A 383. Třikrát „ne“ (opakování)
Nedělejte to!
„A Vy chcete rodit? Jak jste na to, prosím Vás, přišla? Nedělejte to!“ zakončuje svou přednášku k mé osobě primář místní porodnice.
Jsem ve 37. týdnu těhotenství. Čekáme třetí děťátko. A já vím, že udělám, co budu moci, abych mohla rodit. Poslední roky jsem strávila přípravou na ten výjimečný a jedinečný okamžik. Vím, že to není jen v mých rukou, v mé hlavě… ale věřím na zázraky.
Moje dvě děti se narodily plánovanou sekcí. Poprvé jsem si říkala, že mám prostě smůlu. Dcera je koncem pánevním a doktoři při kontrole doporučují sekci. OK, udělám to nejlepší pro své děťátko. Podruhé byla sekce pro mne velkou ranou, kterou jsem tak úplně neustála. Jizva je tenčí, miminko velké, plodová voda se zdá zkalená a mé tělo se prostě k porodu nechystá. Sekce … Tohle slovo jsem poté několik let vůbec nemohla vyslovit. Ale stalo se to. A teď vím, že se stalo to nejlepší pro mne a mé děti.
Třetí porod na sebe nechal čekat. Našla jsem porodnici, porodní asistentku a lékaře, kteří mě nenutili do sekce. I když potřetí těhotná, jsem úplná prvorodička a porod se rozjíždí velmi pomalu až 5 dní po termínu. Chodím po chodbě, jsem na pokoji, ve sprše, na balonu a přichází jedna kontrakce za druhou. Bolí to v zádech, ale nic dramatického. Asi jsem statečná. Druhý den kontrakcí už začínám pochybovat, zda-li ten porod vůbec chci. Třicet hodin kontrakcí a já jsem “na 3 prsty“. Ale přichází ohromná podpora – porodní asistentka jásá: „Skvělé, na tři prsty …“ a ukazuje palec nahoru. Mám slzy na krajíčku. Dojetím . Já rodím! Kontrakce opět běží, jdu do vany, ale ve vaně se necítím při sílících kontrakcích úplně bezpečně. Další kontrola a „už jste na 6-8 cm“. Opět se mi derou slzy do očí … Já rodím, moje tělo funguje!
Syn se narodil za tři hodiny a poslední hodina byla náročná. Kontrakce po hodině tlačení slábly a já už chvíli tušila, že něco není v pořádku. I po chemické a fyzické podpoře hlavička zůstává na svém místě. Při další kontrakci kleště … „Tak to byste neporodila.“ Smyčka kolem krku. Ale během chvíle je jasné, že je vše v pořádku, a já mám modroučkého syna na své hrudi. Kůže na kůži.
Teď půl roku po porodu vzpomínám na ten nádherný okamžik. Děkuji porodnici ve Vrchlabí, že mi dali šanci rodit! Děkuji svému synovi, že se chtěl takto narodit. Děkuji svému tělu. Děkuji všem, kteří se nebojí jít „proti proudu“ a mají odvahu následovat své srdce a své přesvědčení, protože oni byli mými vzory. Mezi nimi je i Ivana Königsmarková, která mne v knize Hovory s porodní bábou v těhotenství doprovázela. A děkuji i svému muži, který měl odvahu“riskovat“ a který mi byl po celou dobu porodu oporou.
I když toto nebyl porod doma ani to nebyl úplně přirozený porod, jsem šťastná. Na porod jsou vždycky dva. Říkám si, že třetí syn chtěl se sourozenci držet partu, a vím, že moje děti teď v životě potřebují pomoc, tak jako u porodu. Jsme tu pro ně, je to náš další úkol …
MiRanda
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 726. Nedělejte to!
