho mě v 32. týdnu čekal šok, kdy mi po dvou dnech kontrakcí a zašlém čípku vytáhli dceru z těla císařským řezem pro polohu koncem pánevním. Byla jsem nepřipravená, nezkušená a zastrašená, doktoři mi připadali nelidští, ani slůvko podpory či útěchy. Když za mnou přijela máma a vstoupily jí slzy do očí, tak se jí porodník, který mě pak operoval, začal dokonce smát a já mu v tu chvíli chtěla dát facku (jediný moment síly, kdy jsem chtěla bránit svou mámu, ale bránit sebe a své dítě jsem v tu chvíli nedokázala). Po operaci (schválně nepíšu porodu) přinesli dceru opravdu na vteřinu do mého zorného pole, já se po ní natáhla, ale ani jsem se jí nemohla dotknout a už byla pryč a mě zachvátila beznaděj. Celou noc jsem na pooperačním oddělení probrečela, střídaly se ve mně pocity zoufalství, kdy jsem si dceru představovala, jak leží sama bez mámy a nikdo jí po tak násilném odtržení neobejme, s pocity letargie a rezignace, kdy jsem si říkala, že až ji uvidím, tak ji uvidím, vem to čert.

Dlouho jsem se s tímto traumatem z porodu nemohla vyrovnat. Při vzpomínce se ve mně znovu a znovu probouzela bolest a lítost. Až relativně nedávno jsem konečně pochopila, co musím udělat – přijmout zodpovědnost, přestat se stavět do role oběti, přijmout vše tak, jak to je a uvědomit si, že to vše mělo nějaký vyšší důvod. Potřebovala jsem dostat pořádnou facku a naučit se pokoře. Toto uvědomění mi dalo ohromnou sílu a také mě naplnilo vděčností. Vděčností za vše krásné a dobré, co každý den zažíváme, jen je třeba pro to otevřít oči. A vděčností za to, že k nám přišla tak krásná bytůstka, která ve své moudrosti určitě věděla, proč chtěla přijít na svět tak brzo a že je k tomu navíc naprosto zdravá a veselá slečna, která všem přináší tolik radosti.

Momentálně nosím naše druhé miminko a tady se se svým příběhem dostávám k Ivaně.

Přečetla jsem si Hovory s porodní bábou, kde jsem se mimo jiné dočetla o Ivanině vlastní zkušenosti s předčasným porodem, který ovšem skončil jinak. Ona na rozdíl ode mne odcházela z porodnice s prázdnou náručí. To, s jakou vyrovnaností a klidem o celé záležitosti mluví, mi také pomohlo přijmout svoji vlastní zkušenost a přestat s tím kruhem lítosti a výčitek.

Poslední dva měsíce docházím za Ivanou do poradny – tedy znám ji zatím velice krátce, ale už jen za ta dvě setkání mi neuvěřitelně pomohla. Po každém setkání jsem odcházela rozzářená s úsměvem na tváři, dokonce jsem si na ulici musela radostí párkrát bláznivě poskočit, což muselo u ženy v pokročilém těhotenství vypadat obzvlášť legračně :). Ten rozdíl mezi vyšetřením u doktorky a vyšetřením u Ivany je prostě neuvěřitelný.

Má pečlivá profesionální gynekoložka, která by nikdy nic nezanedbala, mě hnala na kontrolu každých 14 dní, stresovala mě každým milimetrem, o který by se zkrátil můj děložní čípek a velmi bolestivě mě vnitřně vyšetřovala. Při každé návštěvě mi dělala ultrazvuk, při kterém mi vždy hrubě strkala do břicha, aby se miminko hnulo a ukázalo se jí v lepší pozici. Jejích vyšetření jsem se vždycky vyloženě děsila.

Ivana se jen dotkla svýma hřejivýma rukama mého břicha a mě zalilo příjemné teplo a takový klid a důvěra, až se mi chtělo smát štěstím. Může to znít hloupě, ale je to tak. Její ruce mi prohmataly bříško a mně to udělalo moc dobře a cítila jsem, jak to dělá dobře i miminku. Tímto jednoduchým a příjemným vyšetřením (plus neinvazivním poslechem srdíčka) zjistila Ivana vše, k čemu ostatní doktoři potřebují nepříjemné přístroje a bolestivá vnitřní vyšetření. Okamžitě věděla, v jakém jsem týdnu těhotenství, jak je miminko uložené, jestli neklesá do porodních cest (a tím pádem se nechystá předčasný porod) a vůbec vše co je podstatné. Ivana mi taky vysvětlila jak je to s děložním čípkem a že ono stresující měření milimetrů je naprosto zavádějící, protože je to pokaždé jinak, podle toho, jestli je děloha zrovna v klidovém období, nebo jestli zrovna roste a že některé ženy chodí otevřené několik týdnů, aniž by předčasně porodily.

Zkrátka a dobře, po prvním setkání s Ivanou jsem se odhlásila od své doktorky a neuvěřitelně se mi ulevilo. Teď si těhotenství užívám, jsem plná důvěry a klidu, které ve mně Ivana probudila a zároveň pokory a respektu, které si nesu ze své předešlé zkušenosti.

A tak si říkám, jak je to absurdní, že doktorů, kteří ženu jen stresují, chovají se k ní bez úcty a porozumění a od kterých se žena nedočká tak důležité podpory, je všude plno, ale ženě, která ženám opravdu pomáhá, je zakázáno pracovat a ještě je hnána k nerovnému soudu a pranýřována zmanipulovanou veřejností.

Modlím se, abych na konci ledna slyšela dobré zprávy. Byla by to velká škoda pro nás všechny, kdyby Ivana nemohla dál vykonávat to, co dělá tak úžasně.

Jinak doufám, že se budu moct brzo podělit o radostný porodní příběh, nebo doufám, že tou dobou už nebude ani třeba.

BC

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 709. Ivana podporuje nás!

 

Vyklubání

Termín porodu 3.6. je za námi, čekáme na zaťukání každým dnem. Pokud se Jorička nerozhodne vyklubat sama, na 12. červen je naplánován císařský řez. Přeji si, aby se rozhodla mezi nás přijít sama, ve chvíli, kterou si vybere… Ale vzhledem k poloze koncem pánevním a mému prvotěhotenství přílišné přenášení nepřichází moc v úvahu. I tak nám vyšli vstříc. Prvorodičky s touto polohou už skoro všude automaticky „fikaj“.

Je páteční podvečer a my se jdeme projít do létem vonící Šárky. Je krásně… Měkké světlo pomohlo vykreslit poslední břichaté fotky. Z trávy se na mě usmály dva čtyřlístky. Jeden pro Jori, druhý pro mne… Jan to bude muset zvládnout bez čtyřlístku. Jsem klidná. Nalezení čtyřlístků mi dodalo sílu a odhodlání, že to dobře dopadne, ať to bude jakkoli, že to zvládneme. Všichni.

Nad ránem mne budí lehké pobolívání břicha, cítím, že mi odteklo nepatrně plodové vody. Budím Jana. Sprchuji se… Volám naší dule Ivaně a konzultuji s ní situaci. Dáváme si snídani a vyrážíme směr Hořovice. Cestou nemluvíme. Jedeme ránem. Ani už nevím, na co jsem myslela… Jen jsem nechávala plynout okamžik. Tak my už skutečně budeme mít miminko…

Příjem proběhl celkem příjemně. Konzultujeme s paní doktorkou náš porodní plán. Je milá, když nám říká, že vzhledem k poloze koncem pánevním nám nemůžou vyjít vstříc téměř s ničím… Přijímám to. Jsem ráda, že se pokusíme porodit Jorinku přirozeně. To je moje vítězství…

V porodnici na pokoji vše probíhá klidně. Kontrakce jsou mírné, přicházejí asi po sedmi, osmi minutách… Hlavou se mi honí zvláštní představa. Myslím si, že jsem pes Falco z Nekonečného příběhu, pluji tmavým lesem… Každá kontrakce je modré světýlko, které se sem tam objeví, přiletí… Čuchám za každým stromem, za každým stínem… Když se objeví, rychle za ní a sním ji… Zvláštní že? Tato představa mě ladí a nechává kontrakce přicházet s radostí a očekáváním.

Porod postupuje pomalu, ale plynule. Co hodina, to centimetr. Občas mě chodí zkontrolovat porodní asistentka, občas doktorka. Moc je nevnímám…

Postupně kontrakce nepatrně zesilují, přesouvám se do teplé sprchy a potom na záchod. Sedím na záchodě, před sebou mám židli, na ní opřené nohy… Tato poloha mi nesmírně vyhovuje. Otevřená směrem dolů… Z okna je vidět na Žebrák. Nechávám si stále dokola pouštět píseň Get Lucky od Daft Punk. Je mi příjemně… Cítím, že se to začíná rozbíhat. Volám naší dule Ivance, aby přijela, už si přeji, aby vstoupila mezi nás.

Skutečně přijíždí v pravý čas… Kontrakce jsou silnější. Vnímám je hodně v kříži. Zavěšená a zapřená o Jana. Ivana zkušenýma rukama masíruje záda. Soustředím se na sebe. Zpívám. Každou kontrakci nechávám projít hlasem… Ozvučím ji. Stále si uchovávám představu, že kontrakce je taková oblá nadýchaná energie… Takový vesmírný bonbónek. Hodně síly mi dodává Ivana, stále opakuje, že to dělám výborně, ať pokračuji, nepřestávám… Klidným hlasem mě ujišťuje, že všechno je tak, jak má být. Vnímám jen Jana a ji.