Porod nelze naplánovat
Přirozeně jsem během těhotenství zvažovala, že budu rodit doma. Nemám v oblibě moderní lékařství a jeho nositele, kteří již několikrát špatně posoudili můj zdravotní stav a svou odbornou pomocí mi přitížili. Dávám přednost zdravé životosprávě, očistě, józe a práci na sobě, pokud je to možné. Během těhotenství, jak je mým zvykem, když se setkám s novou fascinující situací, jsem přečetla všechny tematicky zaměřené knihy, co mi jen přišly pod ruku. Konzultovala jsem také s mnoha kamarádkami, co rodily doma, a chodili jsme s partnerem na předporodní kurz k Ivaně. Samozřejmě jsem udělala tu chybu, že jsem mluvila o porodu doma s některými členy rodiny, podle nichž jsem se zbláznila. Sama sebe jsem i se stupňujícím se tlakem z okolí shledávala příčetnou a nedostavil se žádný strach o dítě ani o mě. Někteří přátelé mě častovali výroky o tom, že jsem velmi odvážná. Mně podle různých porodních vyprávění připadali odvážní spíše ti, kteří se rozhodli pro porod v nemocnici. Samozřejmě jsem udělala tu další chybu, že jsem příbuzenstvu sdělila přesný termín svého porodu, takže jakmile odzvonilo 1.1., denně se na nás sypaly telefonáty a esemesky, takže už to začala být opravdu výzva zůstat v klidu.
Poslední večer před porodem, jsem už cítila, že to asi přijde. Trochu jsme s partnerem porod popohnali saunou, červeným vínem a milováním a během večera jsem už cítila jemné kontrakce jako by mi začínala menstruace a také odešla hlenová zátka s kapkou krve. Jelikož znám mnoho příhod o velmi dlouhých porodech, řekla jsem si, že co nejdéle budu odpočívat a šla jsem si lehnout. Vzbudila jsem se asi o půlnoci zřejmě silnější kontrakcí, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nebyl sen. Pak přišlo nutkání na stolici a vyprázdnění bylo důkladné, asi jako když si při delších půstech dělám klystýr. Dala jsem si sprchu a šla si znovu lehnout, abych neplýtvala síly. V tom momentě jsem cítila, jak ve mně něco ruplo – a hle voda. Při úprku na záchod jsem zaregistrovala, že je bohužel dost zakalená, a hned jsem si vzpomněla na Ivanu, která nám říkala, že se zakalenou vodou se má hned jet do porodnice. To bylo v 1 ráno. Ještě jsem zavolala své porodní asistentce a potvrdili jsme si, že k nám ani nepojede, protože v porodnici by nám nebyla co k čemu, a že je rozumné vyrazit na cestu. Vzbudila jsme partnera a vzala sbalenou tašku do porodnice, do které jsem ještě rychle naházela něco navíc, a přišlo rozhodování, do které porodnice vlastně pojedem. Měla jsem pro tento případ vybrané Neratovice, ale při návštěvě tam mě tak zprudil pan doktor Muška poznámkami o mých alternativních postupech, že se mi tam pocitově vůbec nechtělo. Rozhodli jsme se tedy z hlediska doporučení i intuitivně pro Mělník. Cestou jsem měla kontrakce asi po 5 minutách, které jsem už musela prodýchávat.
Do Mělníka jsme dorazili v půl 3 ráno a já jsem měla nutkání na velkou, ale porodní asistenka, která shlédla styl mé chůze, mi ve dveřích řekla, že si mě nejdříve vyšetří, že to už vypadá spíš k porodu. To jsem byla otevřená na 5 cm. Takže mi řekla, ať teď netlačím, že by ze mě už nic nevyšlo a že bych si mohla poranit branku. A měla pravdu, žádná stolice ze mě od té chvíle nevyšla ještě další 3 dny. Stále ze mě ovšem vytékala ona zakalená plodová voda, takže jsem šla na monitor, abychom zjistili, jak se má děťátko. Muž mezitím vyplňoval všechna lejstra, za což jsem mu byla vděčná, protože kontrakce sílily a už jsem si je musela i vokalizovat. Podepsala jsem revers proti aplikaci preventivních antibiotik na streptokoka. Porodní asistentka tak pochopila, že bych chtěla co nejpřirozenější porod, než jsem jí vůbec