Začínám cítit potřebu tlačit…Musím se přesunout na postel. Napravo stojí Ivana, nalevo Jan. Ostatní nevnímám. Soustředím se na sebe. Kontrakce jsou silné, ale intervaly se prodlužují. Je to síla! Takový přísun energie. Ohromný. Těším se na další… Pojď, pojď… Cítím, jak se zadeček dere ven. Všichni mě povzbuzují, ale jsou jakoby někde daleko… Za mlhou. Vnímám sebe a svou holčičku. Stále více energie, všechno dostává rychlý spád…

Je mezi námi. Jsem šťastná… Nepopsatelně. Příval takového štěstí, to se nedá popsat. Nedá. Jorika je změřena, zvážena. Dostávám ji k sobě, na prsa. Ani nevím, co jí říct, jak ji přivítat. Je tak krásná. Kouká. Chroptí. Hemží se… Zkouší se přisát. Na pokoji zůstáváme dlouho. Jsou to sladké chvilky… Stále cítím obrovský příval štěstí a energie. Jsem šťastná…

Možná můj příběh zní přehnaně ideálně, ale tak to skutečně bylo. Porod je moje síla. Ráda na něj vzpomínám… Nebylo všechno tak, jak jsem si přála… Musela jsem být hodně nastřižená, měla jsem celou dobu zavedenou kanylu, první noc jsme z kapacitních důvodů musely být oddělené…

Nic však nezastře fakt, že porodit, je něco nádherného. Je to dar. Obrovská vesmírná energie.

Děkuji všem, kteří mě na cestě k mému porodu provázeli a podporovali:

Mému muži, tatínkovi Joriky, Janovi.

Naší dule Ivaně Weissové.

Ivaně Königsmarkové za skvěle vedený předporodní kurz a za knihu Hovory s porodní bábou.

Jorice, naší první dceři.

Pavla Weinzettel

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 713. Vyklubání

 

Jak jsem (zase) rodil doma

bedynkaPřed třemi lety přišla na svět naše Bětka. Doma. Od té doby jsem nejzkušenější porodník v naší obci. A to jsem ji jen chytil a pak přestřihl pupečník. Jestli se už teď chytáte za hlavu a obcházejí vás mdloby, tak je to článek právě pro vás.

Zrovna nedávno jsem viděl film, kde se jedna z hlavních představitelek rozhodla porodit. Bylo to opravdu zajímavé. Nejprve jeli jako o závod do porodnice. Žena křičela, že už to nevydrží. Muž za volantem křičel ať to ještě vydrží a ať dýchá. A prováděl opravdu legrační dechové cvičení. A ona dýchala stejně šíleně jako on. Pak dorazili (včas) do porodnice. Následoval chaotický přesun na porodní sál. I na porodním sále vládl shon a vzrušení. Žena celá spocená, udýchaná a obklopená zdravotnickým personálem tlačí a křičí. Odněkud visí infuze, lékaři celí ve sterilním oblečení pobíhají okolo, ženě otírají pot z čela, kontrolují ozvy, celí ustaraní pozorují, zda dítě již přijde na svět nebo ještě ne. A žena tlačí a křičí a tlačí a křičí a pak… konečně se narodí miminko a všude zavládne optimistické uvolnění. S dítětem jedna ze sester utíká pryč ze záběru (kam ho asi odnesla?) a rodiče jsou šťastní. Málem bych si myslel, že porod je skutečné drama.

Kdybych sám nezažil u dvou dětí skutečný přirozený porod, myslel bych si, že porodit normálně je nemožné. Naštěstí vím, jak klidně a rychle se rodí děti v prostředí, které je pro rodičku bezpečné, klidné a podporující. A tak patříme s mou ženou Veronikou k menšině, která nedbá zdviženého prstu „moudrých“ odborníků a klidně jsme podstoupili porod, který rozhodně nebyl dramatický, komplikovaný ani život ohrožující. Možná proto, abych tuto zkušenost mohl předat světu. Samozřejmě ze svého, čistě mužského pohledu. Jak to prožila moje žena, na to vám odpoví sama ve své verzi článku, který brzy zveřejní na svém blogu. A tak to u nás doma vypadalo úplně jinak.