stihla dát porodní plán, protože když jsem se zvedla z monitoru, byla jsem už plně otevřená a šla jsem rovnou na sál. Tam jsem si dala horkou sprchu a kontrakce začaly být už opravdu silné, myslím, že v porodním bazénku, který jsme měli doma, by mi s nimi bylo lépe, ale musela jsem vycházet z toho, co bylo. Rodila jsem ve stoje a držela se nějakého pultu, vsedě na improvizované stoličce, v pololeže na boku a v pauzách mezi kontrakcemi jsem se snažila odpočívat. Na sále s námi byla porodní asistentka, která byla celkem přísná (ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že mě kontrakce roztrhnou, mi řekla, že dítě se samo neporodí a že se mám víc snažit), také byla příjemně věcná, době mi radila s dýcháním a důvěřovala jsem jí. Často jsme také byli s Kubou sami, asistentka hodně odbíhala, poněvadž další dva porody vedle probíhaly komplikovaně a oba skončily sekcí. Cítila jsem, že jsem v určitém rauši, a kdyby se porod odehrával v jiných kulisách, dovedu si ho dobře představit jako rituální událost, při které by se žena mohla opravdu soustředit jen dovnitř a nevyrušovalo by ji v tom umělé osvětlení, špatně polohovatelné porodní křeslo, komentáře zvenčí, ostatní rodící ženy nebo hodiny nad dveřmi. Rituální to ovšem moc nebylo, pro některé pracovníky porodnice spíše rutinní. Velmi vtipná byla laktační poradkyně, která asistovala u poslední fáze porodu a začala do kontrakcí vyprávět o tom, jak jde směna a kdo jak rodí. Bylo mi to ale jedno, vykašlala jsem se na ni a její řeči a soustředila se na sebe a jen slyšela muže, jak na ní dělá „pššt“. Také mě dost pobavilo, když mě asistentka okřikla: „Nešahejte mi tam,“ čímž myslela, ať si nešahám mezi nohy. Zřejmě jí nedošlo, že „tam“ šahá ona mně.
V jednu chvíli už na mě porodní bolesti začínaly být trochu moc – dobře si vybavuju ten moment, kdy se něco ve mně začalo lámat, a měla jsem pocit, že asi puknu. Snadno jsem si dokázala představit, že tady někde se může žena zaseknout, protože jí to nejde pustit dál a porod může skončit císařem. Tak jsem se snažila jít za to a pustit všechny pocity i bolesti. Prý jsem vzývala Boha, ale to už si moc nevzpomínám. V tom zrovna přišla asistentka a řekla mi, že už půjdeme do finále a naváděla mě, jak tlačit a jak u toho dýchat, což mi s tlačením pomohlo. Nemohla jsem si sice vybrat porodní pozici, chtěla, abych byla v pololeže na zádech, protože „by tam neviděla a nemohla by přece rodit“. Zřejmě jí nedošlo, že rodím já. Nakonec mi ta pozice ale vyhovovala a asistentka mi v ní masírovala a držela hráz, aby se neporanila. Poslední fáze vytlačování mi přišla nejméně náročná a pomáhala jsem si přitahováním stehen k břichu. Až na to, že jsem se musela rozhodnout, jestli chci nastřihnout. Asistentka mi řekla, že mě klidně nechá roztrhnout, ale že mám opravdu pevnou hráz a že se můžu snadno natrhnout až ke konečníku. Vzpomněla jsem si na některé mé kamarádky, které rodily doma a natrhly se třeba až nahoru nebo měly 20 stehů a nemohly se několik týdnů posadit, a zvolila jsem nástřih. Při další kontrakci mě asistentka nastřihla a já jsem vytlačila děťátko. To bylo 5.17 ráno. Ani mě nepřekvapilo, že je to holčička, nějak jsem to tušila. Nechali jsme dotepat pupečník, Jakub ho přestřihl a vzápětí potom odešla placenta. Holčičku mi dali na břicho a během chviličky pode mnou byla pěkná louže krve. Asistentka zvedla zděšeně obočí a zeptala se, jestli mi může píchnout něco na srážení krve, řekla jsem, že jo, protože vypadala opravdu zneklidněná. Píchla mě tak rychle, že jsem měla na ruce ještě dva týdny fialovou modřinu. Pak přišla doktorka, která mě jedním stehem zašila. To už nás nechali na sále dvě