Ráno jsem se probudil v pět, ale vstal až v šest, zrovna když přijela naše porodní asistentka. Uvařil jsem snídani porodní bábě, sedl si s ní, protože jsem věděl, že jediné, co se dá dělat, je být v klidu a čekat. A tak jsme klábosili. Žádné drama, pobíhání a křičení. Žádné infuze. Pak přišel okamžik, kdy se asistentka šla věnovat Verče a já slyšel, že se probudily obě naše holčičky. Bylo právě půl osmé. Šel jsem za nimi, že je odvezu ke známým. Aby byl klid. A v tom nás volají dolů, že je miminko na světě. Ať se na něj jdeme podívat.

Tenhle okamžik je tím nejsilnějším v životě. A ten, kdo ho prožil, na něj nikdy nezapomene. Obrovský příliv energie a s ní euforická radost. Přivítání s miminkem, které tu sice bylo s námi již devět měsíců, ale teď ho vidět a držet v ruce je stejné, jako potkat po dlouhé době toho nejmilejšího člověka na světě. A vše stále plyne klidně a pomalu. Dotepání pupečníku, přestřižení. Není třeba na nic spěchat. A pak už jen spočinout v posteli. Holky si hrají, Verča chová Kubíka, já jdu nakoupit čerstvé pečivo k snídani. Sváteční den, ale vlastně pokračuje stejným tempem, jako ty ostatní. Vše je propojené a plynule na sebe navazuje.

Samozřejmě, že se najde mnoho těch, kdo se hrozí takového činu. Kdo varují, jak moc je to nebezpečné. Kdo říká, že riskujeme život rodičky, ale hlavně dítěte. Že jsme snad nesvéprávní. Ano. Je možné, že to někoho napadá. Zažilo se totiž, že: „Kdo nevyje s vlky, vyje proti nim“. A proto chce smečka nevychovance umravnit. A když nebudou chtít, tak je třeba vyhnat. Ať zahynou. Neradi se smiřujeme s odlišností v chování, postojích a názorech. Cítíme se ohroženi, protože představa toho, jak má svět vypadat, tedy ten náš známý bezpečný svět, se díky těm lidem mění a my podvědomě žádnou změnu nechceme. Jde ale jen o představu bezpečného světa, kterou může mít každý úplně jinou.

Jako lidé, lidstvo, západní kultura, jsme se naprosto vzdálili přírodě a přirozenosti nejen v porodech. Všimli jste si, že tahle dvě slova – přirozenost a příroda – mají stejný základ? Čím více jsme vzdáleni své přirozenosti, tím větší nebezpečí na nás číhá za každým rohem. Naše prababičky a babičky nikdy neřešily bakterie, viry, plísně nebo parazity, a žily spokojeně do vysokého věku a bylo běžné rodit jak na běžícím páse. Rodiny s deseti dětmi nebyly žádnou výjimkou. Neuplynula dlouhá doba a na nás, jejich vnuky útočí hordy kdejakých podivných mikroskopických „šmejdů“ a naše generace se potýká neustále s nějakými nemocemi, z nichž většina je neléčitelná a dostaly proto přívlastek „civilizační“. Někdy ze strachu o živobytí nemáme více než dvě děti. Bojíme se vystrčit hlavu, aby nás nepřepadlo něco ze zálohy, co by nás ohrozilo na zdraví a životě. Děláme nejrůznější drahá a složitá opatření, abychom zvýšili bezpečnost života. Ale ve skutečnosti je to jen chiméra a právě díky opatřením vznikají komplikace život ohrožující – jako třeba při medicínských porodech. A kupodivu nejzdravější jsou ti lidé, kteří se ničeho neobávají. Kteří jsou rozhodnuti žít to, co jim zrovna život přináší.

Svět je tak nebezpečný, jak si to sami dovolíme. Jak moc se chceme nebo necháme strašit. Jak moc jsme ochotni hrát hru na strach a zastrašování. Protože nebezpečné může být opravdu všechno. Uvědomíme-li si, kde všude je nebezpečí, nebudeme si moci sednout ráno do auta, protože za deset let na silnicích vymře jedno okresní město(!). Když budeme myslet na to, že každý pátý člověk onemocní rakovinou a každý třetí na ni pak zemře, nebudeme moci v klidu věřit v budoucnost(!). Když vezmeme vážně nebezpečnost všech chemických přísad v potravinách, nebudeme mít co jíst(!).

Ale když si řekneme, že svět je krásný se všemi svými klady i zápory, staneme se svobodnými. A budeme si moci vybrat svou cestu bez ohledu na to, co si myslí většina. Třeba jen proto, abychom ukázali ostatním, co je přirozené a normální, když celý svět směřuje k nepřirozenosti a strachu. Nikdo nic nevymyslel lépe než příroda sama. A u přirozeného porodu se to ukazuje. Dokonalý proces je zakončen velkou pokojnou dokonalostí. A nekonečnou radostí.

Mirek Vojáček

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 710. Jak jsem (zase) rodil doma