hodiny samotné a v klidu a to bylo bezva. Kuba řekl, že mu naše dcera připadá jako Agáta a mě se to zdálo přesné, takže jsme jí rovnou pojmenovali. Poporodní péče byla fajn a neinvazivní, Agátku jsem měla pořád u sebe. Takže porod doma ani do vody to nebyl a i když to nebylo všechno dokonalé, byli jsme spokojeni, protože jsme nikde během toho citlivého procesu nemuseli popřít sami sebe, a já jsem byla ráda, že měly směnu zrovna samé ženy a že můžu vyprávět nějaký neděsivý příběh, kde figurují doktoři a nemocnice. Hned druhý den jsem už mohla sedět, všechno bylo v pořádku a z Mělníka jsme na revers odjeli. Všichni, se kterými jsem se v nemocnici setkala, byli příjemní, ale stejně mi trochu otrávily krev ty slova o tom, co všechno nám hrozí a že je 15O příčin, kvůli kterým můžeme všichni tři tady za rohem naposled vydechnout. Slova jsou prostě trochu magie, zvlášť těsně po porodu. Pak jsem z toho chodila kontrolovat, jestli Agáta dýchá. Dýchala a už dýchá měsíc. Steh mi rychle vypadl a po týdnu jsem opět začala s jógou. Agátka hezky pije a všechno zkoumá a my jsme moc vděční za tu absolutní lásku, která k nám mohla skrze ni přijít. Stát se rodičem je veliký dar a nepřenosná zkušenost. S respektem vzpomínám na to, jak mi moji rodiče říkali, že některé věci pochopím, až budu mít vlastní děti a já jsem si ťukala na čelo. A teď se těším, až si bude ťukat na čelo Agáta, a nebo třeba nebude.
Andrea Knotková
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 727. Porod nelze naplánovat
Nechoďte na monitory
Mé těhotenství bylo nečekané, takže jsem si začala informace shánět až v jeho průběhu. Zhruba od jeho poloviny ve mně krystalizovaly a uzrávaly názory na to, jak bych si představovala porod, co všechno to obnáší, dozvídala jsem se co to je bonding a rooming, ale také epidurál a oxytocin. Když jsem pak ke konci začala chodit na porodní přípravu k „té radikální Ivaně“, měla jsem ve věci jasno. Přála jsem si přirozený porod, do kterého nikdo nebude zasahovat v klidu a intimitě s partnerem a dulou. K tomu jsem si vybrala Podolskou porodnici, protože tam jsou údajně ze všech pražských porodnic nejvíce nakloněni „alternativám“. Domácí porod přeci jen pro mě možnost nebyla, tolik jsem si s prvním dítětem nevěřila. Psychicky jsem se připravovala a těšila na krásný a intenzivní zážitek, bolesti jsem se vůbec nebála. Na přípravném kurzu mi Ivanina slova dodávala jistotu a důvěru ve vlastní tělo. Ustát její doporučení k odmítnutí jednoho vyšetření za druhým však bylo v reálu mnohem těžší než v teorii na kurzech, proto jsem se i já ohnula podle šablony a poctivě docházela v posledních týdnech do porodnice na všechny monitory a nutná vyšetření. Celé těhotenství probíhalo naprosto bezchybně, jen miminko mělo svůj denní rytmus, který se bohužel neshodoval s tím, který vyžadovala porodnice a bylo aktivní převážně od půlnoci do pěti do rána. To mělo za následek historii „špatných“ monitorů, kdy mimčo prostě utahané po celonoční diskotéce sladce usnulo a prospalo všechna dopolední vyšetření. Nenechalo se vzbudit ani zvoněním u břicha nebo pitím hektolitrů vody, a tak nad slabou křivkou sestry pomlaskávaly a pravidelně hrozily, že si mě v porodnici nechají, přičemž já jsem věděla, že jakmile přijdu po poledni domů, mimi se probere a bude aktivní jako vždy. Několikrát mě hnali na sál na přetočení monitoru, kdy jsem vyběhnutím čtyř pater miminko přeci jen přesvědčila, aby bylo aspoň chvilku aktivní a monitor vyšel v normě, poplácali mě po rameni, pochválili: „No maminko, to máme krásný monitůrek, všechno je v pořádku, přijďte zase za tři dny“. Ale už jsem měla čárku. Přesně před tím mě Ivana varovala.
Tabulkovým výpočtem termínu porodu se mi také přihodilo, že už jsem „přenášela“ a chtěli mi porod vyvolat. Ten den jsem byla zrovna na monitoru, opět napřed špatném, pak dobrém a tentokrát si mě už chtěli v porodnici opravdu nechat a porod vyvolat. Zděšeně jsem si vymohla alespoň to, že se otočím doma pro věci a sdělím záležitost partnerovi a tak jsem celá ubrečená dorazila domů s kanylou v předloktí a bez průkazky, kterou si v Podolí nechali, protože jsem byla tak mimo, že jsem si na ni nevzpomněla. Doma jsem se zhroutila partnerovi do náruče, protože mi bylo jasné, že jakmile se bude vyvolávat, skončím nejspíš s epidurálem a nakonec s komplikací na císaři. To bylo to poslední, co jsem chtěla a tak jsem začala obvolávat na všechny směry, jaké jsou moje možnosti. Od duly i od Ivany se mi dostalo uklidnění, že pokud mě pustili domů, není ještě situace tak vážná a není třeba se do hodiny vrátit, tak jsem se doma uklidnila, prospala a přestože mi z porodnice volali, kde jako jsem, a že jsme byli přece domluvení, že budu za hodinu zpátky, nejela jsem.
Velmi se mi ulevilo, když navečer začaly kontrakce a odešla hlenová zátka. Měla jsem strašnou radost, že porod přeci jen půjde přirozenou cestou a vůbec mi nevadilo prodýchávat kontrakce. V půl třetí ráno už jsem usoudila, že je na čase jet a v klidu jsme si zavolali taxík. Napřed jsem chtěla mít jistotu, že se jedná o pravé kontrakce, než zavolám dule, takže na první vyšetření a monitor (který se samozřejmě neobešel bez keců o tom, jak jsem nezodpovědná a jak jsem tam měla být už ráno na vyvolání, a že jsem mohla aspoň zavolat) jsem šla ještě naprosto klidná a věřila jsem svému tělu. Miminko bylo aktivní skoro do poslední chvíle, neměla jsem vůbec žádné špatné pocity.
Bohužel, monitor zase dopadl špatně a doktor, co mě vyšetřoval, konstatoval nepřipravené porodní cesty, novorozenec těsně před smrtí a okamžitý císař. Z tohoto náhlého zvratu situace jsem byla tak vyděšená, že jsem se nezmohla na žádné protesty a jen se třásla a brečela. Personál porodnice byl naprosto nemilosrdný, arogantní a nedal mi vůbec žádnou možnost se se situací vyrovnat či požadovat další vyšetření na potvrzení indikace. Výsledkem bylo, že mě nakonec „vypli“ do celkové narkózy – asi, aby se mě zbavili. Na základě jednoho „špatného“ monitoru jsem byla „odrozena“ císařem, naprosto zdravé miminko, které žádnou intervenci nepotřebovalo (dle slov samotného lékaře, který však nechtěl nic riskovat), mi přinesli až ráno na pět minut a další dva dny jsem ho viděla jen každé tři hodiny skrz mlhu sedativ. Tady je na místě zmínit, že CTG jako jediná metoda určení hypoxického plodu je naprosto klamná a statisticky vyhodnotí 6,7 případů z 10 jako falešně pozitivních a je potřeba ji kombinovat s dalšími metodami. Kolik maminek proto tedy šlo pod nůž zcela zbytečně, jen na základě jednoho monitoru? 🙁
Je mi strašně líto, že jsem přišla o ty nejcennější první momenty s novým člověkem a o to víc nyní budu chápat a podporovat rozhodnutí matek nerodit v porodnicích. Lidí, jako je Ivana, je u nás zapotřebí, aby se změnil přístup porodníků „radši zbytečně říznu, psychika rodičky mě nezajímá, může být ráda, že má zdravé mimino“. Mrzí mě, že musím přispět smutným příběhem a ještě smutnější je celková situace u nás, shrnutá krásně větou, vyřčenou sestrou z pooperačního nad mou postelí: „Co by za to jiné maminky daly, kdyby mohly porodit Vaším způsobem.“ Neinformovanost, slepé přijímání současných postupů jako normy a obava věřit sobě a svému tělu potřebuje osvětu, jakou u nás poskytuje právě Ivana. Škoda, že jsem její radu „nechoďte na monitory“ neposlechla. Bylo by o jeden krásný porodní příběh víc…
I.M.
Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 728. Nechoďte na monitory